Architektura není o veřejném hlasování

Poměrně malý ateliér, který v roce 2005 založil Miroslav Pospíšil, sídlí v jedné z velkorysých olomouckých vil s výhledem do parku. Dům v neorenesančním stylu, který si za první republiky nechal postavit bohatý právník Eduard Šrot jako své rodinné sídlo, se dnes díky rekonstrukci z roku 2011 řadí mezi příklady kvalitní přeměny chráněné kulturní památky.

„Když jsme hledali místo pro náš tým, vůbec jsme si nemysleli, že skončíme v prvorepublikovém domě. Objekt Šrotovy vily mi připadal trochu pompézní, já osobně jsem si pro ateliér představoval spíš něco v industriálním stylu. Památka ale byla dlouhodobě prázdná a v bídném stavu, a tak jsem slevil ze svých představ a s týmem využil své know‑how k probuzení života v domě,“ popisuje Miroslav Pospíšil. Bývalá rodinná vila, již poškodily necitlivé úpravy v době socialismu, se tak pod dohledem architektů proměnila na reprezentativní zázemí atelieru‑r.

Rekonstrukce a konverze veřejných památek je oblast, jíž se ateliér dlouhodobě věnuje. Na kontě má však i řadu moderních technických staveb, přístaveb nebo úprav domů z dob socialismu. „Cílem naší práce vždy je, aby výsledné řešení maximálně zúročilo aspekty daného místa. Navrhujeme stavby se znalostí historických souvislostí a v kontextu s okolím, protože není možné nerespektovat genia loci. Hledáme řešení, které propojí okolní objekty a jejich funkce. Snažíme se vytvářet nový veřejný prostor,“ říká rodák z Olomouckého kraje.

Zdlouhavá cesta k architektuře

Miroslav Pospíšil pochází z předměstské části Olomouce – Černovíru, místa s kdysi idylickou venkovskou atmosférou. O dětství stráveném na venkově hovoří jako o důležité etapě, která ho formovala profesně i lidsky. „Navzdory době socialismu se u nás žilo pořád tak nějak postaru. Lidé měli svá hospodářství, vlastnili pole nebo louky a všichni se znali. Zároveň to však bylo prostředí, kde se člověk mezi kluky potřeboval opakovaně prosazovat, pokud mezi nimi chtěl mít důstojné postavení,“ vzpomíná.

Od školních let ho bavila historie. Díky o dvacet let staršímu bratranci, který vystudoval fakultu architektury, si i poměrně brzy uvědomil, co chce v životě dělat. Příbuzný však později emigroval do Švýcarska a to v době normalizace vrhlo špatné světlo nejen na jádro rodiny, ale i na všechny okolo. „Věděl jsem, že za těchto podmínek bude těžké jít v jeho šlépějích, protože na fakultu architektury brali jen studenty s čistým kádrovým posudkem. Nedokázal jsem si však dost dobře představit, že bych mohl dělat něco jiného,“ vypráví Pospíšil. Po poradě s bratrancem zvolil cestu nejmenšího odporu a po maturitě nastoupil na stavební fakultu v Brně s vidinou, že po třech letech studia přestoupí na fakultu architektury. Než se ale dostal do třetího ročníku, škola tuto možnost zrušila, a jemu tak nezbývalo než odbornost architekta získat později.

Po dostudování vysoké školy nastoupil Pospíšil do Stavoprojektu, a přestože to nebyla jeho vysněná pozice, seznámil se s prací v projekčním týmu. Ve své profesní dráze později pokračoval ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, zkráceně SÚRPMO: „Oproti Stavoprojektu byla práce v SÚRPMO velmi rozmanitá a zajímavá, protože jsme měli na starosti rekonstrukce a projektování památek. Přístup tam byl odlišný než v ostatních státních kancelářích, byl kladen důraz na pečlivost a propracovanost projektu, což bylo dané i tím, že se v té době do památek moc neinvestovalo, a tak bylo na projekty dost času,“ rekapituluje architekt.

