Instalovali novou výrobní linku v Rumunsku, aniž by technici překročili hranice

Digitální mapa Evropy se dělí na dvě části. Dělicí čára prochází Polskem, Slovenskem a Maďarskem směrem na jih, na Balkán. Země na západ od této linie hledají ta nejlepší řešení a předhánějí se, kdo s ním přijde jako první. Země na východ naopak počítají se svou levnou pracovní silou a automatizace stojí na okraji jejich zájmu,“ říká Jan Václavovič, obchodní ředitel JHV – Group, české rodinné firmy zaměřené na vývoj výrobních technologií.

HN: Podle vašeho rozdělení Evropy se Česko nachází právě na dělicí linii. Jak se daří prosazovat nové technologie v českých závodech?

U nás se výrobní firmy dělí zhruba na dvě skupiny. První tvoří firmy řízené velkými korporacemi, velmi často německými, díky provázanosti s naším sousedem. Druhou skupinu tvoří lokální české firmy. Jejich přístup se velmi liší. Německé firmy mají prostředky a tlačí svou pobočku, aby zaváděla novinky, a ta pak přenáší nároky na své dodavatele a požaduje, aby investovali do chytré linky. Česká firma vydává peníze jen na to, na co si sama vydělá, proto zde postupuje zavádění nových technologií o něco pomaleji. České firmy také postupně objevují, co všechno se dá automatizovat. Přicházejí na to, že nelze jen nahradit stávající obsluhu a manuální výrobu jednoúčelovým strojem nebo výrobní linkou. Jedná se o změnu celého procesu a v tomto duchu je nutné k tomu přistupovat. Automatizovat se v dnešní době dá celá řada firemních procesů a rutinních činností, nejedná se pouze o automatizaci výrobního procesu.

HN: Hlavní roli tedy hrají rozpočty?

Vedle ceny za technologie je třeba počítat také s náklady na zaškolení personálu, nastavení procesů, komunikaci mezi jednotlivými pracovišti. V době zavádění jde o výdaje, které zatím negenerují příjem. Pokud si však české firmy chtějí do budoucna udržet konkurenceschopnost, musí digitalizovat a automatizovat, jinak začnou přicházet o zákazníky. Možná to výrobce nepozná hned, za pár let už však bude pozdě. Předběhne ho firma, která má díky automatizaci vysokou produktivitu i kvalitu, a navíc částečnou nezávislost na lidské síle. Vývoj jde v tomto ohledu velmi kupředu.

Kromě počáteční investice vidím ještě další překážku, kterou může být i částečné přenastavení uvažování řídících pracovníků nebo majitelů a pracovníků – jejich strach z neznámého a nového. Je třeba si uvědomit, že přechod z plně ruční na plně automatickou nebo poloautomatickou výrobu je dlouhodobý proces, který s sebou přináší mnoho nových úkolů v rámci celé firmy. Kdo však dokáže tyto obavy překonat, je překvapen a sám pak vyhledává další možnosti, co ještě dál by šlo v závodě automatizovat či digitalizovat.

HN: Jak se v postoji českých firem projevily okolnosti uplynulých téměř dvou let?

Citelně. Přivézt autobus zahraničních dělníků se až donedávna řadě českých manažerů jevilo jako výhodnější řešení než investovat do automatizace. Poslední dva roky tímto postojem otřásly. Nedostatek levné pracovní síly, její nepravidelné výpadky a obecně nízká kvalita zaměstnanců přiměla lidi na rozhodovacích pozicích uvažovat jinak. Neříkám, že se to děje všude, trend je však zřejmý. Navíc s rostoucí inflací a cenou práce lze očekávat, že se zájem podniků ještě zvýší.

HN: Restrikce a omezení posunuly vývoj kupředu nejen na straně odběratelů technologií, ale také na straně jejich dodavatelů. Kdyby loni zůstaly hranice otevřené, nevyzkoušeli byste si kompletní instalaci linky na dálku. O co přesně šlo?

V loňském roce jsme vyvezli a instalovali novou výrobní linku v zahraničí, aniž by některý z našich techniků překročil hranice. Klient nechtěl zakázku rušit, příprava stroje zabrala asi rok a on s jeho odběrem počítal. Kvůli uzavřeným hranicím nebylo možné, aby naši technici vycestovali. Jedná se o bezprecedentní řešení a ukazuje to, že čeští vývojáři jsou na špičkové úrovni. Lockdown jen podnítil jejich schopnosti dívat se za horizont a rozvíjet zatím neobjevené možnosti.

HN: Zmíněnou linku jste exportovali do Rumunska. Nakolik se celý proces instalace na dálku lišil od zavedené praxe, kdy spolu s novou linkou odjíždí na místo dodání také technik?

