Náklady rostou i vodárnám. Šidit obnovu infrastruktury je ale cesta do pekel

Pokud jde o hospodaření s vodou, může si Česko v mnoha ohledech gratulovat. Podle informací Českého statistického úřadu a Ministerstva zemědělství ČR umí lidé rekordně šetřit vodou, rozšiřuje se počet obyvatel napojených na vodovod i kanalizaci, snižují se ztráty vody v distribučních sítích. Přesto se odborníci z tohoto oboru dívají do budoucna s řadou otazníků.

Kromě chybějících prostředků na modernizaci starých a nevyhovujících vodovodních sítí budou vodárny muset řešit zvyšující se provozní náklady a dostát novým legislativním požadavkům. A pokud se to nemá projevit na astronomických cenách vodného a stočného, bude potřeba hledat inovativní řešení.

Potíže často pramení z roztříštěnosti českého vodohospodářského trhu. Podle údajů ministerstva zemědělství za rok 2021 bylo v České republice 7897 vlastníků a 3041 provozovatelů vodohospodářské infrastruktury a jejich počet meziročně narůstá o procentní body. Trubky, vodojemy, čerpací stanice a čistírny u nás patří v drtivé většině případů městům a obcím. Jejich provoz pak zajišťují vodárenské společnosti, které jsou někdy buď majoritně, nebo menším podílem v rukou zahraničních společností.

Atomizace vodárenského trhu přináší řadu ekonomických komplikací. „Náklady na pořízení a provoz technologií jsou obrovské a malé vodárny – pokud nejsou začleněny do většího celku – je nemohou ze svých příjmů financovat,“ popisuje situaci ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací (SOVAK) České republiky Vilém Žák. Právě malé obce, které vlastní a zároveň provozují vodárenskou infrastrukturu, mají v celém systému velmi nevýhodné postavení, protože postrádají technické a odborné zázemí pro plnění řady zákonných povinností. Především jde o získání prostředků na obnovu infrastruktury, která má být financována z vodného a stočného.

Také vodohospodáři bojují s drahými energiemi. Ceny za vodu se ale zvedají jen málo.

„Existují dnes lokality, kde byla například i za velké pomoci dotací vybudována infrastruktura pro řídce osídlenou oblast bez velkých odběratelů, navíc často ve složitém terénu, s vysokými investičními náklady na připojeného obyvatele. V takové samostatné lokalitě je dosažení skutečné samofinancovatelnosti z cen pro vodné a stočné fikcí. Nejlepším řešením je v takových případech začlenění do většího vlastnického celku, kde se náklady hustě a řídce osídlených lokalit zprůměrují a regio­nální solidární cena může být jak sociálně únosná, tak zajišťující dostatek prostředků i na budoucí obnovu majetku,“ vysvětluje Milan Míka, předseda odborné komise SOVAK ČR pro vlastníky infrastrukturního majetku. Propojování vodárenských subjektů se jeví jako účinné řešení. Tam, kde se městům a obcím podařilo udržet provozování vodohospodářské infrastruktury ve větším celku, mohou daleko efektivněji nasazovat do provozu moderní technologie.

Spotřeba vody

Investice do obnovy versus cena

Cena vodného a stočného se odvíjí od hospodaření příslušné místní vodárny a může se v různých regionech i výrazně lišit. Rozhodně ale neplatí, že nízká cena vody znamená kvalitně fungující vodárnu nebo že vyšší ceny poukazují na její špatné hospodaření.

Při stanovování vodného a stočného se vodárenské společnosti řídí regulatorními pravidly stanovenými ministerstvem financí. Kromě provozních nákladů na zajištění kvality a rozsahu vodárenské služby musí do ceny zahrnout právě i tvorbu zdrojů na obnovu vodohospodářského majetku. Podle Míky ale někteří vlastníci prostředky na obnovu do ceny vody nepromítají vůbec nebo jen z malé části, protože se chtějí vyhnout negativním reakcím obyvatel na zvyšování cen vodného a stočného: „Velkým rizikem je, že takto podfinancovávat a v podstatě vybydlovat infrastrukturu vodovodů a kanalizací jde, vzhledem k životnosti tohoto majetku, dlouhé roky.“ V dlouhodobém horizontu však vlastník nemusí mít dost prostředků na obnovu majetku, a tím v konečném důsledku poškozuje konečného spotřebitele. „V určitém okamžiku totiž cena za vodné a stočné bude muset skokově narůst, aby se dovytvořily zdroje na obnovu,“ doplňuje předseda ekonomické komise SOVAK ČR Stanislav Váňa.

