John Wehrheim: Paradise Lost
Galerie Hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu
12. 10. 2022 – 8. 1. 2023
Fotograf John Wehrheim zachytil v 70. letech minulého století takřka mytický svět, který existoval trochu mimo prostor a čas. Na havajském ostrově Kaui se v roce 1969 usadilo několik hippies, postupně tu začala vznikat větší komunita. Utíkali sem mladí Američané stíhaní za potulku, tento pozoruhodný, až utopický azyl vznikl na pozemku Howarda Taylora, bratra hollywoodské herečky Elisabeth Taylorové. Po osm let tu žili volnomyšlenkáři i vietnamští veteráni v domech v korunách stromů, pěstovali si vlastní potraviny a odmítali svět, kde platí běžná pravidla. Dokud místní vláda nenechala jejich vesnici strhnout. Pražská výstava nabízí kompletní soubor fotografií, které tu Wehrheim pořídil, a také dokumentární film na stejné téma. Zachycují zvláštní dobu, kdy podobné úniky od reality byly relativně běžné, přesto toto zachycení pozoruhodně úsporného životního stylu promlouvá napříč dekádami k obyvatelům světa, v němž možná soběstačnost nebude ani tak módou, jako spíš nutností.
V kroužcích dýmu: Portrét moderního umělce
Národní Galerie v Praze, Veletržní palác
do 8. 1. 2023
Proč se tak často umělci a básníci vyobrazovali jako náruživí kuřáci? Občas se zdá, že se celé moderní umění a poezie rodily kdesi ve vonném, opojném dýmu tabáku a dalších substancí. „Já básníkova dýmka jsem. Má habešská či kafří hlava dí tomu, kdo ji ohledává, že pán je velkým kuřákem,“ píše Charles Baudelaire v básni nazvané – jak jinak – Dýmka. František Kupka, Emil Filla či Bohumil Kubišta rádi portrétovali sami sebe s kuřáckou výbavou. Ale zdaleka nejen oni. Výstava představuje kuřácké portréty a autoportréty z díla českých i světových kubistů včetně Pabla Picassa. Nahlédne, jak téma karikaturně zpracoval Adolf Hoffmeister, jak malíři zachytili ženy kuřačky své doby, a díla Františka Drtikola či Jiřího Sudka ukážou, jak se dým dýmek či cigaret objevoval na fotografiích. O mezinárodní souvislosti a tvorbu Édouarda Maneta či Edvarda Muncha přehlídku doplní cenné zápůjčky z pařížského Musée D’Orsay či z Munchova muzea v Oslu.
Lucian Freud: New Perspectives
Londýn, The National Gallery
do 22. 1. 2023
Patřil k malířům, pro které bylo zásadní lidské tělo. Ať už mužské, či ženské, Freud se nořil do hlubin jeho anatomie a fyziognomie. A vybíral si vždy nikoliv profesionální modely, ale naopak často lidi, ke kterým měl vztah – včetně vlastních dcer, o nichž prohlašoval, že se nemají za co stydět. Ale nešlo mu o tvary a křivky, na svých obrazech včetně autoportrétů vždy zachycoval především existenciální rozměr. Vnuk Sigmunda Freuda patří k nejznámějším britským figurativním malířům a první velká britská výstava po více než deseti letech zachycuje jeho sedmdesátiletou kariéru na více než šedesáti obrazech. Freudova sláva občas zastiňovala jeho tvorbu, v roce 2008 se jeho obraz Benefits Supervisor Sleeping prodal za 33,6 milionu dolarů, což byla tehdy rekordní suma za dílo žijícího umělce. Ale londýnská přehlídka, jak napovídá už její název, hledí za životní peripetie, přímo na samo dílo s cílem najít nový úhel pohledu na tvorbu slavného tvůrce.
Via Vitae
Praha, DOX
do 16. 10.
