Státní rozpočet je hlavní nástroj vlády při prosazování její fiskální politiky a mají se v něm zrcadlit nejen priority konkrétního kabinetu. Má ovšem působit také jako ekonomický stabilizátor. A to se neděje.

Již mnoho let jsme ale svědky procesu, na jehož konci bychom veřejné finance s klidem mohli svěřit do rukou C(R)ML, tedy centrálního (rozpočtového) mozku lidstva (fanoušci Návštěvníků mi tuto úpravu, doufejme, odpustí). Na jedné straně zaznívají poměrně racionální argumenty, že z důchodů či rodičovského příspěvku (a dalších sociálních výdajů) se nesmí dělat politikum. Na straně druhé se ale z veřejných výdajů ve stále větší míře stává jen suchá bilance příjmů a výdajů, která přestává plnit své základní funkce. Měli bychom si připomenout, jaké funkce to vlastně jsou. Jakou roli mají vlastně veřejné finance v hospodářství hrát.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Předplatit za 40 Kč
Máte již předplatné?
Přihlásit se

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.