Ať se škola přizpůsobí dětem, ne naopak. A učitelé musí být nejen kolegové, ale i přátelé, říká ředitelka z Trmic

Do Základní školy v Trmicích u Ústí nad Labem chodí na 320 dětí, zhruba polovina jich je ale v karanténě. Výuka je tak hybridní – na dálku i ve třídách. Podmínky se podle ředitelky Marie Gottfriedové, jejíž zkušenosti využila i studie o řízení škol pro konferenci Kam kráčíš Česko/Evropo 2021, mění téměř z hodiny na hodinu. „Období, které teď prožíváme, je náročné zejména v tom, že nelze nic moc plánovat. Učíme se flexibilitě, reagujeme bez možnosti velkých příprav na aktuální dění, improvizujeme, žijeme a pracujeme tady a teď,“ říká Gottfriedová v rozhovoru pro HN.

HN: Máte teď polovinu školy v karanténě, nemocní jsou i oba vaši zástupci. Jak se dá v takových podmínkách zvládnout vedení školy?

Je třeba přepnout do krizového módu řízení. To znamená určit si priority, řešit pouze to nejnutnější a zachovat si pokud možno nadhled. Pro mě osobně je těžké pustit nějaké věci a projekty k vodě, protože za daných okolností už na ně prostě není potřebná kapacita. Ale je to nutnost a je třeba to udělat, pokud si to situace žádá a pokud je třeba opravdu zodpovědně hospodařit se silami svými i kolegů. Tento týden jsme se rozhodli, že neuspořádáme Adventní zastavení, což byla akce pro rodiče a veřejnost, na kterou jsme se hodně těšili. Plánovali jsme ji v areálu školní zahrady, se zpěvem koled, popíjením svařáku, s dobrým gulášem a s živým betlémem, tak snad příště.

HN: Jak se současná situace projevuje na výuce? 

Pracujeme a učíme se s mnoha otazníky v zádech. Nepůjde tato třída do karantény? A pokud ne, kolik dorazí do školy dětí? Co můj tandemový kolega, bude v pondělí zdráv, nebo jak to bude s exkurzí do Terezína? Období, které teď prožíváme, je náročné zejména v tom, že nelze nic moc plánovat. Učíme se flexibilitě, reagujeme bez možnosti velkých příprav na aktuální dění, improvizujeme. Na druhou stranu nám přesně tohle náramně prospívá, protože jsme nuceni opouštět své zaběhnuté koleje, své stereotypy a začínáme přemýšlet jinak, což je osvěžující a v našich školách tolik potřebný vítr.

HN: Během distanční výuky podle vašich slov nebylo žádné dítě, se kterým byste nebyli v kontaktu. Data České školní inspekce ale říkají, že 10 tisíc dětí se do výuky vůbec nezapojilo. Jak se to dařilo a daří u vás?

Součástí našich představ je úsilí o to, aby škola neposilovala bariéry, ale přesně naopak. Chceme nerovnosti a překážky stírat. Naše pedagogické myšlení je orientováno tak, abychom šli našim žákům vstříc, abychom jim podávali pomocnou ruku, podporovali je, a pokud se objeví překážka, abychom společně hledali řešení. Tak tomu bylo a je i v době pandemie. 

HN: A jak to děláte?

Jde nám o to, abychom s žádným dítětem ten kontakt neztratili, i když je to někdy obtížné. I v tomto případě ale platí ono známé „Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby“. Šli jsme žákům naproti, půjčili jsme jim mnoho počítačů a tabletů, chodili jsme do rodin, poskytovali jsme individuální konzultace, doučovali jsme žáky, kteří potřebovali podpořit, oceňovali jsme u dětí i malý pokrok. Nejsou to nikterak světoborné aktivity, ale pokud se realizují včas a se vstřícností, jejich efekt je vážně obrovský.

HN: V době covidu žijeme už skoro dva roky. Jak moc se to projevuje do celkového řízení školy? 

Je třeba ji řídit jinak a především přemýšlet jinak. Jde o to, abychom nalezli a nově definovali smysl školy, aby vzdělávání v ní bylo propojené se životem, s potřebami lidské společnosti a rychle se měnícího světa. Klíčový je také vztah mezi učitelem a žákem. 

HN: Vidíte to někde v praxi?

Pozoruji například, jak hodně jsme se v naší škole posunuli směrem k ještě intenzivnějšímu partnerství mezi učiteli a žáky. Doba distanční výuky učí žáky zodpovědnosti a samostatnosti, ukazuje, že oni jsou hlavními aktéry v procesu vzdělávání a seberozvoje. A pedagogy zase zřetelně směřuje k roli průvodce. Toho, kdo podporuje, motivuje, pomáhá objevovat a rozvíjet potenciál. To jsou velmi cenné impulzy a my se nesmíme chtít vracet do zajetých, ale mezitím už nikam nevedoucích kolejí.

HN: Ředitel v době nástupu nemusí být kvalifikovaný, podle školy se jen vyžaduje tří- až pětiletá praxe. Uchazeč má pak dva roky na to, aby prošel potřebným studiem pro ředitele. Jak je to možné?  

