Peníze by neměly umělce zotročovat, omezovat jeho talent, říká pravnučka Masaryka Charlotta Kotíková

Výtvarná scéna má pro česko‑americkou nezávislou kurátorku Charlottu Kotíkovou jednoznačný přesah. Kultivuje, vrací lidi k humanitním hodnotám, umí nastolit společenské změny. „Umění nemůže skončit, protože ho potřebujeme,“ je přesvědčena. Stejně tak jsou stále lidé, kteří potřebují bytostně tvořit. I za cenu existenčních nejistot.

Někde jsem slyšela, že nesouhlasíte se světem orientovaným jen na peníze. Jak je to ale třeba právě v umění?

To jsou příliš silná slova, protože umění peníze potřebuje. Umělci skutečně nemohou pokračovat ve své tvorbě, pokud nemají prostředky. Potřebují si nakoupit materiál, zaplatit ateliér. K tomu jsou důležití sběratelé, mecenáši nebo zkrátka instituce, které se o umělce zajímají. A jejich finanční prostředky. Naše společnost je založena na výměně peněz. Na druhou stranu si myslím, že by měla mít určité meze, aby komercializace nepotlačila talent umělce. Mluvíme teď o mladých umělcích, u kterých sběratele, další umělce i galeristy upoutá určitý moment. Svůdnost. Nová myšlenka, která způsobí úspěch, protože odpovídá momentu doby, kdy se určité myšlenky rodí a umění na ně reaguje. Lidi to přitahuje. Ale problém je, když si umělec řekne: „Mně se to líbí, lidem se to líbí. Dá se to prodat; tak proč bych to nedělal dál?“ Pak kvůli tomu nezkusí všechny svoje možnosti. Úspěch se paradoxně stane negativním, protože ho v určitém momentu zarazí.

Omezí jeho tvůrčí potenciál?

Může to vést k tomu, že nedocílí potenciálu, který v něm je. Z toho důvodu je to komplikovaná záležitost. Často tento moment určují právě peníze. Protože samozřejmě každý máme radost, když si můžeme nechat opravit pračku, koupit nové auto a tak dále. Obzvlášť mladí lidé, kteří si zajišťují svoji existenci, nemohou být negativní k penězům. Ale nic by se nemělo přehánět. Je důležité znát meze, kdy už finance umělce zotročují.

Jak se tomu dá zamezit?

V této chvíli je důležitá role reprezentanta umělce. Poradce nebo mentora, galeristy, který to vidí a měl by říct: „Počkej, vím, že tohle můžu prodat, ale ty bys měl zkusit i něco jiného.“ A doporučit mu ještě jinou cestu. Tím umělce posunou do další roviny vývoje. Spoluvytváří uměleckou osobnost, která může výhledově stále stoupat. A tedy mít i vyšší zisk, což je pak výhodné pro všechny.

V předchozích rozhovorech jste zmínila, že někdy spolupráce s umělci, kteří vypadají nadějně, nakonec nevyjde. Čím to je?

To se stane všem. Největším galeristům i sběratelům. Lidem, kteří opravdu tráví hodiny, dny a roky chozením po výstavách, pozorují vývoj umělců. Někdy máte zkrátka pocit, že je v někom opravdu velký náboj. Stejně tak v jeho práci. Jenže ono to najednou rychle vyšumí. Náboj zmizí.

Jaký vliv mají na úspěch umělce a ceny jeho děl sběratelé?

Významní sběratelé v celém světě umění nastavují určité hodnoty. Když určitý sběratel něco koupí a vidí to jiný známý sběratel, cena díla dotyčného umělce vzroste. Protože roste i poptávka dalších sběratelů. I ostatní skupina sběratelů umění se najednou snaží získat dílo stejného umělce. Jeho jméno se začne objevovat všude. Jenže než se stanete takovýmto top sběratelem, strávíte hodiny a dny chozením po výstavách. Zejména po malých galeriích, kde to celé začíná. Následně pokračujete do středních, velkých i do muzeí. Umění je obrovská práce. Nejsou to jen hezké obrázky. Sběratelé mu věnují každou volnou chvíli. Neexistuje, že by jeli třeba na víkend na chatu. Nejprve musíte vědět co nejvíce.

Charlotta Kotíková: O ideálech jsme v rodině nemluvili

28. 1. 2019 ▪ 12 min. čtení

Až poté můžete odhadnout kvalitu?

Opravdu se pozorně díváte, analyzujete. Sledujete historii umělce, jeho charakter, práci, jednotlivá díla, kompozici, barvy. Vidíte ho pracovat v ateliéru. Následně skutečně pečlivě přemýšlíte. Zvažujete autorovy hodnoty, ale i nedostatky. Případnou absenci jiných hodnot. Až poté se můžete odvážit říct, že umělec má budoucnost. Ale to se nestane přes noc. Ne každému se líbí všechno. Každý máme jiný styl. Ale je třeba se dozvědět o tématu, které se vám líbí, co nejvíce. Potom do něj teprve investovat. Ideální je začít s menšími díly. S koupí něčeho, co vám úplně nezruinuje konto. Protože ze začátku ještě nemáte žádnou garanci.

Je složitější sbírat současné umění? To starší už přece jen bylo definováno.