V roce 1949 Věru Novákovou vyloučili z akademie a až do roku 1992 byla veřejnosti coby malířka prakticky neznámá. Přesto po celé dekády tvořila spolu s manželem Pavlem Brázdou v ústraní. A v jejím díle se pozoruhodně odrážel vývoj českého umění 20. století. Křídou na papír zachycovala biblické alegorie zalidněné mnoha postavami, později se věnovala čisté abstrakci s využitím netradičních materiálů – na plátno nanášela akronex, písek i kamínky. V jejích poměrně realistických a civilních portrétech z 80. let, na nichž zpodobnila kardinály či přátele z disentu, jako byl Ivan Havel či filozof Zdeněk Kratochvíl, je zřetelně cítit snaha zachytit nejen podobu, ale hlavně povahu zobrazovaných. Výstava v pražském DOX neusiluje o úplnost. Důraz klade na zachycení životního příběhu umělkyně, který byl plný zvratů. Přehlídka tak vypráví o hledání a o naději, ale také o tom, jak důležitý byl v díle Novákové – navzdory různým technikám a stylům – společenský rozměr.
Basquiat: Of Symbols and Signs
Vídeň, Albertina
do 8. 1. 2023
Kariéra pionýra pouličního umění je plná superlativů. Jako jeden z prvních tvůrců graffiti či street artu prorazil do oficiálních institucí, v roce 1982 se stal historicky nejmladším účastníkem vlivné výstavy documenta, která se koná každých pět let v německém Kasselu. A také prvním afroamericko‑haitským umělcem, který dosáhl světové slávy. Vídeňská retrospektiva však neslouží jen jako pozoruhodný obraz ducha 80. let, v nichž se Basquiat proslavil, ale též zemřel. Více než padesátka děl odhaluje, nakolik živé a nadčasové je jeho dílo dodnes. V jeho malbách se prolíná naivita či dětskost silně stylizovaných postav s až obsesivní energií, zachycují umělcův haitský původ i nálady tehdejší newyorské avantgardy. A všudypřítomné je na nich také společenské, zejména rasové napětí. Jean‑Michel Basquiat prožil intenzivní život takřka filmových parametrů, také ho režisér Julian Schnabel v sugestivním filmovém portrétu zachytil. Není ale nutné znát tyto peripetie či přemýšlet o umělcově vztahu k Andymu Warholovi, Basquiatovy obrazy oslovují na první pohled.
Tony Cragg – Sculpture: Body and Soul
Vídeň, Albertina
do 6. 11.
Když se v 70. a 80. letech objevovala nová generace mladých britských sochařů, kteří drze, s nadhledem a vtipem vtrhli na scénu, liverpoolský rodák Tony Cragg stál v jejím čele. Pracoval s nezvyklými materiály, rušil hranici mezi sochou a instalací. Jeho objekty často sestávaly z mnoha kusů obyčejných či naopak bezcenných věcí – odpadků, starého nábytku. Tyto předměty se vršily do objektů, které připomínaly jakési novodobé totemy pro současnou konzumní dobu. Později pracoval s nezvyklými materiály, vedle tradičního dřeva či skla také s laminátem a kevlarem a utvářel díla uvízlá provokativně někde mezi – mezi figurou a abstrakcí, mezi přírodou a laboratoří. Vídeňská výstava stojí na zhruba dvacítce soch, ale prezentuje také množství Craggových kreseb, které byly pro umělce velmi podstatné. Nejen jako skeče k pozdějším sochařským dílům. Stávaly se prostorem pro jeho úvahy, vznikaly celé série, kde se Cragg vypořádával s otázkami po povaze vlastní tvorby.
Peter Weidenbaum – Holzwege
Praha, Galerie Jiří Švestka
do 27. 10.
Belgický umělec Peter Weidenbaum využívá malbu jako velmi zvláštní nástroj. S jeho pomocí se pouští na objevitelské cesty, hledá účel vlastní tvorby i povahu doby, v níž tvoří. V roce 2004 se poprvé vydal do českých lesů. A od té doby pracuje na sérii obrazů, které odsud vzešly. Ty nejnovější vystavuje pražská Galerie Jiří Švestka. Svým názvem Holzwege odkazuje k dílu německého filozofa Martina Heideggera. Myslitel se v této své knize podle Weidenbauma zaobírá povahou uměleckého díla, hledáním pravdy v něm. Umělec se však musí vydat trochu jinudy než filozof. A tak Weidenbaum putuje napříč obrazy, které jsou v mnoha ohledech prosté. Ale právě svou jednoduchostí upozorňují na povahu světa, v němž vznikají. Světa zahlceného obrazy a vizuálními vjemy. Weidenbaum od nich diváky odvádí do hlubin hvozdů. Tam je čas spočinout a přemýšlet.
