Tři důvody, proč nezavírat dveře Rusům prchajícím před mobilizací

Na ruských hranicích s Finskem, Gruzií, ba i s Mongolskem se tvoří kilometry dlouhé fronty, jednosměrné letenky z Moskvy prakticky kamkoli rychle mizí. Ruští muži hromadně prchají před mobilizací nařízenou totalitním režimem Vladimira Putina. A nastává otázka, co s touto migrační vlnou. Přijímat, nebo nepřijímat?

Česká vláda a značná část jejích příznivců má, zdá se, jasno: Ne, nemají nárok. Podívejme se například na výrok ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti): „Rozumím, že Rusové prchají před čím dál zoufalejšími rozhodnutími Putina. Ale ti, kteří ze země utíkají proto, že nechtějí plnit povinnost uloženou jejich vlastním státem, nesplňují podmínky pro udělení humanitárního víza.“

Také sociální sítě jsou plné vyjádření, která se dají shrnout do tohoto: „Když Putin zaútočil na Ukrajinu, neudělali nic. Spíš vraždění podporovali z gauče. Tak ať si to teď vyžerou. A jestli odpor proti mobilizaci myslí vážně, ať si udělají pořádek doma a vyženou zločince z Kremlu.“

Ač je tento postoj svůdný, dovolím si mu oponovat. Důvody pro to mám tři.

Rusko už opustilo na čtvrt milionu mužů. „Silovici“ z tajných služeb tlačí na uzavření hranic

26. 9. 2022 ▪ 4 min. čtení

Tím prvním je historická paměť. Když Češi a Slováci hromadně prchali v padesátých až osmdesátých letech před komunistickým režimem, nikdo na Západě nezkoumal, jaký k tomu mají důvod. Stačilo, že odcházejí ze země ovládané totalitním režimem. A to, ruku na srdce, těmto českým a slovenským migrantům často nehrozila přímá perzekuce, jen z pochopitelných důvodů nechtěli žít v dusivé atmosféře a toužili po lepším profesním uplatnění. Přesto jim nikdo neříkal: „Ne, nevezmeme vás, udělejte si pořádek doma, svrhněte bolševiky.“ Myslím, že bychom i my měli vůči Rusům prchajícím před povinností bojovat za diktátora Putina projevit velkorysost. Stejně jako ji Západ projevoval po desetiletí nám.

Druhým důvodem je konzistence myšlení. Když probíhala uprchlická vlna v roce 2015, odpůrci migrace říkali: „Nevezmeme Syřany, ať zůstanou doma a proti režimu, před kterým se snaží utéct, bojují.“ Osobně jsem tento postoj nesdílel, hlavně proto, že si netroufám nikomu nařizovat, jak se má v krizové situaci chovat, notabene když si nemůžu být jistý, jak bych se zachoval sám. A pokud jsem přiznával právo na azyl Syřanům prchajícím před Asadem, nemohu teď říci, že bych ho nepřiznal Rusům prchajícím před Putinem.

Je tady samozřejmě riziko, že mezi prchajícími Rusy bude spousta agentů tajných služeb, GRU, SVR a tak dále. Jenže i mezi prchajícími Syřany mohla být spousta agentů Asada či Islámského státu. Od toho je koneckonců součástí přijímací procedury pro dočasnou ochranu, či azyl, bezpečnostní screening, který riziko, že ten který migrant bude dělat v Česku neplechu, omezuje. V žádném případě neříkám „přijměme všechny uprchlíky před smrtí na frontě“. Jenom odmítám říci „zabouchněme všem dveře“, neb nechci být podobný Tomiu Okamurovi a Andreji Babišovi, kteří v letech 2015–2017 volali „nepřijmeme ani jednoho uprchlíka“.      

Celé to mám navíc zarámované kontaktem s ruskými uprchlíky před Putinem z jarních a letních měsíců. Ti mi říkali: „Doma jsme za zrádce země, tady zase za ruské fašisty.“ To jistě není spravedlivé – uprchlíci z Ruska to mají těžké. Pokud namítnete, že zatímco ti z jara prchali před putinovskými represemi, tak ti nynější utíkají jen ze zbabělosti, pak dodávám třetí pragmatický důvod, proč je přijmout: lepší Rus v exilu v Česku, kde může získat nový, západní pohled na svět, než Rus v uniformě, který střílí západním směrem z kulometu.

Nic samozřejmě nikomu nevnucuji, je to pouze můj osobní pohled na věc. Jen myslím, že by bylo dobré instinktivní postoj „žádné Rusy nebrat“ ještě zvážit. Myslím, že bychom měli projevit aspoň trochu snahy pochopit jejich situaci – jak jako země, tak jako jednotlivci. Což platí jak pro mé liberální přátele, tak pro neméně liberálního ministra zahraničí.

(Text je upravenou glosou psanou pro ČRo Plus)