Není chovatel jako chovatel. Když je člověk od podstaty srdcař a dělá svoji práci poctivě, znamená to pak, že i dobytek se může cítit téměř jako v nebi. Na farmě Kateřina o to každopádně usilují.

„Taky jste jako děti nesnášeli hovězí? Já si pamatuji, jak se to vařilo dva dny a stejně bylo maso tuhé, že se nedalo jíst,“ pronáší po přivítání se smíchem Kateřina Loosová, když nám na svém statku Kateřina nabízí ovocný koláč a domácí rybízovou šťávu. O hovězím z její farmy ale kolují docela odlišné zvěsti.

Dobytek z rodinné farmy Kateřina má pověst prvotřídní. Dokazuje to i fakt, že se letos majitelé mohou radovat z titulu Nejlepší ekofarma roku. Cenu každoročně propůjčuje úspěšným chovatelům PRO‑BIO Svaz ekologických zemědělců společně s Nadačním fondem Richarda Bartáka. Není ale zdaleka jediným oceněním Loosových, kterým se mohou pyšnit. Z vyznamenání, medailí, cen a plaket, které si vysloužili v českých i mezinárodních chovatelských soutěžích, mají doma už celou hradbu. Ta letošní má tvar keramického hrnce se soškou ležící krávy na pokličce, jak se můžeme přesvědčit na vlastní oči.

Čeští průkopníci

Adolf a Kateřina Loosovi se pro plemenný chov rozhodli před bezmála třiceti lety. Dnes se jim v okolí Hory Svaté Kateřiny v Krušných horách pase na 210 hektarech luk asi sto padesát krav, telat, jalovic a býků. „Tady v Československu dřív nebyl klasický masný dobytek. Chovala se tu česká straka, ta se nejdřív musela vydojit a teprve potom šla na jatky,“ vysvětluje farmářka, proč mají Češi na hovězí maso zpravidla špatné vzpomínky. V současné době už je ale situace jiná a zájem o kvalitní produkci masa roste.

Nejde jen o to, že nepoužíváme růstové hormony. Snažíme se být se zvířaty v kontaktu a respektovat je.

„Lidé dnes často poptávají argentinské steaky, ale netuší, jakým výrobním procesem to maso z amerického velkochovu prošlo. Stokrát lepší by pro ně bylo poctivé hovězí ze Šumavy, z Krkonoš nebo tady z Krušných hor,“ říká Adolf Loos, který pochází přímo z Hory Svaté Kateřiny, malé obce na Mostecku nedaleko česko‑německé hranice. „Tady měl dřív kravku každý. Jednak aby se zahřál barák a jednak aby bylo co nadojit a aby bylo nějaké maso,“ doplňuje svého muže Kateřina s dovětkem, že plán založit hospodářství byl jejich společný. Jejich záměrem ale rozhodně nebyl konvenční chov uvázaného, vystresovaného dobytka. Od začátku si přáli mít farmu, kde by zvířata byla opravdu spokojená. „Rozdíl není jen v počtu kusů nebo v tom, že nepoužíváme růstové hormony a antibiotika. My se hlavně snažíme být se zvířaty v kontaktu a respektovat je,“ popisuje ekologické farmaření Adolf. Jako konkrétní příklad třeba uvádí, že když zvířata v zimním období nocují venku na pastvině, chovatelé sledují, kam zalehnou, a teprve potom jim tam dovezou krmení a nastýlání. Empatie zkrátka nemůže chybět ani na farmě.

Lidé často poptávají argentinské steaky, ale netuší, jakým výrobním procesem maso z amerického velkochovu prošlo.

Na chov i na maso

Pro své hospodaření si manželé vybrali dvě francouzská plemena Limousine a Salers. Oba druhy pochází z Centrálního masivu ve Francii, první je vyšlechtěné na produkci masa a druhé je rustikální plemeno, které se i dojí. Loosovi ale mléko nezpracovávají, soustřeďují se na šlechtění dobytka. „Devadesát procent našich zvířat je v plemenné knize. Jalovice se zařazují do chovů u nás i v zahraničí a býci, když projdou testem a splní předepsané podmínky, se stanou státem uznanými plemeníky, kteří mohou fungovat ve stádech,“ vysvětluje farmář. Ostatní kusy odvezou na jatky a prodají na maso.

Někdo nahání dobytek koněm, někdo se psy. My ale máme pro krávy dobré slovo.

Ke zpracování masa si Loosovi budují na svém statku i vlastní bourárnu. „Na každé farmě má být prodej ze dvora,“ tvrdí Kateřina a doufá, že stavbu zkolaudují letos na podzim. Cestou k zimovišti míjíme velkou hromadu balíků sena a Adolf nás zasvěcuje do jejich třídění. Každý z nich je označený podle luk, ze kterých seno pochází. Porost jednotlivých luk má totiž různé složení, a krávy tak dostávají krmivo, které nejlépe odpovídá tomu, co potřebují. „Ani člověk nemůže jíst pořád jen řízky, občas je dobré dát si chleba nebo nějakou zeleninu,“ dodává farmář s tím, že přesně ví, co která louka dává, a díky tomu připravuje kravám optimální jídelníček.

