Jen co se ministr financí Zbyněk Stanjura rozhoupal a po pár dnech tajení na plnou pusu řekl, že je ve hře zavedení daně z neočekávaných zisků i pro výrobce a distributory benzinu a nafty, začalo se v zákulisí spekulovat o tom, co by to znamenalo pro naše vztahy s Polskem. Proč? Protože největší dopad by taková mimořádná – či chcete-li vládní terminologií válečná – daň měla na Unipetrol, což by následně dopadlo na jeho stoprocentního vlastníka, kterým je polský PKN Orlen. Jenže tenhle typ úvah by při stanovování daňové politiky neměl hrát roli. Alespoň v suverénním státu.
Není třeba se tvářit, že zavádění či zvyšování daní dopadající na firmy v zahraničním vlastnictví nemá vliv na vztahy mezi státy, jichž se takový krok týká. Třeba tzv. digitální daň, která měla dopadnout na technologické obry typu Google, Facebook či Apple, vyprovokovala tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa k hrozbám odvetných cel. Přestřelka se týkala hlavně francouzsko-amerického obchodu, ale dozvuky jsme cítili i u nás, protože bývalá ministryně financí Alena Schillerová usilovala o zavedení digitální daně ve výši sedmi procent, což by bylo nejvíc ze všech zemí Evropské unie. A to by z Česka udělalo prakticky jistý terč americké odvety, což české exportéry do zámoří právem vyděsilo. Intervenoval tehdy i americký velvyslanec v Praze. Jak to dopadlo, víme, „česká cesta“ se nekoná a plán přimět digitální obry danit alespoň něco v zemích, kde působí, si po změně americké vlády vzala pod křídla OECD.
Jenže digitální daň byla hodně specifická. Měla zavést zcela nový typ dávky vymykající se dosavadním daňovým postupům. To v případě daně z neočekávaných zisků neplatí. Má historické předobrazy a nyní je už vybírá řada evropských zemí včetně Itálie, Velké Británie či Maďarska. A další to chystají. Windfall tax lze samozřejmě odmítnout na základě vnitropolitické úvahy – třeba německý ministr financí Christian Lindner tvrdí, že by to bylo zasahování do tržních sil a projev svévole v daňovém systému. Ovšem kdo vidí situaci jinak než Lindner (ten je ve spolkové vládě za liberály, stranu, která tradičně hájí zájmy byznysu), má také silné argumenty. V situaci, kdy nároky na státní rozpočet kvůli energetické krizi tak dramaticky rostou, může být zdanění mimořádných zisků (o jejich definici se vede vždy tvrdý boj) méně škodlivé než zvýšit daňovou zátěž pro všechny nebo nechat deficit státních financí nerušeně bobtnat.
V každém případě je rozhodnutí o dani vnitrostátní záležitost a inteligentně postavená „windfall tax“ nenarazí ani v Bruselu. Ve Varšavě by se to líbit nemuselo, vždyť polský stát má v PKN Orlen více než čtvrtinový podíl a nižší dividendu z Česka by cítili i další polští akcionáři včetně velkých penzijních fondů (akcie PKN má na varšavské burze důležité postavení, ač ne tak výsadní, jako má ČEZ na pražské). Ale i v Polsku dobře vědí, jaká je situace a kolik už PKN Orlen v Česku vydělal.
A co obavy, že dobrou vůli severního souseda potřebujeme kvůli energetické bezpečnosti – třeba kvůli dodávkám zkapalněného plynu skrze nový plynovod – více než „pár miliard“, které v nejlepším případě vynese zdanění rafinerií a distribuce? To se dá i obrátit – opravdu by taková suma mohla pohnout odhodláním Varšavy spolupracovat s Fialovou vládou, s níž si v řadě oblastí tak dobře rozumí?
Kdyby se takové ohledy na zájmy zahraničních akcionářů opravdu promítly do připravovaných daní, kde s tím skončit? Rozhodně by byla mimo hru i mnohem významnější daň na banky – chcete snad popudit sousední Rakousko či v EU vlivnou Belgii, o mocné Francii nemluvě? Tam přece mají naše banky majitele. A mohla by Praha byť jen uvažovat o dojednání změn v prastaré – a pro Česko ne zrovna výhodné – smlouvě o ochraně investic s Nizozemskem? Blázníte, vždyť chceme využívat LNG terminál v tamním přístavu Eemshaven.
Kdyby vláda takovou logiku akceptovala, bylo by snad lepší netrvat na daňové suverenitě a odevzdat ji do Bruselu. Mohl by mít pro české zájmy lepší pochopení než nesebevědomá politická reprezentace beroucí až moc velké ohledy na zahraniční akcionáře.