Naštěstí se o formování ředitelů začíná mluvit víc, což je dobře, už vznikají první návrhy modelů jejich systémové formace. Jsou to zásadní aktéři, od kterých se odvíjí kvalita vzdělávání v našich školách. Bohužel nyní u nás neexistuje systémová příprava adeptů na ředitele školy, kterou by absolvovali ještě před svým nástupem do funkce. Přichází jen „jsi ve vodě, tak plav“. 

HN: Učí se tedy za pochodu, jak se to může ve škole projevit? 

Budu-li vycházet ze svých zkušeností, jsem přesvědčena o tom, že s kvalitní profesní průpravou bych se vyhnula mnoha slepým uličkám.

HN: Jakým?

Jde o objevy a poznání, ke kterým jsem sice nakonec došla, ale mohlo to být daleko dříve. V řízení školy je například naprosto klíčová komunikace. Je důležité, jak ředitel komunikuje s žáky, kolegy, rodiči, veřejností. Je podstatné, aby ředitel věděl, jak vést rozhovor se svými kolegy, jak je motivovat a jak podpořit jejich sebedůvěru a potenciál. Může na to časem přijít sám, ale daleko lepší je, když na to bude připravený a bude si vědět rady. 

HN: Není ani žádná „vysoká škola“ pro ředitele školy. Jak by měla vypadat jejich příprava? 

Jde o více vrstev. Patří sem management, řízení vzdělávání a výchovy, vedení pedagogického týmu, ale také komunikace a práce s informacemi. Já osobně považuji za nejpodstatnější seberozvoj, schopnost vést a řídit sebe samého, umění pracovat se sebou a pořád se posouvat dál.

Rozhovor

On-line výuka přispěla k rozvoji úzkostí. Děti se bály, že řeknou něco špatně, říká školní psycholožka

25. 10. 2021 ▪ 7 min. čtení

HN: Učitelé mají sborovnu a kolegy. Jaké podpory se dostává vám jakožto ředitelce?  

Největší oporou jsou moji dva zástupci. Společně čelíme všem úskalím, která přicházejí, hledáme řešení a spolupracujeme. Fungujeme jako dobře vyladěný tým, máme své gesce, skvěle se doplňujeme. Jsme nejen kolegové, ale i dobří přátelé. Dnes už vím, že kdybych tyto dva kolegy po svém boku neměla, asi bych ředitelování pověsila na hřebík, minimálně by mě řízení školy tak nebavilo a nepřinášelo mi radost.

HN: Říkáte, že je potřeba vést školu s jasnou vizí. Jaká je ta vaše a jak se do toho promítá fakt, že do školy chodí děti z vyloučené lokality?

Pracujeme se třemi pilíři. Jednak jsme škola otevřená všem dětem a usilujeme o to, abychom každému dítěti vytvořili optimální podmínky pro objevení a rozvoj jeho potenciálu. Pracujeme s vědomím, že škola se musí přizpůsobit dětem, nikoliv děti škole. Pak také usilujeme o přívětivé, vlídné a bezpečné klima ve škole. Chceme, aby děti chodily do školy rády a aby jim učení přinášelo radost.

HN: A třetí pilíř? 

Školu vnímáme jako službu, nikoliv jako úřad. Chceme, aby škola odstraňovala vzdělávací bariéry, stírala nerovnosti ve vzdělávání a v každém dítěti podpořila vědomí, že na něm záleží a že v sobě má obrovský potenciál a možnosti. Do vize každé školy se musí promítnout celkový kontext, kde škola působí, takže u nás je to logicky fakt, že pracujeme v náročném terénu sociálně vyloučené lokality.

HN: Jak takové vize mohou mít začínající ředitelé, kterým chybí zkušenost?

Je třeba klást si otázky, například jaká je naše škola teď? Jakou ji chceme mít? Co v činnosti školy považujeme za nosné a důležité nebo čeho a jak chceme dosáhnout? Každý ředitel musí začít u takovýchto úvah, ty se nedají obejít.

HN: Měli by mít i ředitelé uvádějícího kolegu, jako to je v některých školách pro učitele?

Rozhodně ano. Každý začínající ředitel by měl vědět, že není sám. A nejenže by měl vědět, na koho se v případě potřeby může obrátit, ale podpora a pomoc by za ním měla přicházet. Ředitel školy stojí ve zvláštním prostoru, v jakémsi středu S, k němuž směřují svá přání, potřeby, požadavky a očekávání žáci, pedagogové, rodiče, zřizovatel nebo třeba stát. A v tomto prostoru je často osamělý, s obrovskou zodpovědností a s malou podporou. 

HN: Máte v této době vůbec čas na nějaké inovace, nebo jen řešíte jeden problém za druhým, aby škola vůbec fungovala? 

Někdy je třeba inovací a jindy je třeba vyřešit co nejlépe a nejrychleji zádrhel, který se právě vyvrbil. Někdy mám dojem, že ke své škodě zaměňujeme formu a obsah. Inovace často vnímáme jako moderní nástroje, které je třeba si osvojit, a pak už půjde všechno jako po másle. Jenže přitom opomíjíme důležitou věc, že ta nejpodstatnější inovace se musí odehrát v našich hlavách. Pokud se v mé hlavě proměna odehraje, pak i s křídou skřípající o dřevěnou tabuli budu daleko více inovativním pedagogem než kolega, který bude bravurně využívat všelijaké interaktivní nástroje, přemýšlet však bude stejně jako generace učitelů před ním.