Když Češi škobrtají o dějiny. Co nám vlastně ukazuje energetická krize a české předsednictví

Češi získali v posledním století dějinnou zkušenost, která je naučila raději se vyhýbat velkým historickým událostem. Protože pak na ně jako národ spíše doplatí.

Jenže občas je potřeba dějinám podat pomocnou ruku a události popostrčit vlastním přičiněním, i když si toho běžný občan nevšimne a volič to neocení. Politici většinou v takto dějinném rozměru neuvažují. Jejich akční horizont je omezen čtyřletým mandátem a (ne)schopností vnímat sebe sama a svoji zemi v širším kontextu. Zároveň Češi dokážou ty historické chvíle, které se jich zdánlivě přímo netýkají, velmi úspěšně ignorovat. Dalo by se tedy říct, že poslední dobou, zhruba tak dvacet let od vstupu do NATO a do EU, Češi o dějiny spíš škobrtají.

Proč tak obšírný úvod? Protože právě v těchto dnech zase kolem nás v Praze kráčejí dějiny takřka nepovšimnutě. Jsou zabalené do návštěvy německého kancléře Olafa Scholze, několika schůzek ministrů obrany a zahraničí Evropské unie a horečné aktivity evropských politiků něco udělat s cenami energií. Výsledek zatím neznáme, to už se tak v dějinných okamžicích stává. Ale právě v tom bývá ona dějinnost okamžiku a politického rozhodnutí: vymyslet, udělat a protlačit rozhodnutí, jehož správnost ověří až čas. Na první pohled může jít buď o prkotinu, nebo něco samozřejmého – nebo něco, co kvůli utajení nemůžeme vědět, ale odhalí to až archivy.