Symbolem zdraví není jen XS holka s metrem kolem pasu, říká Ewa Farna

Sedíme spolu v šatně, pár hodin před jedním z koncertů jejího turné k zatím poslední desce Umami. Albu, které je citlivě namíchaným koktejlem současně znějícího popu a důležitých společenských témat, jako je například body positivity. Ewa Farna mluví tak, jak zpívá – přirozeně, uvěřitelně a s dávkou své typické bezprostřednosti. „Na příští rok máme velké plány,” říká až s dětskou natěšeností. A není se čemu divit, letošní vítězku ceny Anděl totiž čeká další milník v kariéře – velký koncert v O2 areně. 

Svůj první koncert v O2 areně ohlašujete až nyní, po šestnácti úspěšných letech na hudební scéně. Bylo potřeba k tak velkému okamžiku v kariéře dozrát? 

Musím se přiznat, že koncert v O2 areně mi vždy přišel jako nedosažitelná věc. Přece jen jde o místo, kde se vystřídala spousta velkých zahraničních jmen se skvělými show. Zároveň ale můžeme vidět, že se tam čím dál víc objevují i domácí interpreti. Pro mě samotnou bylo důležité udělat koncert až v okamžiku, kdy nastane správný důvod, protože nevnímám O2 arenu jen jako další metu v kariéře. Tím důvodem se nakonec staly moje třicátiny, které beru jako zlomový bod i jako příležitost pro nostalgii a ohlédnutí se za celou dosavadní kariérou. Myslím totiž, že právě kulatiny jsou fajn milníkem na to se zastavit, bilancovat, zase se na chvíli vrátit do dětství, puberty, podívat se na přerod holčičky v ženu a mámu dvou dětí. A ráda bych, aby si na tu jízdu zavzpomínali i moji fanoušci. Aby se jim vybavila první pusa u Měls mě vůbec rád, první paření v klubu na Boží mlejny melou a všechny další momenty, u nichž byla moje hudba součástí jejich životů. Lístky už jsou v předprodeji a já se na tu oslavu třicátin hrozně těším.

Mnozí z fanoušků vaši hudbu poslouchají od úplných začátků. Dospěli s vámi a dál zůstávají. Myslíte, že je to tím, že se s tématy, která řešíte ve skladbách nebo na sociálních sítích, stále dokážou ztotožnit?

Pro mě byla vždy priorita být autentická a v hudbě se vyvíjet, nezaseknout se na jednom místě, o kterém vím, že dobře funguje. Každá skladba zrcadlí, v jakém životním období a bodě jsem se zrovna nacházela. A myslím, že by bylo bláhové si myslet, že ani fanoušci se nevyvíjí a nestárnou. Kdysi se říkalo, že jsem holčička, co zpívá pro děti, jenže dneska ty děti už často mají svoje děti. A já se snažím být soundtrackem mého i jejich života. Samozřejmě i mě potkalo těžší období, kdy jsem si prošla syndromem vyhoření a nevěděla, o čem mám zpívat. Ale myslím, že klíčem je zpracovávat aktuální témata, s nimiž se lidé dokážou ztotožnit. Ta, která vyvolají emoci v matce samoživitelce, úspěšné právničce i studentovi. Právě emoce nás totiž spojují. Postupem času mi navíc došlo, že v době, kdy jsou lidé ohromeni zahraniční produkcí a můžeme na vlastní oči vidět show Beyoncé nebo Pink, jediné, v čem můžu být nejlepší, v čem mě nikdo nepřekoná, je právě bytí sama sebou. To platí pro všechny, protože nikdo nebude lepším vy než právě vy. Od fanoušků se ke mně pak v reakci na mou hudbu dostávají hodně silné příběhy, u nichž mnohdy i brečím.

O čem jsou?

Většinou o dodávání sebevědomí a přijetí sebe sama. Nejvíc mi jich přišlo od žen po písničce Tělo nebo Boky jako skříň. Ale svěřil se mi třeba i dlouholetý fanoušek z Polska, který je gay, že mu moje hudba dala odvahu být sám sebou a přiznat konzervativním rodičům, jakou má orientaci. Asi nejsilnější pro mě ale byl příběh devítileté holčičky, které po úrazu zůstala na těle jizva, kvůli níž se bála svléknout nebo si jít zaplavat. Její maminka mi děkovala, že díky skladbě Tělo už se nestydí, a i když jí šrám na těle zůstane, ten na duši zmizel.

