S umělcem musím souznít, říká sběratelka umění Kateřina Havrlant. Její hlavní motivací je zpřístupnit umění všem

Manželé Kateřina a Jakub Havrlantovi se dlouho pohybují ve světě byznysu, moderních technologií a start‑upů. Jakub je zakladatel skupiny Rockaway Capital, Kateřina působila na vysokých manažerských pozicích ve společnosti Google ve Švýcarsku, Velké Británii a USA. Před sedmi lety se však pustili do poněkud odlišného „start‑upu“ – do sbírání současného umění, především mladých, mnohdy ještě studujících umělců. Jejich primárním cílem nebyla investice v podobě zhodnocení vlastních peněz, ale spíše investice do potenciálu nadaných talentů. Svou sbírku budují pomalu, pečlivě, pod dohledem kurátora Jána Gajduška, s důrazem na důvěru a osobní vazby s umělci. A zakoupená díla své Havrlant Art Collection vystavují v nejvyšší možné kvalitě online, kde je sbírka dostupná komukoliv.

Jedním z prvních impulzů začít sbírat mladé umění bylo setkání s Medou Mládkovou před deseti lety v Londýně. Jak vás ovlivnilo?

Pracovala jsem dlouho, více než 14 let, pro Google a zrovna v tom období jsem působila v Londýně, kde jsme spouštěli projekt Google Arts and Culture, který zpřístupňuje výtvarné umění online. V současné době už zahrnuje i muzea a muzejní sbírky s cílem demokratizovat umění. Jeho součástí bylo i nafocení Musea Kampa jako jedné z prvních galerií v Praze. Meda Mládková přiletěla na zahájení, bavily jsme se o umění a o tom, co motivovalo ji. A já se zeptala, co by mělo v té moderní době rozpuku nových technologií smysl sbírat, koho podpořit? Její odpověď zněla: „Mladé umění, drahá.“ Diskutovaly jsme o tom, že umělci mnohdy neznají nejmodernější technologie, neumí se prezentovat v online prostředí.

Jak se ta diskuse proměnila v založení sbírky?

S partnerem Jakubem jsme o tom nejprve diskutovali; když jsme se seznámili, dostala jsem od něj obraz z jedné maličké galerie pod Hradem, později i nějaké další. Pak jsme se shodou okolností potkali s Jánem Gajduškem v Museu Kampa, kde tehdy pracoval. Dohodli jsme si privátní komentovanou prohlídku, lidsky jsme si hned sedli a začali jsme se bavit o tom, jak založit sbírku a jaké umělce začít sbírat. On sestavil první seznam mladých autorů, kteří ještě studovali nebo byli součástí Ceny Jindřicha Chalupeckého. Podle něj jsme se rozhodli, do kterých ateliérů půjdeme, a jedním z prvních umělců byl Tomáš Predka. Byl to pro nás neuvěřitelný zážitek. Přišli jsme, obklopila nás vůně barev a Tomáš začal vyprávět, jak dělá řidiče a jak je těžké pro mladého umělce prorazit. Přitom už tenkrát tam měl překrásné obrazy. Koupili jsme asi tři, pak jsme si šli do čínského bistra společně dát oběd, byla to opravdu nabíjející zkušenost. Od ní jsme se odrazili a rozhodli se, že chceme jít tímto směrem. Že chceme nejen podpořit mladé umělce na prahu kariéry, ale vytvořit z toho vztah. Součástí naší práce je nějaká disciplína a doporučení od kurátora, ale klíčová je i vzájemná důvěra. Nejde jen o koupi jednoho dvou obrazů, ale o kontinuální práci, diskusi, pozorování. Potkáváme se i nezávisle.

Neochota či neschopnost se prezentovat občas k umělcům patří, možná tu stále doznívá romantická představa, že dobré umění prorazí samo. Vy se naopak pohybujete ve světě moderních technologií a start‑upů, kde je schopnost se prezentovat klíčová. Přenesli jste tyto zkušenosti i do budování sbírky?

Můj background jsou technologie a byznys stejně jako u Jakuba. Od začátku nám nešlo o to, vlastnit umění a dát ho fyzicky do galerie, ale zpřístupnit každé dílo všem lidem na světě. To má sloužit i jako motivace, když někdo chce začít sbírat, ale neví, na koho z mladých umělců se podívat. Chceme být inspirací, do čeho investovat. Nafocení obrazů do nejmenšího pixelu, abyste měli podobnou zkušenost jako při pohledu na originál, bylo pro nás důležité. A paralelně s tím správa Instagramu sbírky a koneckonců i dělání rozhovorů. Cílem je zviditelnit autory, dát jim hlas. Pracujeme také na knize, která bude sbírku dále prezentovat i v zahraničí.

