Bory šumí po skalinách. Jak se Angličan stal po pětadvaceti letech Čechem

Před týdnem mi zavolala úřednice z radnice Prahy 7, že moje žádost o udělení českého občanství byla přijata a že se mám zastavit ve středu v devět hodin. Mám vzít s sebou svůj britský pas a povolení k trvalému pobytu v České republice. Hned nato jsem dostal ještě krátký e-mail s prosbou, abych dodal datum a místo sňatku mých rodičů. To shodou okolností vím. Vzali se v kostelíku Saint-Peter’s-in-Thanet v anglickém hrabství Kent, 14. července 1960, v den výročí dobytí Bastily. Výběr termínu prý neměl nic společného s francouzskou revolucí, i když můj dědeček asi měl stejný strach z bývalé manželky – mé babičky – jako francouzští šlechticové z gilotiny a na svatbu dcery vůbec nedorazil.

Po telefonátu jsem cítil velkou radost a úlevu, skoro euforii. Hned jsem si vzpomněl na jiný telefonát z doby před necelými čtyřiceti lety. Bylo mi sedmnáct let a sekretářka z fakulty, na které jsem chtěl studovat, mě informovala, že jsem byl přijat na studium romanistiky a germanistiky. V mém životě se změnilo něco zásadního. A teď jsem měl podobný pocit.