Stylově a retro. Prožijte prázdniny v duchu první republiky

Když Češi a Slováci získali v roce 1918 samostatnost, v ovzduší svobody vzniklo i příjemné podhoubí pro rozvoj kultury, architektury, umění a sportu. Demokracie umožnila vyjádření uměleckého i životního názoru. Ač měla první republika své problémy, ať už ekonomické a sociální a později i národnostní, velkou energii věnovala vzdělávání i svobodné diskusi. Silný duch měl přebývat v otužilém těle, a tak se také dost cvičilo. Sokolské tělovýchovné hnutí a jeho župy se v roce 1920 sdružily v Československou obec sokolskou. Cvičenci pořádali sportovní soutěže i výšlapy za přírodními krásami země a za kulturním dědictvím. Oblíbené byly třeba výlety kolem Vltavy a Sázavy nebo k Máchovu jezeru. Tím se samozřejmě utužovalo vlastenectví, které si národ potřeboval znovu osvojit.

Pod širákem

Vlaky vypravované o nedělích z Prahy bývaly za první republiky obležené výletníky. Omladina se ve volných dnech vydávala do lesů. Nadšenci stavěli trampské osady. Vůbec první osada s poe­tickým názvem Ztracená naděje vyrostla v roce 1919 ve Svatojánských proudech. Pojmenována byla podle tehdy populární němé kovbojky The Valley of Lost Hope. Do osady jezdívali spisovatelé, textaři a skladatelé. Jeden z osadníků, skaut a publicista Bob Hurikán, o osadě napsal: „Udávala vždy tón ostatnímu trampingu. Zpočátku se u ohňů četly spisy Maye a Londona, později se zpívalo a pořádaly se nejrůznější zábavy.“ K takovým patřil třeba maškarní mumraj v lese anebo cirkus. Osada vydávala svůj časopis Proudník, byl to měsíčník o jediném exempláři, který mezi trampy koloval.

Pokud byste se původní Ztracenou naději vydali hledat, budete pátrat marně. V roce 1944 ji zaplavily vody štěchovické přehrady. Zachoval se jen totem na Mravenčí skále. Nové boudy pak vyrostly v lese nad zátopovým pásmem, kde se osadníci schází dosud a letní čas vyplňují nejrůznějšími soutěžemi a sportovními kláními.

Ztracenka, jak se osadě familiárně říká, nezůstala osamocená. Brzy vznikly i další trampské osady. Na Sázavě to byla například Minesotta nebo Proudy. Jezdívalo se i na Berounku, třeba do Srbska do Údolí děsu. První trampské osady byly zakládány spontánně na místech, která byla krásná. Stačilo málo – rozdělat si oheň, přespat pod širákem anebo na seně u některého hospodáře. Najít k přespání stodolu se senem může být v jednadvacátém století náročnější, ale užít si táborák a hvězdy nad hlavou můžete kdykoli. A s vědomím, že na stejné nebe se dívali i prvorepublikoví trampové.

Noc jako z filmu

Ne každému se za první republiky chtělo plahočit se s tlumokem loukami a hledat místo na nocleh. Hlavně lidé z vyšší společenské vrstvy dávali přednost pohodlí hotelů. Oblíbenou destinací byly třeba Mariánské Lázně nebo Karlovy Vary, kde se dalo donekonečna bloumat po rozkvetlých parcích, vysedávat pod slunečníky v kavárnách, opalovat se na terasách a večer si zajít na skleničku do baru anebo si zatančit na venkovním parketu na písně R. A. Dvorského.

Z lesku první republiky zbylo po komunistické totalitě málo. Znárodněné hotely často prošly drastickou přestavbou. Jedním takovým je třeba plzeňský Continental. Kdysi velkolepá apartmá vybavená stylovým nábytkem byla rozdělena na menší pokoje a zařízena uniformními postelemi a skříněmi. Hotel se ale postupně vrací do kondice. Dnes tak můžete bydlet v pokoji, kde svého času nocovala Marlene Dietrichová nebo kde přebývala půvabná majitelka Eugenie Ledecká, o jejíž kráse se vypráví v Plzni dosud.

Prvorepublikovou atmosférou dýchá i luhačovický hotel Radun, do něhož ve třicátých letech jezdila za procedurami herečka Ljuba Hermanová anebo její kolegyně Nataša Gol­lová. Čtyřhvězdičkový hotel našel své zázemí ve funkcionalistické vile architekta Bohuslava Fuchse z roku 1928, která kdysi byla rodinným penzionem místního řídícího učitele Josefa Martiníka. „Stavba prošla obsáhlou rekonstrukcí. Hotel je zasazený do stráně pod pramenem Aloisky a uzavírá architektonicky unikátní Bílou čtvrť,“ říká současný majitel hotelu Marek Nesázal.

