Architektura budov se v minulosti odvíjela od jejich funkce, avšak některé stavby časem svůj původní účel ztratily, a proto se dnes hledají způsoby, jak opuštěným domům, hospodářským dvorům a mnohdy i velkým historickým komplexům vdechnout nový život. Moderní zásahy mohou přitáhnout nové návštěvníky, ne vždy jsou ale namístě.
Přístup k rekonstrukci se v prvé řadě odvíjí od stáří, technického stavu, hodnot řemeslné práce, umístění a způsobu ochrany objektu. Obecně platí, že při úpravách nechráněných staveb má architekt větší pole působnosti než u těch, které jsou kulturními a národními památkami, kde má podstatně více svázané ruce. Pohledy architektů a památkářů na přístup k chráněným objektům ve smyslu, jaké prvky zachovat pro budoucí generace a jaké obětovat moderně, jsou mnohdy odlišné, a proto existují metodiky, jimiž by se autoři rekonstrukcí měli řídit. U některých typů staveb, které jsou sice historické, ale chráněné jen zčásti, nebo jejich původní hodnoty časem zanikly, se pak otevírá prostor pro diskusi, v jaké míře lze do objektů soudobě vstoupit. Takový je tedy ideál památkové péče.
Tak jako v každém oboru, i v případě památkové péče a architektury existují méně a více fundovaní odborníci, kteří se přiklánějí k různým teoriím a výkladům metodiky ochrany. Jen samotný Národní památkový ústav na své půdě zaměstnává architekty, historiky, restaurátory nebo teoretiky dějin umění, v jejichž názorech se už z podstaty jejich kvalifikace objevují drobné nuance. Zatímco architekt je umělec, památkář je spíše konzervátor a tak podobně. Do procesu se navíc zapojuje celá řada aktérů, včetně veřejnosti a soukromých investorů, již koneckonců celou záležitost financují a jsou i mnohdy hybateli rekonstrukce vedoucí k záchraně či stabilizaci památkových objektů. Určují také jejich budoucí funkci.
„Každý, komu jde o smysluplné využití památek, vždycky především velmi zodpovědně rozmýšlí a zvažuje takový program, který garantuje soulad a rovnováhu mezi ochranou zachovávající autenticitu památky a její novou funkci,“ píše ve své knize Typologie obnovy památkář, architekt a pedagog Václav Girsa. Dnes existuje celá řada metodik a přístupů k obnově památek, pro širokou veřejnost se často zjednodušují na „pietní“ rekonstrukce a moderní zásahy. To druhé často vychází z názoru, že kromě konzervace nejnutnějších stavebních prvků je důležité vyzdvihnout celkovou filozofii stavby a její původní hodnoty zhmotnit jazykem či materiály, které odrážejí 21. století. Výsledné novotvary se však jen málokdy setkávají s pochopením konzervativních památkářů, mezi jejichž hlavní kritéria obnovy patří zachování původní atmosféry místa. Čím starší památka je, tím těžší je v ní něco nového prosadit či přistavět.
Státní hrady a zámky
K nejstarším dochovaným stavbám u nás patří státní hradní a zámecké areály. A mnohdy podléhají té nejpřísnější ochraně. Jako sídla se vždy rozvíjela v závislosti na rozloze a bohatství konkrétního léna neboli státní správy, která byla páteří tehdejšího feudálního společenského zřízení. V době prosperity si šlechtici své areály různě přistavovali a zdobili, v horších časech jim zase nezbývaly finance na jejich údržbu. V téměř každém z těchto areálů je dnes dochovaná řada stylů, jež odkazují na jinou dobu vzniku, potažmo majitele, a i když jsou z dnešního pohledu už dávnou historií, ve svých časech byly módní a pokrokové.
Jak (ne)rekonstruovat památky
Novotvary a rozsáhlé přestavby (z gotiky na baroko, renesanci atp.) se v případě hradů a zámků přestaly uplatňovat až v době, kdy sídla (vyjma Pražského hradu) ztratila svou původní funkci a transformovala se do reprezentativních a edukačních prostor, kde se návštěvníci seznamují s různými etapami dějin, artefakty i lidskými osudy. I proto je dnes při rekonstrukcích kladen důraz hlavně na konzervaci jednotlivých prvků, aby všechny hodnoty památky, včetně vrstevnatosti stylů a atmosféry místa, zůstaly zachované pro budoucí generace v co nejautentičtější podobě.
V jistých případech se odstraňují zásahy z doby socialismu nebo se exteriér památek vrací do původní barevnosti. „Jestliže je maximálně ohleduplný přístup k památkám na místě obecně, je to právě u této kategorie nejen vysoce žádoucí, ale i reálné a dostupné, neboť existuje široká společenská shoda, že jejich výlučné postavení je vzhledem k jejich naprosto nezastupitelné úloze nutno zachovat,“ vysvětluje památkář Václav Girsa.
Pravděpodobně nejpokrokovějším architektem co do úprav významných památek v novodobé historii zůstává Josip Plečnik, který ve 20. letech minulého století navrhl rekonstrukci některých zahrad a nádvoří Pražského hradu a před budovu Starého proboštství nechal umístit kontroverzní obelisk. Kritiku od veřejnosti, Klubu za starou Prahu nebo svazu českých žen tehdy ustál hlavně proto, že měl na své straně tehdejšího prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Staré domy, statky a sakrální místa
Nejstarší dochované měšťanské domy jsou většinou součástí památkové rezervace, která podléhá přísné ochraně. Domům předchází historický a stavební průzkum, při kterém se zohledňují nálezy dobových fresek či řemeslných prvků. Vzhledem k atraktivní lokalitě dnes ve velkých městech ubývá domů, v nichž skutečně někdo bydlí. Investoři, většinou soukromníci, je nejčastěji mění na nová „léna“ v podobě hotelů, restaurací či uměleckých galerií.
