Po Ukrajině budeme dalším cílem ruské expanze my. Tady je pět doporučení, co dělat

Co znamená zabrání další části Ukrajiny Ruskem pro Česko? Nemylme se, že se nás vývoj v podstatě netýká a že ho můžeme sledovat jen jako drama odehrávající se dva tisíce kilometrů daleko, přičemž důsledky mohou být maximálně ekonomické. Rusko nás považuje za součást svého zájmového prostoru, požaduje návrat před rok 1997, kdy jsme ještě nebyli v NATO. Chce nám přikazovat, co máme a nemáme dělat. Tady je pět základních poučení ze současné situace.

1. Poděkování Havlovi. Můžeme děkovat politické reprezentaci 90. let, že Česko vstoupilo do NATO. Jmenovitě patří dík Václavu Havlovi, který předvídal, že se Rusko nespokojí s omezenou rolí po rozpadu SSSR a bude se snažit opět rozpínat. Vstup do Severoatlantické aliance považoval za prioritu číslo jedna – na rozdíl od Václava Klause, který byl ke členství v alianci poměrně chladný. Havel svou autoritou dokázal přesvědčit váhajícího Billa Clintona, že středoevropské země do NATO patří. Clintonova návštěva v Praze roce 1994, kdy tehdejší americký prezident nejenže v Redutě zahrál na saxofon, ale i dospěl k názoru, že projekt Partnerství pro mír musí být předstupněm rozšíření NATO na východ, byla pro bezpečnost Česka naprosto klíčová. Bez Havlova tehdejšího úsilí bychom byli nyní z pohledu Ruska v pozici další Ukrajiny, země, kterou je možné zabrat. Nyní si naštěstí můžeme užívat bezpečí kolektivní obrany podle pověstného článku pět Severoatlantické smlouvy, který říká, že útok na člena aliance je útokem na všechny. Zvýšení obranných výdajů na slíbená dvě procenta HDP je teď snad už samozřejmostí.