Kam až je Rusko schopné zajít? Tři možné scénáře dalšího vývoje na Ukrajině

Obě komory ruského parlamentu v úterý slavnostně ratifikovaly uznání nezávislosti separatistických států, Doněcké a Luhanské lidové republiky na východě Ukrajiny. Vyhověly také žádosti prezidenta Putina a schválily i nasazení ruských vojsk na těchto územích. Již v noci z pondělí na úterý do Doněcku přijely ruské tanky a začaly se rozmísťovat po městě. Zhroutila se tak celá konstrukce minských dohod z roku 2015, která předpokládala postupný návrat těchto území pod kontrolu Ukrajiny. Jedna kapitola se tím uzavřela a začíná nová, potenciálně neméně nebezpečná. Jaké jsou tedy možné scénáře, pokud vynecháme ty zcela nerealistické, jako že by se Kreml pod tlakem západních sankcí rozhodl z Donbasu stáhnout?

1) Zmrazení konfliktu

Ruské jednotky obsazují území Doněcké a Luhanské lidové republiky a začíná nový status quo. Ukrajinská strana akceptuje realitu, protože z jejího pohledu se vlastně nic nezměnilo. Kreml separatistické republiky již od roku 2015 živil a ve velení jejich ozbrojených jednotek byli kádroví důstojníci ruské armády, která je také vyzbrojovala.

Mezi ukrajinskými politiky z nejrůznějších stran není málo těch, kteří argumentují, že nemá cenu se snažit získat Donbas zpět, protože kdo byl pro Ukrajinu, odtud dávno odjel a rekonstrukce průmyslu a infrastruktury by stála takové peníze, že by si to země nikdy nemohla dovolit. „Jen ať si to zaplatí Rusové, když už tu válku rozpoutali,“ řekl HN v Kyjevě před několika týdny jeden z bývalých ukrajinských diplomatů. Ostatně i značná část lidí, kteří ze separatisty ovládaného Donbasu odjeli do jiných regionů Ukrajiny, dnes říká, že by se nevrátili.

Hlavním cílem současné eskalace ze strany Kremlu ovšem není Ukrajina jako taková, ale snaha donutit Západ k ústupkům a nové dohodě o evropské bezpečnostní architektuře. Ta by kromě jiného zaručila nerozšiřování NATO a pro Kreml právo veta na bezpečnostní politiku v zemích, se kterými sousedí. Plnohodnotná válka na Ukrajině by šanci na takovou dohodu poslala na mnoho let, ne-li desetiletí k ledu. Tudíž se Kreml může uchýlit k jiným formám nátlaku. Nejčastěji se hovoří o sabotážích nebo hackerských útocích. Moskvě by to poskytovalo možnost odmítnout, že s tím má cokoliv společného, ale současně neoficiálně dát najevo, že pokud Západ neustoupí, budou takové věci pokračovat.

2) Donbas plus

Současné separatistické republiky zabírají jen zhruba třetinu původní Doněcké a Luhanské oblasti. Sami separatisté ale považují za své celé území obou oblastí a ruský prezident Vladimír Putin v úterý potvrdil, že Moskva s tím souhlasí. Nelze tak vyloučit, že dalším krokem bude vojenské obsazení i těch území, která jsou dnes pod kontrolou Kyjeva. To by ale nebylo nic jednoduchého.

Zejména v případě Mariupolu, půlmilionového města na břehu Azovského moře, by boje mohly trvat několik týdnů a došlo by jistě k obrovským ztrátám na životech civilistů. Na severu Doněcké oblasti je zase město Avdijivka s největší koksovnou v Evropě. A pokud by byla poškozena během bojů, mohlo by dojít k ekologické katastrofě obřích rozměrů. Obyvatelstvo těchto oblastí sice i nadále volí převážně proruské kandidáty, ale na rozdíl od roku 2014 by případné ruské jednotky nevítalo s otevřenou náručí a část by se mohla zapojit i do ozbrojeného odporu.

3) Plnohodnotný útok na Ukrajinu

Zejména západní média s odvoláním na zdroje ve zpravodajské komunitě informovala o plánech Kremlu na invazi. Novináři pak varovali, že ruské tanky by během 72 hodin byly v Kyjevě. Vojenští analytici ovšem upozornili, že Rusko nemá podél hranic s Ukrajinou dostatečné množství jednotek. Pokud by chtělo dosáhnout trojnásobné převahy, což je zlaté pravidlo pro útočníka, potřebovalo by jich dvakrát tolik.

Kromě toho by šlo o městské boje, které by trvaly týdny, a došlo by ke zničení značné části měst, jak se o tom přesvědčili Rusové během čečenských válek v Grozném nebo Američané v iráckém Mosulu. Jenže to jsou racionální argumenty a vášeň, jaká sálala z Vladimira Putina, když mluvil o Ukrajině coby umělém či falešném státu, ukazovala, že motivace nemusí být jen racionální. I přesto je ale tento scénář podle většiny pozorovatelů na rozdíl od těch zbývajících méně pravděpodobný. 

komentář Ondřeje Housky

Putin není Hitler, ale lže úplně stejně. Nikdo by to neměl chápat lépe než my Češi

23. 2. 2022 ▪ 4 min. čtení