Češi si na balkonech moc nepovídají. Přesto komunitní život okukují v cizině

MĚLNÍK

Ručičky na věži mělnického kláštera se sice před lety zastavily, jinak tady ale běží čas mnohem rychleji, než byste očekávali. Od rána je v Domově pro seniory Senlife pořádně rušno. Za pár minut začíná cvičení a trénink paměti, po obědě hlasový workshop nebo individuální program na zahradě, kde je zookoutek a komunitní zahrada, o kterou se starají obyvatelé domova i personál. Takhle vypadá den v inovativním domově pro seniory, který vloni po desetiměsíční rekonstrukci otevřela dvojice zakladatelů Tomáš Eckschlager a Lukáš Drásta.

Ač neměli zkušenosti se sociálními službami, pustili se do nelehkého úkolu: vybudovat místo v historickém objektu, kde se budou senioři cítit dobře. Zakladatelé projektu navštívili padesát domovů po celé republice a vydali se také do Dánska (více o dánské péči na str. 80), kde viděli, jak fungují podobné komunitní služby pro seniory. „Díky téhle zkušenosti jsme věděli, čeho se vyvarovat a co naopak chceme. Zaujalo nás, že i když jsou to domovy pro desítky seniorů, je k nim velmi individuální přístup a zároveň jsou motivovaní pro společné aktivity. A to máme i u nás v Senlifu,“ vysvětluje Lukáš Drásta a dodává, že každého klienta se při úvodním setkání podrobně vyptávají, co má rád, co by si chtěl vyzkoušet, a podle toho mu nabízí jednotlivé služby. „Chcete, aby se za vámi stavili příbuzní? Není problém, ať přijdou kdykoliv! Chcete mít v pokoji obrázky nebo svůj oblíbený gauč? Není problém,“ dává Drásta příklady přístupu, který není v ostatních domovech pro seniory v Česku běžný.

Tady nejsem jedna z mnoha

Jednou z obyvatelek Senlifu je Ludmila Otáhalová, která se nastěhovala vloni v září. Po úrazu už pro ni bylo samostatné bydlení těžko zvladatelné, nabídka dlouhodobého ubytování v Mělníku ji zaujala. „Moc se mi líbí, že tu máme knihovnu, protože hodně času trávím na pokoji a mám pořád co číst. Organizují pro nás spoustu aktivit, od cvičení až po společné pečení jednou týdně. Čas od času se za námi staví děti z nedaleké školy a máme společný program. Někdy se zapojím, ale jindy jsem prostě radši sama. Nikdo nikoho nenutí, aby se zúčastnil,“ vypravuje Otáhalová.

Senlife, Mělník

Další 4
fotografie

Zajímavé srovnání má Ladislava Šplíchalová, která měla v dětství úraz a se zdravotními problémy se potýká celý život. „V nemocnicích na vás nikdo nemá moc čas. Prostě jste jedna z mnoha a nikdo neřeší, jestli máte na něco náladu, nebo ne. Moji příbuzní mě zpočátku nabádali, abych jim určitě dala vědět, kdybych nebyla v Senlifu spokojená, ale byly to zbytečné obavy,“ říká a dodává, že si je vědoma, že to nikdy nebude domov jako v Ústí nad Labem, kde bydlela většinu života.

„Naprosto mi také vyhovuje, jak personál respektuje tempo každého klienta. Když se ráno vzbudím, nikdo mě nenutí jít na snídani jako někde v nemocnici. Příbuzní za mnou jezdí, kdykoliv mají čas a nemusí řešit návštěvní hodiny,“ usmívá se Ladislava Šplíchalová.

Investice do stáří

Pro zakladatele projektu Senlife se první fáze investice do komunitního bydlení osvědčila. Koncept, který si vyzkoušeli a má dobrý ohlas od klientů, nedávno rozšířili. Letos koncem července otevřeli další zrekonstruovanou budovu v bývalém klášterním areálu jen pár kroků od hlavního objektu. Nabízí v něm 24 jedno‑ až dvoulůžkových bytů pro seniory, kteří ještě nepotřebují tak intenzivní zdravotní a sociální péči jako klienti v hlavní budově.

Nyní Eckschlager s Drástou posunuli svůj nápad ještě dál. Nabízí investorům, aby vložili finance do jejich dalšího projektu. „Může se zapojit zakoupením dluhopisu v minimální výši 100 tisíc korun. Vložené prostředky použijeme na vybudování dalších domovů pro seniory v historických objektech, které budou mít stejný koncept jako Senlife v Mělníku. Investorovi zasíláme pravidelný výnos 5,5 procenta a může kdykoliv rozhodnout, zda bude dál pokračovat, nebo dluhopis odprodá,“ vysvětluje architekt Tomáš Eckschlager. Druhá varianta pro investory je ve formě minifondu, kde je základní vklad milion korun a výnos 6,5 procenta.

