Pokud se blahobyt stane naším jediným cílem, válku s Ruskem jsme prohráli

Blahobytem se dá bojovat, respektive naší zbraní nyní může být pokles blahobytu. Slova, která zaznívají z úst rakouského premiéra Karla Nehammera, že odběr ruského plynu omezit nemůžeme, protože by to poškodilo naši ekonomiku, jsou úsměvná. Představa, že uvalíme jen takové sankce, které nás moc nebolí nebo na kterých ideálně ještě vyděláme, je jak scéna z filmu nějakého pokleslého žánru.

Válka plynem

Pokud se Putinovi podaří rozdělit Západ plynem – na země, které pro jeho plyn udělají cokoli, nechají Ukrajině koleno vrtat, a na země, které v sobě našly aspoň trošku hrdosti – pak se stalo přesně to, s čím od začátku počítal. Sice o nějaký měsíc později, ale přesto. Putin od začátku kalkuloval s jistou nejednotou Západu, ale možná ještě víc spíše s rozmazleností Západu. Rozmazlenost je koneckonců to, co „drsný“ Východ vyčítá „měkkému“ Západu již léta.

Moskevský patriarcha Kirill, ostuda na tváři křesťanství, dokonce před časem řekl, že Západ si tuto válku vykoledoval začátkem gay prides a že se Východ proto této změkčilosti musí postavit. A tak se tedy pěkně postavil – začal bombardovat děti a znásilňovat bezbranné ženy a odstřelovat města plná civilistů z bezpečné vzdálenosti. Ale jinak na bitevním poli – když přišlo na tuhý odpor a síla potkala sílu a muž měl bojovat s mužem, stáhli se Rusové s ocasem mezi nohama do bezpečí svých hranic. Rusko je vyměklé a zbabělé, nikoli Ukrajina, která již jen z toho titulu patří na Západ. Ta hranice spočívá v respektu k síle. Pro ruský režim je síla síla a slabost slabost. Tečka. Kdo může svou sílu využít, tak ji využije, jakákoli morálka, ohledy na životy bezbranných dětí a žen stranou. To my v Evropě neustále věříme v moc bezmocných, ochranu menšin, zastání se slabých spíše než silných.