Pouštět se do moderny či jiné sběratelské „klasiky“ vás tedy nikdy nelákalo?

Pro nás je důležitý vklad do talentu a budoucích generací. I v práci pro Google jsem si zvykla na mladý kolektiv a je pro mě důležité sledovat, jak lidé rostou a vyvíjejí se. Řada umělců v době, kdy k nim jdeme, ještě studuje. Snažíme se je objevit, ještě než svou kariéru nastartují. Chcete vložit čas i peníze do někoho, kdo s vámi může růst. Když si koupíte drahý obraz zavedeného či nežijícího tvůrce, je to jistě krása, zrovna jsme se bavili o Milanu Grygarovi, jehož dílo bych si ráda koupila soukromě. Ale mísit to ve sbírce nechceme.

Jakou roli hrají emoce či vkus při volbě toho, co koupit?

Do výběru vždy vkládáte kus sebe a svých pocitů. Třeba Tomáš Predka nám byl hned blízký barvami a způsobem tvorby i v příbězích, které vypráví. Jeden z prvních obrazů byl navázaný na Japonsko, což nás oslovilo. A pak jsou autoři, kteří třeba pro nás v danou chvíli byli složitější. Ale čím víc se posouváte, čím víc autorů potkáte, tím víc se váš vkus rozšiřuje a s tím dozrajete k pocitu, že si lze koupit i něco komplikovanějšího, kontroverznějšího či extravagantnějšího. Začínali jsme s abstrakcí, posouvali se ke konkrétním obrazům třeba Tomáše Němce, který se věnuje LGBT tematice, a později pak k objektům a videoartu, který je pro mnoho sběratelů nepochopitelný. Vytváří obavy, protože se vyskytuje kdesi v cloudu, což nám zase bylo blízké.

Váš web, přestože už funguje nějakých pět let, hned zaujme svou strukturou jakési nečleněné velké galerijní stěny. Bez bariér. Zároveň mám pocit, že vybíráte mladé umělce, kteří často navazují na modernistické a jiné tradice, kteří zkrátka boří mýtus o současném umění jako něčem obtížně stravitelném.

Možná to souvisí také s výběrem kurátora, ale myslím, že vybíráme taková díla, po kterých posléze sáhnou třeba i instituce, které se nezaměřují primárně na mladé tvůrce, například Národní galerie. Z 95 procent námi vybraní umělci vyzráli a uspěli. Řada z nich prorazila v cizině, jako Klára a Igor Hosnedlovi, kteří se odstěhovali do Berlína, jiné zastupují velmi dobré galerie. Je pravda, že přední instituce často neinvestují primárně do mladého umění, raději sáhnou po někom, jako je Zdeněk Sýkora, aby doplnily sbírku, kterou budují. Donedávna neměly vyhrazené peníze přímo na mladé umění, dnes už nakupují i podobné autory jako my. Snažíme se nicméně vybírat progresivní umělce, kteří hranice posouvají. Je to podobný princip jako v oblasti technologií, jíž se věnujeme.

Havrlant Art Collection

Další 4
fotografie

Jak se dá sbírat a prezentovat videoart? I vy sami ho zatím na svém webu ukazujete v podobě objektů, dóz či kazet, tedy nosičů samotného videa.

První videoart byl dárek od kurátora, možná jako takové pošťouchnutí, že i tomuto se dá sběratelsky věnovat. Diplomová práce Jakuba Jansy, dekorativní dóza s několika videoarty. Byla kolem toho diskuse, následovala návštěva u Romana Štětiny v ateliéru, kde jsem se zamilovala do videoartu s motivem detektiva Columba. Chceme v tom pokračovat. A chceme i změnit web tak, abychom tam mohli prezentovat samotné videoarty v dobré kvalitě, což je datově i technologicky náročné. V plánu jsou i další nákupy. Pro nás je videoart do budoucna určitě stěžejní, sledujeme rovněž autory v zahraničí. Zároveň nás těší, když získáme do sbírky třeba dílo Jakuba Jansy, který je následně mezi laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Snaha monetizovat videoart a jiné digitální umění se v posledním roce proměnila v rostoucí trh s takzvanými NFT, tedy jakýmisi virtuálními originály digitálních děl. Jaký máte k tomuto fenoménu vztah?