Za druhé světové války Radun zabrali Němci a po nich komunisté, kteří tu zřídili dětskou léčebnu. „Zdevastovaný dům pak už ničím nepřipomínal místo klidného odpočinku, na slunečných terasách prorůstaly břízky a z původního interiéru se moc nezachovalo. Snažili jsme se hotelu vrátit důstojnost a eleganci, vytvořit tichý, milý, úslužný a radostný prostor,“ dodává Marek Nesázal.

Stylové prázdniny

Radun se dnes hlásí k odkazu první republiky už od svého vstupu. Noblesu podtrhuje například obsluha v bílých rukavičkách anebo drobné pozornosti přímo od majitelů. V restauraci se vaří podle receptů první majitelky paní Martiníkové. Večerní menu je čtyřchodové, snoubené s víny. Hosté se podle majitele vrací za konkrétními pokrmy, například za pečeným candátem nebo za kančí kýtou se šípkovou omáčkou.

K atmosféře první republiky se hrdě hlásí i Letohrádek svatý Vojtěch v Počátcích na Vysočině. U vstupu hraje dobová hudba, interiér je laděný ve stylu dvacátých let a každý večer se promítají dobové filmy, občas se pořádají taneční večery anebo stylové módní přehlídky. V hotelu je i restaurace, kde se vaří podle receptur Magdaleny Dobromily Rettigové. „Inspirovali jsme se tím, co měli rádi prvorepublikoví herci, a tak máme na jídelníčku jejich oblíbená jídla, například fantastickou svíčkovou a štrúdl s vanilkovým přelivem podávaný tak, jak si na něm pochutnávala Adina Mandlová,“ konstatuje manažer hotelu Robin Horký.

Jízda s dýmem

Na jednodenní i několikadenní výlet v prvorepublikovém duchu se můžete vydat autem – a stylově si půjčit třeba bugatku, ovšem hlavním cestovním prostředkem tehdejších časů byl vlak. Jedna z nejoblíbenějších tras z Prahy tehdy vedla přes Vrané nad Vltavou, Čerčany a Dobříš. Vžilo se pro ni jméno Posázavský pacifik. Mohli jste tu potkat už zmíněné trampy, stejně jako rodiny s dětmi toužící po chvilce osvěžení u vody nebo v lese. Dodnes se po této jednokolejové trati můžete svézt vždy o víkendu.

Nostalgické jízdy, které každý rok vypravují České dráhy, vás mohou vmžiku vrátit do dvacátých či třicátých let minulého století, o současném komfortu si ale můžete nechat jen zdát. „Standardně se tehdy cestovalo třetí třídou, kde byly dřevěné lavice. Pohodlnější druhá třída měla čalouněné sedačky s pérováním. První třída byla luxusní a byla řazena hlavně v mezistátních vlacích a na dlouhé vzdálenosti. Uvnitř byla cítit pára a kouř, WC bylo suché. Vlaků jezdilo poměrně málo, třeba mezi Prahou a Brnem se vypravovalo jen několik rychlíků za den,“ říká tiskový mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský.

I letos chystá národní dopravce několik jízd, při nichž si můžete vyzkoušet, jak se cestovalo v dobách našich prababiček. „Jízda je drkotavá kvůli horšímu odpružení a dvounápravové konstrukci vozů. U vozů s plošinou můžete zažít i jízdu v otevřeném prostoru. Nostalgické jízdy chystáme v mnoha místech, půjde například o akce Párou Prahou, Párou Posázavím, prázdninové jízdy v okolí Telče, na šumavských lokálkách anebo v Rožnově pod Radhoštěm,“ dodává Petr Šťáhlavský.

Na plovárnu!

Vlakem, ať už dobovým anebo současným, se můžete nechat dovézt na Šumavu, k Máchovu jezeru anebo k Broumovským stěnám, kam se vypravovali výletníci za první republiky. Vydávali se pak k barokní kapli Hvězda anebo si dopřáli třináctikilometrový okruh kolem Slavného.

Pokud je horko, vystupte na stanici, odkud to budete mít jen pár kroků na plovárnu. Plavání se tehdy holdovalo stejně jako třeba tenisu. Prvorepublikové plovárny měly své neopakovatelné kouzlo, a tak není divu, že se dnes obnovují. Jednou z nich je třeba říční plovárna v Senohrabech na soutoku Sázavy a Mnichovky, kterou udržují pokračovatelé okrašlovacího spolku, který tu fungoval už v dobách prezidentování T. G. M. Dominantou je modrobílý dřevěný domek, kolem něhož se do podkovy stáčí převlékací kabinky. Když vás omrzí koupání, můžete vyšplhat na zříceninu hradu Hláska nebo se vydat na procházku do okolí.