Je až neuvěřitelné, že na někoho může mít moje hudba takový vliv. V momentech, kdy i já pátrám, jestli to, co dělám, má význam, mi právě podobné příběhy dodávají sílu. Musím se ale přiznat, že když mi někteří polští fanoušci psali, že je moje hudba dostala z depresí a v těžkých chvílích udržovala při životě, hlavou mi blesklo jen: „Sakra, to jsou dost silná slova, to je šílená zodpovědnost.“

Není pro vás tedy někdy svazující být vzorem a zároveň vždy zůstávat sama sebou? Přece jen se věnujete i citlivým tématům, kdy asi musíte řešit, kde a jakým způsobem se k nim vyjádříte.

A těch citlivých témat ve společnosti neustále přibývá. Samozřejmě určitou zodpovědnost cítím, ale nechci si dávat příliš velký pozor, abych neztratila jistou přirozenost i právo na chyby. Zároveň mě můj brácha naučil, že nemusím mít na všechno názor a ke všemu se vyjadřovat. Občas je v pořádku říci, že nevím, i když dřív jsem měla pocit, že musím veřejně odpovídat na každou otázku, ať už se týkala politiky, sociálních, nebo společenských témat. Neznamená to ale, že když je něco hodně špatně, neozvu se.

Každopádně zůstat v kontaktu sám se sebou dnes není jednoduché, protože nás neustále něco odtahuje – nároky na nás, představy, jak bychom se měli chovat, co bychom si měli myslet a co říci nahlas. Žijeme totiž v době hyperkorektnosti, kde je téměř vše kontroverzní. Cítíme strach, že svými vyjádřeními někomu ublížíme, i když to nemyslíme špatně. Zároveň se ale snažíme uchovat si nadhled a svobodu v humoru. Člověk pořád hledá rovnováhu. Je to každodenní proces a výzva. Nebát se být sám sebou je ale důležité, i když mě osobně občas zamrzí, že to třeba nemá takový úspěch, jako když bych se chovala neutrálně. Nedávno jsem dostala nabídku, o níž vím, že by byla pro mou image i kariéru dobrá, a dávala by smysl s plánovanou O2 arenou. Ale nedávala smysl mně, necítila jsem to. Manžel mi na rozhodnutí do projektu nejít řekl, že věří, že si lidé v širším kontextu a časovém odstupu budou vážit mé autenticity. I já tomu věřím.

„Snažím se být soundtrackem svého života i života fanoušků. Samozřejmě i mě potkalo těžší období, kdy jsem si prošla syndromem vyhoření a nevěděla, o čem mám zpívat. Ale myslím, že klíčem je zpracovávat aktuální témata, s nimiž se lidé dokážou ztotožnit,“ říká Ewa Farna.

Foto: archiv Ewy Farné

Interpret občas musí bojovat i s tím, že je jeho skladba špatně pochopena. Vám se to prý stalo po vydání písně Boky jako skříň, kdy za vámi přišla obézní paní a děkovala, že konečně někdo zpívá i o lidech, jako je ona…

Ano, a tehdy mě to vlastně zarazilo, protože skladba sice oslavuje nadhled a laskavost vůči sobě, ale byla bych vážně nerada, aby někdo nabyl dojmu, že propaguju obezitu. Obezita je totiž nemoc. Jen si myslím, že zdraví má různé formy a podoby. Já sama se právě teď necítím ve svém těle dobře, nepřipadám si fit. Štve mě, že na sebe nemám čas, ale rozhodně to neznamená, že bych se nesnášela. Jen si uvědomuju, že teď nemám sebe a péči o sebe na prvním místě v žebříčku priorit, tak se asi pak nelze tělu divit, že není v dobré kondici. Je důležité vždy mít na paměti, že i když se třeba nacházíte ve fázi, kdy se sebou nejste stoprocentně spokojeni, protože toho třeba zrovna máte hodně v práci nebo se staráte o dvě malé děti, máte se rádi a zase se k sobě vrátíte.

Připadá mi ale absurdní, že sice v lifestylových médiích stále přibývá článků o důležitosti lásky k vlastnímu tělu, o tom, že je v pořádku mít pár kilo navíc, ale už v lednu v mnohých z nich často najdeme návody, jak co nejrychleji zhubnout do plavek. Přijde vám, že s myšlenkou body positivity společnost souzní?