Pozorujeme už nějaký čas všechna ta online tržiště, nějaké nákupy zvažujeme, zároveň máme ve sbírce Julia Reichela, jednoho z prvních umělců v Česku, který se NFT začal věnovat. Je to fascinující trend, ale také je tam spousta problematických míst. Kdokoli může svou tvorbu překlopit do digitálu, ale záruka kvality je složitější. Ilustrátor s nějakou animovanou figurkou tu uspěje snadněji než zkušený umělec. Je to tedy demokratizující trend, ale kvalita je na pováženou. Je těžké si dobře vybrat to, co dává smysl. Nějaké věci jsem si sama pořídila, ale do jaké míry to bude součástí sbírky, je ještě k diskusi. Pokud bychom navíc vystavili NFT ve své sbírce na tu naši virtuální stěnu, tak jako bychom říkali, že má stejnou hodnotu jako ostatní zakoupená díla. Ale je tomu skutečně tak?

Jak jste koncipovali strukturu webu své Havrlant Art Collection?

Pracovali jsme se skvělým grafikem Milanem Nedvědem, s nímž chystáme i knihu. Zásadní byla jednoduchost a minimalizace fontů plus pozadí, na němž vynikne jakýkoli obraz. Důraz jsme kladli na tagování umělců, aby byli viditelní ve vyhledávačích. Proto jsme pracovali také na textech charakterizujících jednotlivé autory. 

Ovlivnil růst sbírky covid?

Zpomalil nás a trochu zablokoval. Nemohli jsme fyzicky chodit do ateliérů, pár věcí jsme pořídili na základě fotografií či PDF, ale není to ono. Mnohdy nejsem schopná se rozhodnout pohledem na fotku. Teď máme v plánu zase navštívit řadu ateliérů.

Je důležité sednout si s umělcem i lidsky?

Ano. Jednou se stalo, že to zcela nefungovalo. Zvažování, zda dílo koupit, to ovlivnilo. Ovšem s tím, jak máme více zahraničních autorů, není vždy živý kontakt možný či snadný.

Zaskočilo vás něco obzvlášť zpočátku, při prvních vstupech do ateliérů?

Když vejdete do ateliéru, jako by se vám zastavil svět. Rozhovory formou příběhů, úplně jiná rychlost rozhodování, vše se zpomalí, dostanete čaj či kávu. Nasáváte vůně materiálů. Odcházíte a ještě s tím pocitem žijete, vyspíte se na vše. Proces, než dojde k výběru a finanční transakci, je dlouhý, často měsíce. Je třeba si to prožít.

Ovlivňuje to pak i osobní a byznysový život?

Pro mě je to hlavně radost. A zpomalení oproti běžnému životnímu tempu. I spolu s dcerou si budujeme vztah k umění, jsou to hluboké zážitky.

Máte něco ze sbírky doma, nebo převážně v depozitáři?

Už je těch děl okolo 150, takže většina je v depozitáři. Byť něco půjčujeme do kanceláří. Něco máme doma, nesyslíme si vše v depozitáři.

Máte v hledáčku nějaká nová jména?

Máme hodně dlouhý seznam. Budeme se vracet k Jakubovi Jansovi, více se chceme zaměřit na zahraničí, na střední a východní Evropu, Polsko, Německo, Maďarsko.

Takže zamíříte do polských či německých ateliérů?

Ano, minimálně do Německa. A některé autory bereme i přes zavedené galerie.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Jak moc přemýšlíte nad tím, že jde také o způsob, jak uložit či zhodnotit peníze?

Určitě to pro nás nebyla první motivace. Nicméně si dovolím říci, že pokud investujete do mladého umění, které už je nějak kurátorované, je velká pravděpodobnost, že se investice zhodnotí. A je to vidět i na naší sbírce. Často tomu pomůže sám autor nějakou svojí stáží, že ho zastoupí galerie nebo se odstěhuje do centra umění, jako je Berlín. Nikdo z našich autorů se na tvorbu nevykašlal, většina věcí se zhodnotila. Mnohdy v násobcích. A to sbíráme jen sedm let.

Nikdy jste nezvažovali koupi díla, jehož autor vám je třeba sympatický nebo vidíte jeho potenciál, ale přitom se vám jeho výtvor nelíbí?

Nějaká míra souznění s tím, do čeho „jdete“, tam musí být za každou cenu. Možná to tak někdo nemá. Třeba hlavně u staršího umění, které si koupíte v aukci, máte ho ve skříni a čekáte, až se zhodnotí. Všechna díla si vybíráme, protože k nim máme vztah. Kurátor nám sice předvybere autory, ale při návštěvě v ateliéru už to nechává na nás a na umělci. Naší hlavní motivací je zpřístupnit umění a dát příklad dalším budoucím sběratelům, aby si také pořídili něco kvalitnějšího než obraz z Ikey.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.