K perlám mezi plovárnami patří sluneční lázně Dachova nedaleko Hořic ve východních Čechách. Také tady jsou nezbytné kabinky, v nichž se můžete převléci a pak se hned vydat na písečnou pláž. Až vám bude teplo, zchladí vás půlhektarový bazén. Občerstvení se prodává v bufetu, a pokud přijedete na více dnů, můžete si v areálu lemovaném stromy postavit stan – kempování v omezeném počtu je tu povoleno.

Vykoupat se můžete zajet i do lomu, který v roce 1939, tedy těsně na sklonku první republiky, vybudovala Obec sokolská ve vesnici Luleč u Vyškova. Jezírko napájené spodními prameny je vtisknuté mezi skály a říká se mu U Libuše. Vedle kabinek a restaurace tu najdete i původní kamennou skluzavku, která byla atrakcí tehdy a zůstává jí i dnes.

Za noční zábavou

Noční život, který si užívali naše prababičky a pradědečkové, si nezadal s tím dnešním. V Praze a v dalších větších městech se se soumrakem rozzářily neony zvoucí na skleničku do baru, na promítání nového trháku do biografu anebo na taneční večer. Z pootevřených dveří podniků unikal na ulici ryk saxofonů, tančívalo se až do ranních hodin. Populární byly kabarety anebo tančírny, jimž se říkalo americké bary. Protože tu bývaly ceny o něco vyšší než v běžných restauracích, lidé se sem chodili ukazovat – něco ve stylu: my na to máme. Dámy si dopřávaly aperitivy nebo koktejly, ve sklenkách gentlemanů jiskřil hlavně koňak. Pokud byste do takové noční atmosféry chtěli nahlédnout, zajděte si do Obecního domu v Praze, kde je nejstarší bar v republice. Obdivovat tu můžete třeba nádherný lustr Františka Křižíka. Zkuste si představit, jak pod ním asi zářily róby dam, které sem přicházely na skleničku.

Po skleničce (anebo před ní) se můžete vydat do některé z tančíren. V hlavním městě je jich hned několik, každou středu se otevírá například parket v Café Prostoru v Národní technické knihovně. Na své si přijdou ale i Brňané, protože v jihomoravské metropoli pořádají pravidelné taneční večery lektoři ze Swing Wings. V Plzni vede dobové tančírny i kurzy swingu Lenka Sekaninová. Tančírny ale najdete i v menších městech, nádherný interiér má například nedávno zrekonstruovaná secesní Tančírna v Rychlebských horách.

Pokud neholdujete tanci, ale chtěli byste si užít něco z prvorepublikové kultury, zajděte si do kina. Promítání filmů, ale i program s živou kulturou chystá například vršovický Vzlet – přes sto let starý sokolský biograf. Dobovou atmosféru si užijete i v jičínském Biografu Český ráj, který prošel nedávnou rekonstrukcí.

Dovolená nejen v Česku

Stáhněte si přílohu v PDF

Nahlédnout do interiéru

Když vás zajímá, do jakých domovů se vracela vyšší společnost ze svých výletů, dovolených nebo nočních radovánek, zajděte se podívat na některý ze zpřístupněných interiérů. V Plzni se můžete nechat provést například bytem rodiny Krausových nebo Voglových, které vytvářel světoznámý architekt Adolf Loos. Ten je také autorem Winternitzovy vily v Praze 5, která své dveře veřejnosti otevřela před pěti lety. S její rekonstrukcí začal v roce 1999 potomek původních majitelů Stanislav Cysař s podporou široké rodiny a postupně ji uvedli do původního stavu z roku 1932. Podobně jako už zmíněné hotely byla totiž v neutěšeném stavu.

„Celá rodina, šestnáct lidí, téměř každý víkend trávila při obnově vily jako pomocní dělníci. Lidé si tak teď mohou prohlédnout celý dům, přístupné jsou i terasy a zahrada. Mohou si posedět v historických křesílkách. Občas se tu hrají divadelní představení, jedno z nich probíhá v celé vile a vytváří atmosféru roku 1932. Pořádáme i koncerty a tančírny. Ve vile je možné přenocovat nebo si ji pronajmout na svatbu,“ uvádí ředitel David Cysař.

K prohlídkám láká také brněnská vila Tugendhat, jejíž příběh zachytil román Skleněný pokoj a stejnojmenný film. Celé čtvrti vystavěné ve stylu první republiky pak najdete třeba v Hradci Králové, kde otiskl svůj neopakovatelný rukopis Josef Gočár. Své kouzlo má i soubor funkcionalistkách staveb ve Zlíně. Stačí jen zvednout hlavu, odpoutat se od současnosti a nechat roztočit kolo fantazie, abyste se ocitli v minulém století.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Dovolená nejen v Česku.