Se zachováním betonu pomohl ministr

Po revoluci se začalo SÚRPMO postupně rozpadat a nové možnosti zlákaly Pospíšila k vybudování soukromé projekční kanceláře. Po nějaké době složil autorizační zkoušku v oboru architektura, což ho oficiálně opravňovalo k tomu, aby se mohl ucházet o zakázky i z oblasti rekonstrukce památek. Jeho prvním velkým zadáním byla oprava zámku Čechy pod Kosířem, jež kvůli omezeným finančním možnostem kraje byla rozdělená do několika etap a trvala řadu let. Po dokončení v roce 2017 získala titul Stavba roku Olomouckého kraje a později i prestižní ocenění Opera Historica. Odborná veřejnost tehdy vyzdvihovala pietní přístup k památce, který spočíval v respektování původních hodnot a rekonstrukci bez výrazných moderních zásahů.

Více autorský a odvážnější přístup k architektuře Pospíšil poprvé ukázal už v roce 2007, kdy navrhl pro olomouckou pobočku Krajského soudu v Ostravě konverzi budovy bývalých tiskáren. „Bylo to poprvé, co jsme navrhli výrazný vstup současné architektury do stávající budovy. Původní hmotu jsme doplnili o novou předkonstrukci, která kromě toho, že plnila několik technických funkcí, byla zásadní pro výslednou atmosféru domu. Byl to dosti kontroverzní projekt, ale i po těch letech si myslím, že se nám podařilo z tiskáren vytvořit důstojné sídlo justice,“ říká architekt.

Architektura není o veřejném hlasování

Dalších 9
fotografií

Nápad s využitím předstěny u budovy bývalých tiskáren ze 70. let minulého století vycházel podle Pospíšila z praktických důvodů. Dům je orientovaný na jih, a tak bylo žádoucí vytvořit mu stínění před žárem letního slunce, protože vnitřní klimatizace administrativních domů v té době ještě nebyla obvyklým standardem. Konstrukce slouží navíc jako akustická bariéra vůči frekventované ulici a jsou jí také vedena dvě úniková schodiště, čímž se splnila kritéria protipožárních opatření. Největší výzvou podle architekta bylo při rekonstrukci prosadit, aby se z domu nevytratila jeho původní atmosféra technického objektu a současně aby byl důstojným sídlem soudu.

„Pracovali jsme s konstrukcí z dob socialismu a já jsem si přál, aby stavební firma nechala odhalené původní betony v interiéru. Chtěl jsem, aby si dům zachoval svůj příběh. Stavební firma na to ale tehdy za žádnou cenu nechtěla přistoupit, tvrdili, že stará konstrukce je ošklivá, a chtěli ji překrýt sádrokartonem. Náhoda tomu chtěla, že se jeden kontrolní den na stavbě objevil tehdejší ministr spravedlnosti (Jiří Pospíšil, pozn. red.), jenž se po prohlídce domu mezi řečí zmínil o tom, že se mu líbí odkrytý surový beton v interiéru. A od té doby už se o tom nediskutovalo,“ usmívá se architekt Pospíšil.

Česku chybí investoři vizionáři

Většinu své energie atelier‑r od počátku směřuje do centra Olomouckého kraje. V něm lze také najít největší počet jeho realizací. V roce 2012 byla dokončena razantní proměna brutalistního obchodního domu Prior, který se nachází v sousedství gotického chrámu svatého Mořice v Olomouci. Přestože Prior býval jednou z těch spíše nechvalně známých budov v památkové zóně města, byl dokladem nekonvenční architektury z doby socialistického režimu, a tak atelier‑r dlouho zvažoval, jak k přestavbě přistoupit. Po dlouhých diskusích s investorem, městem i památkáři se nakonec rozhodl jít cestou razantního vstupu a budovu odlehčit. Dům byl na třech fasádách zbaven těžkých betonových bloků a navázal na svou puristickou podobu před druhou světovou válkou.