Jednou z investorek do projektu je Marta Kadlecová, která se o Senlifu dozvěděla předloni, když zchátralý barokní klášter v Mělníku poprvé navštívila. Od té doby průběžně sleduje, jak se domov o rozloze 12 tisíc metrů čtverečních rozvíjí. „Mám zkušenosti ze svého okolí, že není vůbec snadné sehnat místo v domově pro seniory, natož takové, kde bude příjemné prostředí,“ říká Kadlecová a dodává, že taková investice není pro někoho, kdo jde tvrdě po číslech. Je ale pro toho, kdo má sociální cítění a chce investovat do něčeho zajímavého.

Vloni projekt zabodoval v celostátní soutěži nemovitostí Best of Realty, letos na jaře získal ocenění v národní soutěži Památka roku. Další domovy pro seniory vybudují například v prvorepublikových lázních v Dobré Vodě na Příbramsku, v Tmani u Berouna a na zámku Chodová Planá v západních Čechách.

PRAHA

Zcela jinou fázi rozpracování mají před sebou majitelé multifunkčního Domu Radost v Praze na Žižkově nedaleko hlavního nádraží. Funkcionalistický skvost od architektonického dua Honzík–Havlíček vzbudil ve 30. letech minulého století velkou pozornost. Byl to první mrakodrap v metropoli a nabízel řadu moderních řešení, jako například klimatizaci po celé budově, jejíž zařízení v zimě sloužilo k ústřednímu vytápění a v létě vhánělo do kanceláří chladný vzduch.

Dům navržený pro Všeobecný penzijní ústav mnoho let sloužil jako kancelářské centrum. Od 50. let v něm sídlil Dům odborových služeb. V roce 2018 obří areál o rozloze 37 tisíc metrů čtverečních zakoupila rodina Valových, majitelé firmy SIKO. „Nájemní bydlení v Česku dlouho nebylo v takové kvalitě, jakou očekávali klienti. Většinou to byly byty v centru Prahy, vybavené nábytkem po babičce, anebo garsonky někde v paneláku na předměstí. Pokud někdo sháněl kvalitní bydlení v centru, neměl moc na výběr,“ vysvětluje Tomáš Kašpar, ředitel projektu.

Spolu s obchodními partnery už v roce 2017 otevřel komunitní komplex Luka Living poblíž stanice metra Luka, kde mají klienti originální bydlení i nonstop servis v podobě recepce, údržby, fitness centra a další služby. Tenhle koncept se jim osvědčil, a proto se rozhodli, že komunitní bydlení vybudují i na Žižkově.

Budováno pro mladé

Zatím Dům Radost nabízí pronájem kancelářských prostor, ale po rekonstrukci tu budou nejen zrekonstruované kanceláře, ale hlavně stovky malometrážních bytů. Podle Tomáše Kašpara budou jejich cílovou skupinou studenti VŠE, která sídlí přímo naproti objektu, a takzvaní young professionals. „Jsou to lidé, kteří se do Prahy přestěhují kvůli škole nebo práci. Ještě nechtějí investovat do vlastního bydlení. Chtějí bydlet v něčem pěkném, co je blízko centra a bude to vybavené pro okamžité nastěhování, aby nemuseli řešit nákupy nábytku nebo elektrospotřebičů,“ vysvětluje Kašpar.

Dům Radost, Praha

Další 3
fotografie

Byty budou mít 20 metrů čtverečních a budou plně vybavené, včetně speciální sklopné postele, která slouží přes den jako sofa a v noci jako postel. Jednotlivé byty se budou lišit podle toho, co konkrétní klient potřebuje. „Mladý pár například plnohodnotnou kuchyň a pračku přímo v bytě, pro studenty společné kuchyně a prádelnu, kterou vybudujeme,“ říká Kašpar a dodává, že část z 550 bytů bude mít unikátní výhledy na Prahu. Nájem jednoho takového bytu vyjde zhruba na 12 až 15 tisíc korun podle vybavenosti a výhledu plus energie a služby. Nicméně cena ještě může doznat změn, protože doba do otevření je ještě hodně vzdálená.

Komunitní bydlení v Domu Radost nabídne široké spektrum služeb pro nájemníky, kteří sjedou do přízemí domu a mohou zajít do restaurace na pivo Radost, lázní Žižkov nebo do coworkingu. Developeři počítají také s revitalizací přilehlého parku, kde se plánují pravidelné farmářské trhy nebo areál pro street food trucky.

