Zachránil nás sám Bůh. Ale teď si připadám, že nejsem nikdo. Chci domů

Praha, 20. březen. Jmenuji se Svitlana Miščenko, je mi 25 let a jsem uprchlice z Ukrajiny. Narodila jsem se ve Vinnycji, v malém krásném městě na hranicích s Moldavskem. Tam jsem získala bakalářský titul v oboru učitelství, ale před válkou jsem pracovala jako specialistka na sociální média v Kyjevě. Nejdříve jsme z Ukrajiny utekli do Moldavska a pak přes Rumunsko a Maďarsko k vám do České republiky. Spolu se mnou tu jsou i moje mladší patnáctiletá sestra a maminka. Tatínek zůstal na Ukrajině. Zatím tu nemám práci, snažím se ale nějakou najít. Pořád nemůžu uvěřit, že Rusko napadlo Ukrajinu. Rusko jsem několikrát navštívila, měla jsem tam přátele. S většinou z nich jsem ale přestala komunikovat kvůli ruské propagandě. Ráda bych se s vámi podělila o to, jak prožíváme dny u vás v Česku, o čem sníme a jaké jsou naše myšlenky a plány. Zde je první díl mého blogu.

Rok začal dobře, byl plný nadějí a plánů. Byl zasněžený únor, oslavili jsme moje narozeniny a připravili se na Valentýna. Právě jsme začali s opravami v našem bytě v Kyjevě a snili o tom, kam pojedeme letos v létě na dovolenou.

Když si nyní tyhle pocity vybavuji, zdá se mi, že patří do jiného života. 

Pak přišel den, kdy jsem si uvědomila, že na Ukrajinu přichází válka. Byla zima, poletoval sníh, seděla jsem s kamarádem v kavárně a probírali jsme situaci. Asi měsíc před tím se začaly objevovat zprávy, že se kolem ukrajinských hranic shromažďuje ruská armáda. Ten večer se navíc rozšířila informace, že ambasády jiných zemí opouštějí Ukrajinu a letecký provoz nad zemí bude pozastaven.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Já a všichni moji příbuzní a přátelé mluvíme plynně rusky, každý z nás tuto zemi alespoň jednou navštívil. Jak nás může Rusko napadnout? Bylo to děsivé.

Nikdy jsem vážně nepřemýšlela o tom, co je to válka. Připadalo mi, jako by si ze mě někdo dělal legraci. Ne, to nemůže být pravda!

Vrátila jsem se domů a zavolala rodičům. Situaci jsme důkladně prodiskutovali a došli k jednomyslnému rozhodnutí – musíme na týden opustit zemi, protože nikdo nevěděl, jakým směrem se situace vyvine. Sbalila jsem si malý batůžek, náhradní ponožky a pár triček. Plánovala jsem brzký návrat domů.