Myslím, že celá společnost bohužel ne. Nedávno jsem třeba dala na Instagram a TikTok video, kde tancuju. I když mám kila nahoře, rozhodně nemám problém podobné věci sdílet. Jenže se na mě snesla vlna brutálních urážek a poznámek, že jsem vyžraná. Jestli jste, nebo nejste máma po porodu, nespíte, kojíte a k tomu pracujete, to prostě nikoho nezajímá. Vyžraná, tečka. Deset let se řeší to samé téma. A tím, že TikTok je nová síť, nové publikum, kde ale opět bují zkažené podhoubí, znamená to, že ve společnosti rozhodně není téma body positivity samozřejmostí. Ale pro mě už ano. I když vím, že jsem nikdy nepůsobila jako tintítko, a i pokud zhubnu na váhu, na níž se cítím dobře, asi vždy budu pro některé vypadat neshowbyznysově. 

Proč tomu tak podle vás je? 

Možná proto, že nám je celé roky podsouvaný vizuál, jak má vypadat zdraví – hodně hubená holka, co si drží kolem pasu metr, což mi nepřipadá v pořádku. Samozřejmě naprosto sdílím péči o zdraví a uvědomuji si důležitost pohybu, ale rozhodně nepodporuji diety v prášku. Navíc si myslím, že by se mělo zdůrazňovat, že i když jsme větší, můžeme být zdraví. Já pravidelně chodím na podrobné krevní testy, abych zjistila, jestli mám v těle vše v pořádku. A přesto, že se zrovna teď necítím nejlépe, veškeré hodnoty mi vyšly v normě, což ani u hubených holek vůbec nemusí být pravidlem. Ano, šok, i hubení lidé třeba kouří, pijí alkohol, užívají drogy, mohou trpět bulimií, rakovinou nebo prostě jakoukoli jinou nemocí. A přesto jsou na první pohled bráni jako „zdravější“. Moje tělo tedy rozhodně nevypadá jako z časopisu, ale jeho zdraví se ukázalo i během těhotenství, jak zvládalo všechny změny. A především, že vůbec otěhotnět dokázalo, což dnes rozhodně nevnímám jako samozřejmost. Poté jsem měla prozření a napsala právě píseň Tělo. Ale je dobře, že se smýšlení společnosti alespoň částečně mění, v podstatě jde jen o to, nesoudit na první pohled, protože neznáte kontext.

Myslím, že vás mnozí vnímají jako ambasadorku body positivity právě i díky tomu, s jakým nadhledem jste vždy dokázala všechny útoky a kritiku vlastního těla přejít. Věřím ale, že to muselo stát hodně sil.

Asi by bylo zdravější říct: „Běžte do háje, vždyť to jsem já, co si to ke mně dovolujete?“ Jenže mi přišlo, že budu vypadat jako citlivka bez nadhledu, která si věci moc bere. A tak já sama sebe nevnímám. Stála jsem tedy před rozhodnutím, jak se zachovat, aby moje reakce co nejvěrněji definovala mé skutečné já. Nakonec jsem se rozhodla do světa nevykřičet, jak mě štve, že mám venku novou desku, jsem na turné a někdo má neustále potřebu řešit jen mou postavu. Vlastně jsem se pak dostala do zabejčeného stavu, kdy jsem jedla kachnu s knedlíkem, jen aby si ostatní nemysleli, že hubnu kvůli těm, kteří mi to prostřednictvím komentářů a médií nařizují.

Foto: archiv Ewy Farné

Na druhou stranu jsem útoky na můj vzhled snášela, myslím, s nadhledem a humorem sobě vlastním, je to v podstatě způsob obrany. Preventivně jsem ale začala chodit na terapie, k nimž se chci časem vrátit. Přivedl mě k nim tehdy pocit, že není v pořádku vyrůstat na očích dvou států, kde neustále komentují váš vzhled, že se to musí zákonitě propisovat do duše. Zvlášť když to probíhá v pubertě, v době znovupoznávání svého měnícího se těla. A myslím, že je lepší věci řešit hned, než aby se v mysli zrodilo něco nezdravého. 

V dokumentu Ewa Farna 10: Neznámá známá jste řekla, že vám klid poskytoval i kostel. Jakou roli hraje ve vašem životě víra? 