Protože je léto a zvířata jsou na pastvinách, v krytém zimovišti na nás žádná kráva nečeká. Probíhá tu údržba a úklid velkých kotců, kde bývají krávy ustájené od října do dubna. Je vidět, že i tady mají zvířata určitou volnost, v každém kotci je místo pro osm až devět krav a telata tu mají speciální průlezy, kterými mohou přecházet do vlastního prostoru. „Říkáme tomu školka. Telátka tam mají sušší podestýlku a hlavně klid. Když si jejich mámy vyřizují hierarchii, mláďata to hned pochopí a jdou si po svém,“ popisuje Kateřina. Potom nám ukazuje hlavové zábrany, jednoduchá zařízení, která dokážou podržet krávě hlavu přímo v místě stání. „Když třeba bereme kravám krev, nechceme je zbytečně stresovat. Jakmile totiž zvíře naháníte do úzké uličky, hned to vycítí a je zbytečně v tenzi. My raději využijeme místo, kam se krávy chodí dvacetkrát denně nažrat, a tam, kde prostrkují hlavu, je na chvíli zafixujeme. Je to pro ně přirozenější, radíme to i začínajícím chovatelům,“ líčí proces farmářka.

Farma Kateřina
  • Založena byla roku 1995 manželi Loosovými
  • Uzavřený obrat stáda je 150 kusů
  • Hospodářské pozemky mají rozlohu 200 hektarů
  • Roční obrat farmy je 5,5 milionu korun

Kontaktní vztah

Za zvířaty musíme vyrazit na pastvinu. Sousedé, které potkáváme cestou, nás přátelsky zdraví úsměvem nebo zamáváním. „Hora Svaté Kateřiny je sice město, ale má jen 460 obyvatel. Všichni se tu známe,“ vysvětluje Adolf.

Stádo Limousine najdeme na nejvyšším místě pastvin. První jde Adolf, aby se zvířata nebála. To ale nehrozí, krávy jsou zvědavé a jdou nám naproti. Správně doufají, že jim návštěva nese něco dobrého. „Chodíme za nimi denně a je to znát. Normálně zvířata před lidmi prchají, to je logické. Když člověk vyžene dobytek na jaře a pak ho ty krávy nevidí, dokud jim nepřijde sebrat krev nebo tele, co by se na něj těšily! S námi se krávy vidí pravidelně a jsou potom kontaktnější. Někdo nahání dobytek koněm, někdo se psy, ale my jim dáme pamlsek, zavoláme na ně a ony přijdou samy. Místo psa máme dobré slovo,“ usmívá se Kateřina.

Krávy do sebe strkají nad kýblem obilných granulí, některé nás okukují nebo očichávají. Kvůli bezpečnosti jsou odrohované, a tak příliš nenahání strach. Mají čistou, světle hnědou srst, pod kopyty svěží trávu a výhled do malebné krajiny. Napadá mě, že tady bych snad chtěla být i krávou, a Kateřina přikyvuje. Nejsem prý první, kdo tohle říká.

Druhé stádo musíme na členité pastvině chvíli hledat. „Včera byly holky nahoře u lesa,“ vzpomíná Kateřina a za chvíli je opravdu zahlédneme ve svahu. Krávy z plemene Salers jsou mohutnější a tmavší, mají obrovské rohy a budí větší respekt. I na nich však poznáme, že nás vítají. Býci mají oddělené stádo, chovatelé je připouštějí jen na jaře, aby telátka přišla na svět pod střechou.

Budoucnost zemědělství

Stáhněte si přílohu v PDF

Klopýtáme přes kamenitou pláň, která připomíná jejich domovinu ve francouzském Centrálním masivu. I podnebí je tu docela podobné. „Je ale strašné sucho,“ povzdychne si Adolf. „Tam, kde dřív bývaly mokřady, že byste v nich ztratili holínku, dnes projdete v sandálech.“ Podle jeho slov to má vliv především na zásoby krmiva, které farmáři musí připravit na zimu. Víc než počasí jim však komplikuje práci papírování. „Úřední šiml je náš největší nepřítel,“ stěžuje si Kateřina. „Kvůli dotacím musíme projít mnoha zbytečnými kontrolami a vyplňovat stále dokola stejné údaje, protože ten systém není vůbec navzájem propojený. Někteří úředníci ani nerozumějí tomu, co kontrolují, a my s tím máme spoustu starostí.“

Mnohem raději by Loosovi trávili čas se svými zvířaty nebo s návštěvníky, kteří často přijíždějí na exkurze. Dělat osvětu manžele baví, i když se občas setkávají s úsměvnou neznalostí: „Jednou nám tu paní učitelka varovala děti, ať si dají pozor, aby je kráva nekousla. Museli jsme jí vysvětlit, že je to býložravec,“ vypráví Kateřina. Jindy jsou děti překvapené z velikosti zvířat, protože v knížkách je třeba kreslená ovce stejně velká jako kráva.

A pokud jde o ocenění, berou jej farmáři jako vyústění své dlouhodobé práce. „Jak říká žena, asi to děláme dobře. Nevymýšlíme nic extra, jen se to snažíme dělat poctivě a tak to budeme dělat dál,“ uzavírá Adolf.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost zemědělství.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist