Už jsme zapomněli, co kdysi podepsali Helmut Kohl a Václav Klaus, a zase se vracíme k dávným stereotypům

Významná výročí událostí zlých i dobrých není možno přehlížet či zapomínat. Před osmdesáti lety, 20. ledna 1942, sezval Reinhard Heydrich do honosné vily na berlínském jezeře Wannsee čtrnáct klíčových představitelů nacistického režimu. Při pracovní snídani tu probrali a doladili plán přechodu od dosavadních forem vraždění židovského obyvatelstva Evropy v podstatě k průmyslové likvidaci „zbývajících“ jedenácti milionů evropských Židů nebo osob za Židy prohlášených. O čtyři měsíce později spáchali na téhož architekta holokaustu a zastupujícího říšského protektora pro Čechy a Moravu úspěšný atentát vojáci československé exilové armády.

Následovaly hrůzy „heydrichiády“, vyvraždění Lidic a – nezávisle na těchto událostech – zasedání britského válečného kabinetu 2. července 1942, kde Antony Eden předložil memorandum o nutnosti vysídlit po válce německé obyvatelstvo ze zemí střední a východní Evropy. Bylo to opatření k trvalému „udržení míru“, pro jehož rušení dávaly německé menšiny v meziválečné době dostatek záminek. Takzvaný odsun Němců z Československa v letech 1945–1946 byl pak součástí (ochotného a namnoze brutálního) naplňování tohoto velmocemi garantovaného plánu. Důvodů k dlouhodobým česko-německým averzím bylo samozřejmě daleko více, i toto však stačilo.