Další výzvou pro vodárny bude popasovat se s nárůstem cen energií a celkovou inflací. „Vodárenství je energeticky velmi náročný obor. Náklady na energie před energetickou krizí tvořily v průměru 10–15procentní podíl všech nákladů na vodném a stočném. Když ceny energií stouply i o stovky procent, je snadné si odvodit, jaké dopady na vodné a stočné to přinese,“ objasňuje Žák. Podle předsedy komise pro oblast energií SOVAK ČR Františka Střídy nemá až 70 procent českých vodáren nakoupený celý objem elektřiny a plynu na další rok. „Náklady na energie a paliva, které dříve tvořily 10 procent celkových nákladů vodáren, dnes tvoří klidně 50 procent. Tyto náklady bude muset zákazník zaplatit. A pokud je někdo plánuje umořovat snížením obnovy infrastruktury, je to cesta do pekel.“

Obor je ovšem závislý i na ceně stavebních prací, na chemických přípravcích a na práci vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, jejichž odměňování citelně ovlivňuje inflace. „Většina vodárenských společností mění ceny k 1. lednu příslušného roku. Lze tedy předpokládat, že ceny pro vodné a stočné pro rok 2023 již budou tyto navýšené náklady obsahovat,“ predikuje Váňa. Stanovit únosnou cenu v mezích vládní regulace a uvedených okolností bude nepochybně velmi náročný úkol.

Obnovitelné zdroje potřebují i vodárny

Předseda SOVAK Vilém Žák však podotýká, že z celého množství vlastníků a provozovatelů vodárenské infrastruktury zatím v průběhu letošního roku přistoupilo ke zdražení vodného a stočného jen asi 20 vodárenských společností. „Z toho je jasně vidět, jakou společenskou odpovědnost má vodárenství jako celek a jak protiinflačně v danou chvíli působí. Vodárenství se rozhodně neveze na vlně zdražování jako řada jiných oborů.“

Podle Míky budou vodárny hledat řešení prostřednictvím investic do obnovitelných zdrojů energie a snahy o co největší pokrytí spotřeby vlastní výrobou. Úspor se už nyní snaží dosáhnout například snižováním energetické náročnosti technologických procesů při čištění odpadních vod v čistírnách, při úpravě surové vody nebo při jejím transportu v distribuční síti. „V poslední době se věnuje velká pozornost také možnostem využívání energie vody, energie uvolňované při biologických procesech na čistírnách odpadních vod k výrobě elektrické energie nebo tepla, stejně tak jako využívání solární energie,“ vyjmenovává Míka způsoby, jakými je možné dopady nárůstu cen energií zmírnit.

Budoucnost vody a vodárenství

Stáhněte si přílohu v PDF

Nové regulace přinášejí zdražování

Noty udává vodárenským společnostem nejen regulatorní cenotvorba, ale také nová legislativa, která postupně zpřísňuje pravidla pro zacházení s vyčištěnou odpadní vodou a s kaly, pro sledování a hlášení ztrát vody nebo pro posuzování její kvality. To přirozeně přináší vlastníkům a provozovatelům vodárenské infrastruktury nové povinnosti. „Je úkolem státu, aby legislativní změny byly smysluplné a efektivní. Rozhodně je nutné legislativu nejen zpřísňovat, ale z pohledu státu mít a používat též nástroje pro vymáhání dodržování stávajících povinností daných zákony a provádějícími předpisy. To se zatím v našem oboru stále příliš nedaří a hodně to pokřivuje pohled veřejnosti na jeho fungování,“ podotýká Míka.

„Obecně platí, že jakákoliv nová regulace potenciálně přináší růst nákladů už jen proto, že vodárenská firma musí například upravit nějakou část svého softwarového vybavení,“ dodává Žák. Daleko větší dopady mohou mít podle něj změny pravidel, které se týkají například nastavení limitů nežádoucích látek v pitné nebo odpadní vodě. Každá úpravárenská technologie má totiž své limity, které je schopná plnit. Když legislativně dojde ke zvýšení požadavků na tyto limity, které jdou nad rámec možností dané technologie, nezbývá vlastníkovi a provozovateli často nic jiného než přistoupit k její výměně. „To už se ale bavíme o nákladech v řádech desítek nebo stovek milionů korun za jedinou společnost, závisí na její velikosti. Proto je nesmírně důležité, aby každá taková regulace byla dokonale podložená fakty o její potřebnosti a užitečnosti pro lidské zdraví i životní prostředí jako celek,“ uzavírá Žák.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody a vodárenství.