Okřídlené rčení o tom, že „bez práce nejsou koláče“, známe asi všichni. Jakkoliv se momentálně trh práce hemží pracovními nabídkami, rozmohl se nám i ve vyspělých zemích takový nešvar – řada lidí s jedním zaměstnáním těžko vyžije. V ekonomii se pro tento fenomén ustálilo označení „pracující chudoba“. Situaci navíc zhoršuje vysoká inflace, zejména zdražování energií a bydlení.
Dva roky trvající koronavirová pandemie fenomén pracující chudoby nezlepšila. Na jedné straně stojí vysoce poptávaná a kvalifikovaná pracovní síla v oborech, jako jsou informační technologie nebo datová analýza, která si může do značné míry diktovat podmínky. Na straně druhé vidíme řadu povolání, která jsou na tom nesrovnatelně hůře: jedna šestina zaměstnanců nepobírá ani 22 tisíc korun. Tato skupina si tak vydělá méně než dvě třetiny mzdového mediánu.
V průběhu pandemie navíc většina OSVČ ztratila alespoň na nějakou dobu pravidelný příjem, jenž byl sice částečně kompenzován státem, nicméně řada živnostníků musela stejně přijmout zaměstnání se špatným ohodnocením. Zároveň počet nových exekucí v uplynulém roce vzrostl o 6,8 procenta na 445 tisíc, což může být právě důsledkem rostoucích životních nákladů nebo dozvuků pandemické krize.
Představa o tom, že je Česká republika, minimálně co se mezd týče, rovnostářský stát, je spíše mylná. V Evropské unii v tomto ohledu patříme k průměru. Na druhou stranu redistribuce ze strany státu pomocí transferů, daňových úlev a dalších je u nás stále významná a částečně přispívá k udržování relativní sociální rovnosti.
V posledních letech se ovšem jednalo o přerozdělování velice drahé a dlouhodobě těžko udržitelné. Jakkoliv byly uplynulé dva roky v negativním slova smyslu výjimečné, není nikde dáno, že se nebudou v ne zcela vzdálené budoucnosti co do důsledků opakovat. I na to je třeba myslet při malování budoucích scénářů výdajů státního rozpočtu.
