Rostoucí úrokové sazby citelně zdražují nejen nově poskytnuté úvěry, ale i refixace úvěrů stávajících. Nabízí se otázka, jak významný bude tento efekt pro stávající dlužníky na makroekonomické úrovni a zda může ohrozit finanční stabilitu.
Ke konci března dlužily české domácnosti finančním institucím téměř 2,1 bilionu korun, z toho víc jak tři čtvrtiny představovaly úvěry na bydlení. V předchozích dvou letech dosáhly refixace a refinancování vysokých objemů (průměrně 274 miliard korun). Domácnosti se snažily si „na poslední chvíli“ zafixovat výhodně nízké úrokové sazby. Letos by mohly refixovat „jen“ necelých 180 miliard. Ty budou vystaveny šoku růstu úrokových sazeb v odhadovaném rozsahu 3,4 procentního bodu oproti minulým letům. Pro domácnost s hypotékou to je citelný zásah v řádu několika tisíc korun měsíčně. Na makroekonomické úrovni jde ovšem o relativně málo významný dodatečný náklad ve výši zhruba šest miliard, tedy 0,2 procenta spotřeby domácností roku 2021. Ostatní typy úvěrů toto číslo neovlivní.
Firmy dlužily ve stejném období na úvěrech celkem 1,2 bilionu korun, přičemž téměř 90 procent z nich bylo vázáno na pohyblivé úrokové sazby. Po většinu loňského roku se podniky financovaly za stále velmi nízké sazby okolo 2,5 procenta, avšak letos mohou sazby stoupnout odhadem k sedmi procentům. Úrokový šok může pro firmy letos znamenat dodatečný náklad okolo 34 miliard, tedy 1,2 procenta hrubého provozního přebytku roku 2021. Některé společnosti už situaci nemusí ustát, a můžeme tak být svědky „čištění trhu“, kdy skončí tzv. „zombie“ firmy, které vznikly jako důsledek dekády velmi nízkých úrokových sazeb.
Z makroekonomického pohledu je ovšem důležité, že na vkladech si díky vyššímu úročení mohou podniky přijít letos navíc o 16 miliard korun a domácnosti o 37 miliard. Celkem vzato tak růst úrokových sazeb bezprostřední hrozbu pro finanční stabilitu v Česku nepředstavuje.
