Rozloučení uprchlice: Přes Česko do Irska a teď už chci restart

Jmenuji se Svitlana Miščenko, je mi 25 let a jsem uprchlice z Ukrajiny. Narodila jsem se ve Vinnycji, v malém krásném městě na hranicích s Moldavskem. Tam jsem získala bakalářský titul v oboru učitelství, ale před válkou jsem pracovala jako specialistka na sociální média v Kyjevě. Nejdříve jsme z Ukrajiny utekli do Moldavska a pak přes Rumunsko a Maďarsko k vám do České republiky. Spolu se mnou v Česku byly i moje mladší, patnáctiletá sestra a maminka. Prahu už jsem ale opustila, dostala jsem totiž práci asistentky marketingu ve firmě sídlící v Severním Irsku. Zde je poslední díl mého blogu. Všem vám moc děkuji. Za pomoc, které se mi u vás v České republice dostalo, i za pozornost, kterou jste věnovali mým postřehům. Jsem vám velmi vděčná.

Potřebuji s vámi něco probrat: řekněte mi, proč jsou lidé někdy tak krutí? Před pár dny jsem si v očekávání soutěže Eurovize udělala make-up a zveřejnila svou fotku na sociálních sítích, na což mi okamžitě odpověděl jeden nespokojený chlapík. „Lžeš. Na svém blogu lžeš, že se Ukrajincům žije špatně“. A přidal znechuceného smajlíka.

„Hmm... Zajímavé,“ napadlo mě. Proč mi ten člověk píše takové věci? Je mi 25 let, přišla jsem o celý život, musela jsem se odstěhovat ze své země, opustila jsem svůj domov, přišla jsem o svoji práci, bojím se číst zprávy, ráno se mi těžko vstává, skoro každý den brečím. A ve chvíli, kdy se snažím alespoň nějak stabilizovat svůj emocionální stav – jsem odsouzena. Drsně, krutě odsouzena. Od člověka, který před válkou nikdy utíkat nemusel. Zeptala jsem se ho, co přesně se mu nelíbí, ale moji otázku ignoroval.