Obecně platí, že nové prvky, které mají domy přizpůsobit požadavkům 21. století, musí to staré citlivě doplňovat a nepřebíjet atmosféru místa. „Přeměníme‑li například zajímavý a dosud autentický měšťanský dům na hotel, který v maximální míře využívá všech prostor od sklepů až po půdu a vytváří nové, zahuštěné vnitřní struktury, protkané inženýrskými sítěmi, bude to bezpochyby vykoupeno nejen zničením původního prostorového uspořádání, ale i celistvé výzdoby, hodnotných konstrukcí, řemeslných detailů, a tedy i zánikem celkové atmosféry domu,“ myslí si Václav Girsa. Moderní konverze je však z pohledu památkářů o něco reálnější, než tomu je u hradů či zámků, protože jich je jednak podstatně více a jsou součástí města, a tak ze strany společnosti roste tlak na to, je atraktivně využít a zapojit do veřejného dění.
Venkovské stavby
Statky, pivovary, mlýny nebo hospodářské dvory se většinou nacházely mimo urbanistickou strukturu města. V době baroka se zakládaly na venkově nebo poblíž velkých měst, kde byl odbyt pro produkci masa, mléka, sladu, mouky či zeleniny. Mnohé areály spadaly do šlechtického léna a některé časem pohltila velká města, která se rozšiřovala do okolí.
V době kolektivizace zemědělství areály přišly o své pozemky a následně i původní funkci. Ne všechny objekty jsou dnes památkově chráněny, často se jedná o solitéry. Je to proto, že jsou dokladem lidové architektury a také jejich cenné historické prvky v minulosti poničily necitlivé úpravy nebo zanikly samospádem. Často jde o místa, kde investoři mají větší možnost seberealizace a najímají si architekty, kteří původní stavby buď obnovují, nebo je doplňují o moderními vstupy.
Kláštery, kostely, synagogy
Kláštery patří mezi nejstarší stavby budované na našem území a byly součástí konventů západních církví, kde žili řeholníci a na jejichž výstavbě a zdobení se mnohdy podíleli italští mistři. Ty z největších a nejstarších jsou národní kulturní památkou České republiky. Přísná ochrana se týká i některých kostelů a synagog, které u nás nejčastěji vznikaly v době středověku.
U synagog je situace specifická, protože spoustu z nich zaniklo během křišťálové noci v roce 1938. O to jsou dnes cennější. Kostely byly zase terčem pro komunistickou stranu a vzhledem k ateizaci společnosti jsou dnes mnohé z nich vysvěcené. Přístupy k obnově poutních míst se liší. „Velmi důležitou zásadou pro zachování památky je respektování a používání odpovídajících tradičních materiálů i stavebních a řemeslných postupů. Řada památek se dnes ničí zcela zbytečně, za drahé peníze, pouze z neznalosti tím, že se do obnovy nesprávně vnášejí soudobé typologické, konstrukční, materiálové a technologické stereotypy,“ říká Václav Girsa.
Restaurátoři kladou důraz na zachování starobylosti a duchovní podstaty místa, obce a veřejnost si ale přejí zchátralé stavby oživit a vrátit do původní podoby. Najdou se i případy, kdy architekti volí moderní přístupy a snaží se původní architekturu propojit se současností.
Moderna včera a dnes
V průběhu různých časových etap se objevovaly návrhy na dostavbu památek, které u odborníků a veřejnosti vzbuzovaly emoce především proto, že více či méně narušovaly atmosféru místa. Historicky k tomu začalo docházet v době moderny začátkem minulého století. Mezi jedny z nejkontroverznějších návrhů té doby patří dostavba Staroměstské radnice od architekta Josefa Gočára. Nová pyramida měla být dominantou náměstí, nesetkala se však s pochopením památkářů ani odborné veřejnosti.
Co se naopak v historii podařilo prosadit, jsou některé zásahy z 60. až 80. let minulého století, jako je například neoklasicistní přístavba v pražském barokním Klementinu od architekta Ladislava Machoně nebo funkcionalistická přístavba k Černínskému paláci od Pavla Janáka.
Stáhněte si přílohu v PDF
Samotnou kapitolou jsou pak novostavby v brutalistním stylu, které navrhovali architekti do historické zástavby města. Patří sem například hotel InterContinental, který vznikl na nábřeží u pomyslné brány do Starého Města, nebo obchodní dům Prior v Olomouci. Dnes by tyto návrhy ani na jednom z míst zcela určitě neprošly.
Vizionářské návrhy na to, jak „oživit“ historii památek, se tu a tam objeví i dnes. Patří sem například návrh na dostavbu pražské Invalidovny od architekta Petra Hájka, který rozlehlý barokní areál navrhuje doplnit o skleněné, moderní vstupy. Nebo realizovaná dostavba sklářských roubenek v Novém Boru od OV architekti.
Silně negativní emoce vzbudil v poslední době návrh na úpravy keltského opida Závist od architekta Josefa Pleskota. Betonové sarkofágy umístěné nad fragmenty historických staveb v krajině na vrchu Hradiště se u odborníků ani veřejnosti nesetkaly s pochopením. „Nikde ve světě se na srovnatelných lokalitách nesetkáme s podobnou formou,zpřítomnění‘ – což není doklad vyspělosti ani modernosti diskutovaného projektu, nýbrž zásadního nepochopení fenoménu památkových hodnot a neznalosti aktuální památkové rozpravy,“ zní stanovisko Českého národního komitétu Mezinárodní rady památek a sídel.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.
Jak (ne)rekonstruovat památky