Stroj jsme u nás sestavili a odzkoušeli stejně jako každou jinou zakázku. Poté jsme ho opět rozebrali a zabalili do čtyř samostatných částí. Standardně by takovou linku na místě sestavoval tým pěti lidí a u klienta by strávil zhruba deset pracovních dní. V tomto případě jsme místo techniků přibalili tablet, do kterého jsme předem nahráli digitální dvojče dané linky. Rumunští technici pak na místě celou linku podle nahraného návodu a na základě vzdálené interakce smontovali a zprovoznili. Novinka spočívá v tom, že se nejednalo o klasické videokonference z české zasedačky do rumunské a promítání prezentací. Rumunští technici pracovali s tabletem přímo u stroje, kamerou zabírali jednotlivé části, na nichž právě pracovali. Náš technik je pak při využití dat digitálního dvojčete a s využitím technologie rozšířené virtuální reality naváděl. 

HN: Jaký software pro tyto účely využíváte?

Už dříve jsme vyvinuli Mainware, náš vlastní software pro chytrou údržbu strojů. V reakci na covidovou situaci jsme ho tedy obohatili o další moduly, které vedle údržby umožňují také montáž a spuštění do provozu s využitím on‑line vzdálené podpory, tzv. remote support. Vyvinutí nových funkcionalit trvalo zhruba půl roku a dá se říct, že jsme tím klienta překvapili. Měli jsme tušení, že se situace může komplikovat, proto jsme s vývojem začali s předstihem z vlastního popudu a aktuální covidová situace nás pak donutila toto řešení během čtrnácti dnů dokončit tak, aby bylo použitelné pro koncového zákazníka.

HN: Právě jsem se chtěla zeptat, jak se na celou situaci díval odběratel. Byl to pro vás i pro něj krok do neznáma.

Byl nadšený. Byl už totiž smířený s tím, že do zlepšení covidové situace linku do Rumunska nedostane. Byla to pro něho úplně nová technologie, ale na druhou stranu nutno podotknout, že v tomto případě byla úroveň techniků zákazníka velmi vysoká a například jsme i společně otestovali, kromě využití tabletu, také interaktivní brýle s využitím rozšířené reality.

HN: Zkoušeli jste něco zcela nového. Nedocházelo k prodlevám?

Jak jsem zmínil, náš tým by na místě pracoval zhruba deset pracovních dnů. Při spolupráci na dálku nám instalace trvala trošku déle. Prodlevy však byly rozhodně kratší, než kdyby se postupovalo klasickým způsobem videokonferencí v zasedačce a přeposílání prezentací. Zákazník byl velmi spokojený, spolupráce byla efektivní, a navíc pro něj znamenala velkou úsporu v nákladech na vycestování několika lidí.

HN: Určitě jste si z této spolupráce odnesli hodně i vy. Jaké nové impulzy pro vývoj vašeho softwaru jste získali?

Samozřejmě jsme našli místa, kde bude vhodné doplnit další funkce tak, aby prostředí bylo uživatelsky příjemnější. Nenarazili jsme však na žádný zásadní zádrhel a program funguje tak, jak jsme to původně navrhli. Chceme tento postup využívat i do budoucna, hlavně při exportu do vzdálenějších míst, včetně těch mimoevropských. Šetří to významně náklady klientovi na cestovní výdaje našich lidí a také my jsme rádi, když je máme v Česku. Díky vzdálené interakci se mohou klientovi věnovat jen pár hodin denně a mezitím mohou pracovat na jiných projektech.

HN: Jste rodinná firma a právě v této době procházíte procesem nástupnictví. Jak se předání žezla z otce na syna projeví ve vašem směřování?

Nástupnictví se připravovalo dlouho dopředu a kvůli covidu nebyl důvod jej odkládat. Nastupující majitel Jan Hvížďala pracuje ve firmě devět let a za tu dobu v rámci interního procesu prošel řadou pozic, od konstruktéra přes vedoucího týmu a obchodního zástupce až po současnou pozici jednatele. Otec Jaromír Hvížďala navíc ve firmě zůstává, pouze ustupuje z výkonné řídicí role.

Vize firmy je dlouhodobá, chceme se jasně profilovat jako technologická firma, která se zaměřuje na vývoj a inovace. To platí i nadále. Čeští vývojáři jsou velmi šikovní, umějí zavádět nové nápady do praxe a nečekají, až jim zákazník přinese zadání. My je v tom chceme podporovat a zároveň tím pomáhat firmám, aby byly více inovativní a konkurenceschopné na světovém trhu.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Strojírenský veletrh.