Stavba

Je rekonstrukce hradu Helfštýn povedená, nebo neodborná?

12. 4. 2022 ▪ 12 min. čtení

„Během své praxe jsem zjistil, že na rozdíl například od malířů, se architekti při své tvorbě musí zodpovídat strašné spoustě lidí. Naše práce je z devadesáti procent o tom, přesvědčit všechny zúčastněné, že náš návrh nabízí nejvhodnější řešení. Všichni musí pochopit, že předkládáme věc, na které jsme strávili mnoho času a věnovali jí spoustu energie. Když necháte lidi projekt připomínkovat a upravovat, ve výsledku to jako celek nefunguje. Architektura není o veřejném hlasování,“ je přesvědčen Pospíšil.

Kromě moderních přístaveb a konverzí původních budov má atelier‑r na kontě také řadu novostaveb. Do jeho portfólia patří například Ústav molekulární a translační medicíny Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, lékárna Fakultní nemocnice Olomouc, Aplikační centrum BALUO v areálu Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci nebo Národní sportovní centrum v Prostějově, dokončené v roce 2018. Mnohé z projektů, jako jsou například stavební úpravy novogotického Červeného kostela v Olomouci nebo proměna bývalého správního centra státního podniku Jednota, na svou realizaci teprve čekají.

„Myslím, že je dnes velmi těžké prosadit kvalitní moderní architekturu. Masově se staví domy, jejichž podoba je mnohdy důsledkem snah vyhnout se názorovým konfrontacím a nekonečným úředním tahanicím. Dodržují se slepě všechny nastavené limity výstavby bez ohledu na specifika místa, ve výsledku pak nevzniká kvalitní architektura, která by byla městotvorná a životaschopná. Je smutnou vizitkou společnosti, že to málokomu vadí. Myslím si, že Česku chybí silní investoři vizionáři a z architektů se tak stávají spíš údržbáři. Je vzácné potkat někoho, kdo má vize a nebojí se je naplňovat,“ zamýšlí se Pospíšil.

Nový život pro Helfštýn

Po letité spolupráci s Olomouckým krajem začal atelier‑r v roce 2015 pracovat na projektu obnovy hradního paláce hradu Helfštýna nad údolím Moravské brány (více o Helfštýnu na str. 52). Část středověké zříceniny, která byla od roku 2014 uzavřená kvůli padajícímu zdivu, je chráněnou kulturní památkou, a žádala si proto citlivý a odborný přístup. Podmínkou rekonstrukce paláce bylo stavbu staticky zajistit, aniž by byly narušeny její historické a stavební hodnoty. Správa hradu si navíc přála palác zastřešit.

„Historicky existovala řada návrhů, včetně například sedlových nebo futuristických kovových střech. Problém je, že nikdo nedokázal – a ani dnes nedokáže – s přesností říct, jak objekt v minulosti, když střechu měl, s určitostí vypadal, a to celou věc značně komplikovalo. Projekty často ztroskotaly na tom, že ze strany památkové péče nebyla nastavena žádná pravidla a architekti se tak neměli čeho chytit,“ vysvětluje Pospíšil. Neúspěšné pokusy architektů památkáře dovedly k vymezení kritérií a nastavení jasnějšího zadání. Odborníci se shodli na tom, že pokud má být palác zastřešen, tak jen za předpokladu, že střecha nenavýší objem stavby. Poměrně jasně stanovili i to, že hrad musí zůstat zříceninou, a pokud se architekti do prostoru rozhodnout vložit nové konstrukce, musí jít neinvazivní cestou. Jinými slovy, metoda nesmí narušit původní zdivo hradu.