Šlo o kostel, kde jsem byla pokřtěná, chodila na konfirmaci i měla svatbu. Asi je to i nějaké uzemnění a propojení se s domovem, ukotvení. Vnímám ho jako symbol víry, která je pro mě v životě velmi důležitá, vždy mi pomáhala a pomáhá mi pořád. Možná i v tom, že když se děje něco špatného, věřím, že tak to neskončí. A že ani smrt není konec, že existuje jiná forma bytí. I když si samozřejmě nepředstavuju vousatého dědečka sedícího na obláčku. Musím se ale přiznat, že jsem často špatně chápána, když zmíním, že jsem věřící Polka. Lidé si mě pak automaticky představí jako katoličku z bandy, která ve vládě činí šílená rozhodnutí nejen v kontextu ženského těla, potratů a podobně. S tou partou ale já tedy rozhodně nesouhlasím, a i když jsem Polka, tak jsem evangelík, protestant. Celá léta ve víře nacházím klid, zejména v deseti přikázáních, která jsou pro mě pevným bodem, jistotou v době, kdy se všechno zpochybňuje. I když čím jsem starší, tím víc i já věci rozkládám na součástky, občas přemýšlím nad tím, zda mám nějaké názory jen přejaté od rodičů, nebo si je dokážu obhájit. Obecně ale miluju tradice s vírou spojené. A nejvíc ty vánoční. 

Jelikož je vaše rodina česko‑polská, předpokládám, že jste si nějaké zvyky a tradice vzali z obou zemí. Jak vypadá Štědrý den u vás doma, vaříte dvanáct chodů? 

Štědrý den trávíme s celou rodinou. Od rána se postíme, jezdíme pokládat nejbližším na hroby smrkovou větvičku a svíčku a připravujeme jídlo na večer. Dvanáct chodů jako Poláci ale nemáme. My vaříme hrachovou nebo rybí polévku, pak přijde na řadu chleba se zelím a končíme kaprem s bramborovým salátem. Mamka ale dělá i řízky. U stolu vždy prostíráme jeden talíř pro zbloudilého člověka, což bude letos, kdy lidé utíkají před válkou, více než symbolické.

Před celou večeří pak ještě lámeme posvěcené oplatky, o které se dělíme, zpíváme koledy a pod svícen dáváme peníze. I když tedy v posledních letech už tam všichni strkají spíš karty. Táta má každý rok proslov a vzpomínáme na ty, kteří už s námi nejsou. Během jídla se pak nikdy nezvedáme od stolu, louskáme ořechy nebo třeba krájíme jablka, abychom podle hvězdičky poznali, jestli budeme příští rok zdraví a šťastní. A samozřejmě rozbalujeme dárky.

Je nějaký vánoční zážitek, na který ráda vzpomínáte? 

Nejvíc mi v hlavě uvízly asi Vánoce před pár lety, kdy vypnuli elektřinu. Rodiče ale mají takovou chatičku s krbem, kam jsme se přesunuli, rozdělali oheň, táta hrál na housle, mamka na kamnech ohřívala polévku, smažila kapra a my tam seděli při svíčkách. Ségra byla tehdy ještě malá, a když jsme si přáli s oplatkem v ruce, řekla, že by nám všem přála, aby zase zapnuli elektřinu, což bylo roztomilé, ale zároveň se v tu chvíli opravdu rozsvítilo. 

Magazín Vánoce

Stáhněte si přílohu v PDF

Ale všechny Vánoce mají své kouzlo. Jsou pro mě totiž časem naprostého klidu, kdy se život, který nám jindy protéká mezi prsty, zastaví a přijde mi hmatatelnější. Najednou lze silněji pocítit vděčnost. Je to neuvěřitelně dojemné. Když bylo období covidu, zmizely pro mě milníky, které rok rozdělují, momenty, kdy jsme byli zvyklí se vídat. A já se v tom najednou úplně ztratila. Měla jsem pocit, jako by ty dva roky nebyly. Myslím, že je důležité sejít se u stolu, říct si, že se máme rádi, a zavzpomínat. 

Vaše poslední deska se jmenuje Umami, což znamená pátou chuť, něco, co činí jídlo delikátním. Co je pro vás umami Vánoc? 

Moment, kdy se všichni sejdeme a cítíme, že jsme tady pro sebe, že jsme rodina. Jednou se mě syn ptal, kdy už se objeví ty Vánoce, že je nikde nevidí. Tak jsem mu vysvětlila, že stromeček můžeme vidět, koledy slyšet, ale Vánoce cítíme v srdci. O rok později, nejspíš když na ulici zahlédl nějakou sváteční výzdobu, řekl: „Mami, myslím, že už budou zase Vánoce, cítím to v srdíčku.“ A o tom vlastně všechno je.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Magazín Vánoce.