Další fáze

Majitelé objektu nyní řeší rekonstrukci, která by měla proběhnout v následujících letech. Problém je se zateplením fasády, která byla v původní verzi světlá, ale během druhé světové války byla přetřena načerno kvůli bezpečnosti, aby dům nesloužil jako naváděcí cíl pro nepřátelská letadla. „Máme tu ještě řadu původních prvků, například vestavěné skříně v kancelářských prostorách. Chceme vyměnit celou fasádu, aby vypadala přesně tak, jak byla původně v roce 1934. Na první pohled náš dům vypadá ‚nevinně‘, ale pro mě je to trochu Jekyll a Hyde. Je to úžasná budova, ale má řadu záludností, které vyplouvají na povrch,“ říká Kašpar.

Postupně prý zjišťují, co všechno je potřeba opravit a co už ani opravit nepůjde. „Ten dům je 90 let starý, nikdo se o něj od války pořádně nestaral,“ vysvětluje Tomáš Kašpar, proč je cesta k rekonstrukci zatím tak složitá. A dodává, že reakce na tuto stavbu jsou různorodé. „Často lidé říkají, že je to ‚odpornej komunistickej barák‘, protože asi ani netuší, že je to funkcionalistický dům z 30. let. A pak jsou lidé, kteří znají jeho historii, a ti nám říkají: Nechali to zchátrat: Tak hodně štěstí! Budete ho potřebovat.“

Podle majitelů by měla do roku 2028 proběhnout kompletní rekonstrukce a pak se Dům Radost naplno otevře nejen pro nájemníky, ale také pro veřejnost, která nyní využívá jen zlomek z celkové plochy.

BRNO

Velkou výzvou je komunitní bydlení i pro architekty. Alexandra Georgescu studovala v Nizozemsku, Itálii, Velké Británii a v Dánsku a je spoluzakladatelkou architektonického studia KOGAA, které sídlí v Brně a v Praze. Její ateliér oslovili tři nadšenci, kteří od nich chtěli navrhnout komunitní bydlení v bývalém továrním areálu v Brně. „Záleželo jim na tom, abychom ponechali co možná nejvíc industriálních prvků,“ vzpomíná Georgescu na počátky projektu, který dokončili v roce 2020 a vloni za něj získali ocenění v rámci soutěže Česká cena za architekturu.

Projekt DADA Distrikt je čtyřpatrový objekt, kde jsou nejen byty, ale také společné prostory a zelená střecha. Jeden z prvních komunitních projektů pro rodiny ale nebylo snadné finančně pokrýt. „Dvanáct nadšenců dalo dohromady finanční základ a postupně se nabalovali další lidé, kteří chtěli do takového bydlení investovat. Trvalo to zhruba dva roky a bytové jednotky se rozprodaly ještě před dokončením,“ říká architektka, která se svým týmem navrhla základní koncepci industriálního objektu, interiéry si pak majitelé zařizovali podle vlastního vkusu.

Projekt DADA Distrikt, Brno

Další 2
fotografie

Nejdřív komunita, pak architekt

Komunitní prostor měl být podle původních návrhů mnohem větší, ale nakonec ho přizpůsobili finančním možnostem klientů a také tomu, po čem byla největší poptávka. „Majitelé DADA Distrikt zvažovali, že v přízemí bude pop‑up store, ale brzy zjistili, že je větší zájem o umělecká studia, takže jsme pro ně navrhli dílny, které pronajímají. Na střeše mají komunitní zahradu, kde si majitelé pěstují rajčata a další zeleninu. Funguje jako společné místo pro všechny obyvatele,“ říká Georgescu, pro kterou to bylo první realizované komunitní bydlení v Česku.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Architektka průběžně sleduje vývoj u nás a v zahraničí a předpokládá, že bude přibývat lidí, kteří budou mít zájem o komunitní bydlení. „V Česku to asi ještě chvíli potrvá, protože tady není úplně obvyklé fungovat takhle komunitně. Lidé si moc nepovídají na balkonech jako třeba v Itálii ani nemají tu dlouholetou zkušenost ze společného bydlení jako v Dánsku. Postupně se to ale mění. Mladá generace hodně cestuje a vidí v zahraničí, jak takové komunitní byty fungují, a začínají se o ně zajímat,“ myslí si Alexandra Georgescu a dodává, že by hodně pomohlo, kdyby banky nabídly program pro financování výstavby takového bydlení, protože zatím je dost obtížné pro kolektiv nadšenců sehnat peníze na takový projekt.

Všem, kdo zvažují komunitní bydlení, radí, aby nejdřív začali s budováním kontaktů a pak si najali profesionálního architekta, který bude naslouchat potřebám klientů. „Určitě by stálo za to oslovit vedení města, kde chcete takové bydlení vybudovat. Můžete je nadchnout, když předložíte projekt, který kombinuje renovaci a bydlení,“ nabádá Georgescu.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.