Architekti nejprve studovali, v jakém je zřícenina stavu. K pochopení oválného půdorysu vytvořili prvotní 3D model, k čemuž jim dopomohla metoda digitálního skenování, tedy tisíce snímků z dronů. První fáze se soustředila především na sanaci a restauraci zdiva, odvlhčení stavby a její očištění od některých zásahů z 80. let minulého století, které tehdy provádělo SÚRPMO pod vedením profesora Zdeňka Gardavského. „Působení profesora Gardavského na Helfštýně bylo filozoficky velmi významné, byl to energický člověk a odborník na hradní architekturu a Helfštýn byl tak trochu jako jeho dítě. Nicméně z pohledu architektury zrealizoval i zásahy, které si ztvárnil ve svých představách. I kvůli tomu dnes hrad není národní kulturní, ale jen kulturní památkou,“ připomíná Pospíšil.

Při návrhu rekonstrukce hradního paláce se atelier‑r soustředil na podstatu stavby, její současnou funkci a potenciál do budoucna. „Cítili jsme potřebu dát Helfštýnu přidanou hodnotu a edukační charakter. Mou osobní vizí bylo pokusit se vzbudit u lidí zájem o historii, o architekturu. Největší odměnou by přitom bylo, kdybychom k tomuto zájmu dokázali přivést i děti,“ říká lídr atelieru‑r. Popularizace architektury byla impulzem k tomu, že se architekti do hradního paláce rozhodli vložit zcela nové konstrukce, které propojily přízemí s prvním patrem, a návštěvníci tak dnes mohou objevovat hrad z nové perspektivy. Do existujících otvorů nebo na prázdné plochy zdiva studio navrhlo umístit prohlídkovou trasu v podobě lávek z cortenu nebo betonové chodníky v půdoryse přízemí.

„S cortenem jsme měli zkušenost z dřívější stavby a navedla nás k němu i podmínka památkářů, abychom zachovali torzální charakter stavby. Corten je speciální slitina mědi. Materiál postupně koroduje a v určité fázi se proces koroze zastaví. Materiál vypadá staře během poměrně krátké doby a nám to v kombinaci se stářím samotné stavby, ale i s charakterem zdiva přišlo výstižné. Je to materiál, který nepůsobí cizorodě,“ říká Pospíšil.

V poslední fázi řešil ateliér samotné zastřešení, při němž vycházel z požadavků uživatelů hradu i památkářů. Zatímco správa Helfštýna si přála palác zastřešit po celé jeho délce, památkáři byli proti, a tak atelier‑r zvolil kompromis. Pro necelou polovinu palácových místností navrhl moderní skleněnou krytinu.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

„Objevovaly a stále se objevují polemiky o tom, zdali by nebylo vhodnější zastřešit palác v historizujícím stylu v podobě sedlové střechy. V takovém případě bychom ale jen pokračovali v příběhu profesora Gardavského v tom smyslu, že bychom si na základě nepodložených informací řekli, jak to asi kdysi mohlo vypadat. Nebylo by to historicky poctivé, protože se nedochoval žádný materiál, který by jasně definoval, jaký stav zastřešení doopravdy byl,“ myslí si zakladatel atelieru‑r, jehož navržené úpravy na Helfštýně byly definitivně dokončeny v roce 2020.

Krátce po znovuotevření helfštýnského paláce se strhla mediální lavina. Rekonstrukce se dostala na přední strany odborných, lifestylových i zpravodajských periodik. Za moderní vstup do středověké památky ateliér loni posbíral několik významných ocenění v tuzemsku a bodoval i v prestižní mezinárodní soutěži Dezeen Awards, v níž získal hlavní cenu v kategorii rekonstrukce. „Jsme z toho stále dost překvapeni. Měl jsem obavu, aby výsledná podoba nebyla vůči původní stavbě příliš výrazná. Šlo nám o to, najít rovnováhu mezi pietním a moderním přístupem v architektuře. Domnívám se, že se nám to podařilo. Musím přiznat, že takové množství pozitivních ohlasů jsem nečekal. Od znovuotevření paláce se na hradě mnohonásobně zvedla návštěvnost, což nás těší a ukazuje to, že Helfštýn je schopen v lidech probudit zájem o historii a o architekturu,“ dodává Miroslav Pospíšil.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.