Až se vrátím domů, každá vteřina mého života bude naplněna vděčností, píše Ukrajinka

Praha, 20. březen. Jmenuji se Svitlana Miščenko, je mi 25 let a jsem uprchlice z Ukrajiny. Narodila jsem se ve Vinici, v malém krásném městě na hranicích s Moldavskem. Tam jsem získala bakalářský titul v oboru učitelství, ale před válkou jsem pracovala jako specialistka na sociální média v Kyjevě. Nejdříve jsme z Ukrajiny utekli do Moldavska a pak přes Rumunsko a Maďarsko k vám do České republiky. Spolu se mnou tu jsou i moje mladší patnáctiletá sestra a maminka. Tatínek zůstal na Ukrajině. Pořád nemůžu uvěřit, že Rusko napadlo Ukrajinu. Rusko jsem několikrát navštívila, měla jsem tam přátele. S většinou z nich jsem ale přestala komunikovat kvůli ruské propagandě. Ráda bych se s vámi podělila o to, jak prožíváme dny u vás v Česku, o čem sníme a jaké jsou naše myšlenky a plány. Zde je další díl mého blogu. (První najdete zde.)

Druhý týden v Česku uběhl až neuvěřitelně rychle. Celé dny jsme sledovali zprávy. Zprávy – zprávy – zprávy. Každé ráno se tu probouzím se strachem, že něco důležitého zmeškám. Neodbytné myšlenky na to, že moji příbuzní jsou stále na Ukrajině a že je kdykoli mohou zasáhnout ruské rakety, mi nedaly pokoj.

Ale žít se musí. Společně s naším českým přítelem Františkem jsme chodili do různých center pomoci pro uprchlíky, žádali o vízum a registrovali se na úřadech. V posledních dnech jsem asi poprvé cítila, co to znamená být pod spolehlivou ochranou.