Výroba přírodní kosmetiky má na internetu přes tři a půl milionu odkazů. Řada lidí si krémy, mýdla nebo šampony vyrábí podle nich doma. Z rozhovoru s Monikou Wikarskou, doktorandkou z Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně, která tu svoji vyrábí v laboratoři, nelze dojít k jinému závěru, než že je její výroba doslova věda. K totožnému výsledku dospěla i ona, když se před několika lety učila na maturitu a prokrastinace ji zavedla k zadání stejného výrazu do internetového vyhledávače.
„O půl čtvrté ráno jsem už měla pocit, že jsem pročetla celý internet. Stále jsem tomu ale nerozuměla dostatečně. Informace si často protiřečily a já chtěla zjistit, jak to doopravdy je. Jak všechny ty suroviny fungují,“ vzpomíná na chvíli, jež rozhodla o jejím podání přihlášky na chemickou fakultu. Dnes je přesvědčena o tom, že kvalitní přírodní kosmetiku bez znalosti chemie vyrábět nelze.
„Bez studia bych nedokázala pochopit výrobu jednotlivých surovin a porozumět komplexnímu fungování kosmetiky v lidském těle,“ tvrdí Monika Wikarská. Sama už během studia začala prodávat vlastní přírodní sněhový deodorant, brzo představí svoji první pleťovou řadu a několik měsíců se připravuje na výrobu přípravku s UV filtrem.
Hra o desetiny procent
Na své recepty má dva excelovské soubory a tři popsané sešity. Na každé straně je jeden recept a napočítat by se jich dalo na tisíce. Než nějakou surovinu do kosmetiky použije, podrobně se s ní seznámí. Například na stáži v biotechnologické firmě kultivovala bakterie produkující kyselinu hyaluronovou, kterou dnes používá do svých produktů.
Výrobu kosmetiky přirovnává k pečení. Stejně jako cukroví musí mít i krém správnou strukturu, vůni a vytvářet zážitek. Když chemik vymýšlí recept na kosmetiku, je to podobné, jako když kuchař experimentuje s ingrediencemi. Jen gramy nahrazují procenta. „A to je přece jen jiné přemýšlení. Vy si řeknete, že dáte do koláče ještě sto gramů hrozinek, ale já vím, že když dám do kilového množství ještě sto gramů nějaké suroviny, sníží mi procentuální složení všech dalších složek.“ Její experimenty spočívají v ladění jednotlivých strukturních detailů a ve zkoušení, jak jednotlivé složky spolu fungují v konkrétním poměru. Hledání nejlepší varianty je pak hrou o desetiny procent.
Xantanová guma neobstála
Při výrobě kosmetiky je důležitá její struktura a aktivní složky, které jsou do ní zakomponovány. Struktura je tím, co zabezpečuje, že se aktivní složka – jinými slovy to, co v krému funguje – dostane na správné místo, a také objasňuje, proč v jednom krému fungují tyto látky lépe než v jiném. V rámci experimentování se zjišťuje, která složka je nejlepší.
Správné složení svého prvního produktu hledala Monika Wikarská přibližně tři roky. „Receptů nebylo až tolik, ale měla jsem problém s nedostatečnou stabilitou emulze. Nakonec jsem odstranila xantanovou gumu, o které jsem si původně myslela, že celou strukturu drží pohromadě, a změnila teplotu, při níž to emulguje, a teplotu tuhnutí,“ ukazuje chemička, jak i malé technologické úpravy dovedou přinést úplně jiný výsledek, přestože receptura vypadá podobně.
Podle ní je na trhu stále velmi málo přírodní deodorantů, které jsou z jejího pohledu funkční. „Většina z nich funguje na olejové bázi, často dráždí pokožku a nefungují příliš dlouho. Proto jsem si řekla, že využiju složky, o kterých vím, že jsou účinné, ale dám je do jiné fyzikální struktury a vytvořím recept na vodní bázi,“ popisuje, v čem je její deodorant rozdílný od většiny přírodních na trhu.
„Můj deodorant neobsahuje žádné převratné aktivní složky. Jsou velmi podobné jako ve všech přírodních deodorantech. Tady mnoho nového nevymyslím. Hodně se dá ale vymyslet právě na té fyzikální úrovni, aby složka fungovala dostatečně dlouho a nedráždila pokožku,“ vysvětluje.
Trhovci nevědí a složky se vylučují
Než se Wikarská do výroby nového produktu pustí, vždy vše důkladně studuje. Vynechává jednoduché recepty, třeba obyčejné bomby do koupele ještě nevyrobila. Jejími prvními produkty byly už složité emulze. Právě proto ji překvapuje, že se často lidé pouští do výroby přírodní kosmetiky bez důkladných znalostí.
Nebezpečná titanová běloba musí zmizet ze žvýkaček i cukrovinek. V lécích nadále zůstane
„Setkala jsem se mnohokrát nejen s těmi, kteří si kosmetiku vyráběli doma, ale i s prodejci, kteří ji měli certifikovanou, prodávali ji na trzích a vůbec netušili, co její jednotlivé složky dělají s pokožkou. Nebo využívali aktivní složky a nevěděli o tom, že se vzájemně vylučují,“ vypráví Wikarská. Zároveň varuje před důvěrou v internet. Najít na něm recept ještě není záruka, že se výroba podaří. Sama si na střední škole zkusila vyrobit peeling podle podobného návodu – z olivového oleje a soli. Měsíc se zbavovala pupínků.
Nejmenší problém podomácku vyráběné kosmetiky je vysoká spotřeba materiálu, než se najde správné složení. Ty opravdové hrozby jsou zdravotní, v podobě bakterií a plísní. „V laboratořích máme testy, které zjistí, zda konzervant správně funguje a v produktu nic neporoste. Doma to zjistíte až v momentě, kdy plíseň uvidíte, a to už je pozdě. Její podhoubí v ní už bylo dávno,“ varuje.
Stáhněte si přílohu v PDF
Důležité je sterilní prostředí, používání vhodného konzervantu, ale i správné nakládání se surovinami. „Lidé mají často pocit, že když je něco přírodní, mohou si to klidně nakapat snad i do očí. Není to ale tak. Také příroda je nebezpečná. Už jen některé esenciální oleje mohou být velmi alergizující. Kápnout si na pokožku konzervant také nemusí být příjemné. Aktivními látkami v podobě vitaminů se můžete předávkovat. Stejně jako když si řeknete, že chcete, aby vám krém pětkrát více fungoval, a zpětinásobíte maximální dovolenou koncentraci nějaké látky,“ varuje před podobnými riziky, se kterými se lze setkat u léků.
,,Když už si někdo chce vyrobit kosmetiku doma, ať se pouští pouze do té, která neobsahuje vodu, a experimentuje s macerací bylinek,“ radí Wikarská. „To jsou znalosti, které člověk využije po celý život, a není zas tak jednoduché si v této oblasti uškodit. Studium je ale v každém případě nevyhnutelné,“ zdůrazňuje vědkyně.
„Jedna věc je, jak člověk kosmetiku vnímá v danou chvíli, ale důležité jsou i její dlouhodobé efekty. A ty dokáže vysvětlit jen věda,“ říká Monika Wikarská.Foto: Andrea Hároníková
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Chemický průmysl.