The Ey Exhibition: Cézanne
Londýn, Tate Modern
od 5. 10. do 12. 3. 2023
S pomocí jablka ohromím Paříž, pronesl prý mladý umělec, než se coby dvacátník vydal z venkova Provence vstříc francouzské metropoli. A jak řekl, tak učinil. Jeho zátiší a krajiny neohromily jen Paříž, stály u zrodu moderního umění. Londýnská výstava však reflektuje, že k tomu nedošlo lusknutím prstů. Venkovan Cézanne se naopak necítil v Paříži dobře, těžce nesl, že jeho dílo odmítal tehdejší vlivný Salon, kde vystavovali přední umělci doby. A kvůli jeho pionýrskému uměleckému stylu, který se od konkrétních vyobrazení přírody či zátiší opatrně vydával vstříc moderní abstrakci, se s ním rozkmotřil i spisovatel Émile Zola. Výstava ukazuje Cézannův boj za uznání i to, jak se po krátkém impresionistickém období malíř vydal vlastní cestou. Vstříc budoucnosti. Cézannovi nešlo o atmosféru a odlesky světel jako impresionistům. Pomocí přísné organizace barev chtěl zachytit světlo samo. A světu chvíli trvalo, než pochopil, jak novátorský umělec se tu zrodil.
Valoch a Valoch
Moravská galerie v Brně, Pražákův palác
do 27. 8. 2023
Při archeologickém průzkumu jeskyně Kůlna v Moravskoslezském krasu došlo k objevu, který se zapsal do dějin poválečné světové archeologie. Archeolog Karel Valoch dlouhodobě od roku 1961 vedl průzkum této lokality, kde se nakonec našla vzácná vykopávka: zlomek čelisti neandertálce. Jiří Valoch tehdy v jeskyni pracoval jako brigádník, ale syn nakonec nešel ve stopách otce a vydal se na uměleckou dráhu. Věnoval se experimentální poezii, byl teoretikem nového umění i kurátorem řady klíčových výstav. Životní příběh rodiny Valochových inspiroval kurátory brněnské expozice k prozkoumávání na první pohled neobvyklých styčných ploch mezi archeologií a konceptuálním uměním. Archeologie a umělecká tvorba sdílely zájem o primitivní kultury, o rituály. Ty umělecké se navíc mnohdy odehrávaly přímo na význačných prehistorických místech. Výstava, jíž se účastní celá řada autorů, od Evy Kmentové po Petra Kvíčalu, se odráží od příběhu jedné brněnské rodiny k pozoruhodnému průzkumu.
Markéta Othová: Již brzy
Národní galerie v Praze, Veletržní palác
do 30. 10.
Čtyřiapadesátiletá brněnská rodačka Markéta Othová si hraje s médiem fotografie a neustále překračuje jeho hranice. V aktuální retrospektivě diváky nutí padnout na kolena. Doslova. Jen kousek od země čekají modely prostor, kde laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého v minulosti vystavovala, včetně miniatur jejích děl – vše v měřítku 1 : 10. Othová tak nachystala další rébus kunsthistorikům či kritikům, kteří uvažují, jak její tvorbu zařadit. Vždy sama prohlašovala, že se nepovažuje za fotografku, přitom se vyjadřovala takřka výhradně fotkou. V počátcích kariéry především černobílou, velkoformátovou, ručně zvětšovanou a také poměrně záhadnou. Její snímky nedávaly jasný smysl samy o sobě, bylo třeba vnímat je v kontextu. Přitom Othová není ani čistou konceptualistkou, její tvorba cílí dost na emoce publika. Výstava ve Veletržním paláci tuto zvláštní povahu reflektuje právě tím, že diváky nutí doslova i metaforicky kleknout, změnit perspektivu. Ale kromě modelů jsou tu k vidění i klasická velkoformátová díla, včetně těch barevných z pozdějšího období.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