Současné umění je hodně subjektivní a vy musíte mít odvahu přiznat, že se vám něco líbí. Sbírat současné umění je trochu riskantní záležitost. Někteří sběratelé ho ale nakupují právě proto, že je to vzrušující. Trochu jako obchodování na burze. Opravdu můžete peníze ztratit. Proto je lepší být opatrný. Ale to nadšení, očekávání toho, co se stane, jak se to vyvine. Rozumím tomu, protože to taky tak mám. Do menších galerií chodím právě proto, že tam mám možnost objevovat věci, které neznám. Můžu si to ale svým způsobem už dovolit. Viděla jsem takové množství děl, že neudělám tolik chyb jako začátečník. Ten by se měl zpočátku raději spoléhat na etablované galerie. 

Pokud se umělec uchytí u sběratele, který má prestiž, může se stát, že se v budoucnu na trhu znehodnotí? Nebo ho to už drží v určité úrovni?

To je zajímavá věc, protože peníze to trochu manipulují. Když známí sběratelé do umělců a jejich děl nainvestují, samozřejmě ani oni nemají zájem na tom, aby díla podlehla devalvaci. Tedy ceny drží. V podstatě jde o určitou dohodu s reprezentanty umělců a sběratelů. Řekla bych, že v tomto už umělci až tak velkou roli nehrají. Jinak určitá devalvace existuje. Ale spíše než o umělce jde o umělecké styly. Ale následně se to zase vyrovnává.

Co může znehodnotit dílo jednotlivce?

Problémy mohou být u velice žádaných umělců. Když se objeví padělky, lidé začnou být opatrní a celková hodnota díla v různých sbírkách tím může být ovlivněna. Například Jean‑Michel Basquiat je autor (americký malíř s haitskými kořeny – pozn. red.), jehož cena je extrémně vysoká. Jenže občas se objeví strašné falzum. Jeho styl napomáhá tomu, že se někdo někde v garáži rozhodne, že padělek udělá. A udělá to tak dobře, že mohou naletět machři. Týká se to ale i starých mistrů. Podobné problémy měl i Vermeer. Mimochodem: I velice dobré galerie mohou naletět. Důležitá galerie v New Yorku takto koupila padělek Pollocka. Byl z toho obrovský skandál. Jenže to bylo tak dobře udělané. Varovným signálem bývá, když někdo řekne, že našel náhodou něco na půdě apod. Je velmi důležité znát historii díla. Ale i komplexní tvorbu autora. Následně se soustředit na každý detail. Pakliže je cokoliv v rozporu, je lepší neriskovat.

Zmínila jste, že umění nejsou jen hezké obrázky. Takže nakupovat jen podle toho, co nám připadá pěkné, není dobrý nápad?

Pokud někam přijdete a líbí se vám třeba nějaké zátiší s kytkou a je to pro vás dostupné, proč ne. Je to pochopitelné. Umění by mělo sloužit, zvláště v takto obtížných dobách, v nichž žijeme, i k tomu, aby nás nejen poučilo, ale i potěšilo. Aby vám opravdu dalo i určité humanistické hodnoty, které jsou velmi důležité. A i když o tom moc nemluvíme, i krása je důležitá. Dostane člověka z negativních myšlenek. Když jste pozitivnější, můžete okolní problémy, ale i ty vaše také řešit pozitivněji. Dovedete k nim daleko lépe přistupovat. 

Umění ale není vždy jen líbivé.

Samozřejmě je také umění, které dokumentuje ty nejhorší články nebo momenty v historii. To zase cílí na něco, nad čím je nutné se zamyslet. Aby to třeba bylo možné řešit. To je další velmi důležitá součást uměleckého světa. Umění by neexistovalo, kdyby nebylo zapotřebí. Už když si lidé v pravěku dělali zářezy na pazourku, byl to nějaký způsob vyjádření. Od té doby se to neustále posouvá. Umění nemůže skončit, protože ho potřebujeme. I když si to někdy nepřiznáme.

Potřebujeme ho právě proto, že má přesah?

Umělecký svět mě opravdu fascinuje. Nejen uměním samým, ale vším, čeho se dotýká. Ať jsou to právní, etické či finanční otázky nebo otázky společenské i politické. V podstatě spousta umělců, hlavně kolem smutných událostí Black Lives Matter, se zapojila do politických prací. Ty mají politický obsah a společnost tím opravdu může být velice ovlivněná. I pro ni je reakce umělců na podobné věci důležitá. Mimochodem i tady jsme to zažili. Havel a všichni spisovatelé, výtvarní umělci jako třeba Jiří Kolář také otevírali pole politické změně. I proto je umění důležité. Není sice polopatické, ale nabourává struktury zvnitřku. Člověk začne věci analyzovat a uvědomí si, že tady je nějaký problém. To pak vede ke změně.

Je pravda, že se umělcům v USA začíná složitěji než v Česku?

Rozhodně. Tady umění v daleko větší míře podporuje stát, kraj i města. To v Americe neexistuje. Za posledních deset let se to tam velmi zhoršilo. Umělci musí současně pracovat. Najít si místo. Začínající malíři obvykle malují pokoje nebo domy. Sochaři bývají instalatéři. Ve škole se naučí základy řemesel a ty potom opravdu využívají. Obtížné je ale i získat si prostor na práci. Nějaké studio. Umění je v podstatě sociální záležitost. Jako umělec potřebujete obec dalších umělců, sběratelů, galeristů. To je všechno ve městech. Nemůžete se odstěhovat někam na venkov, když jste neznámý. Začínající umělci si New York musí doslova vytrpět, aby je lidé, kteří se o umění zajímají, začali brát vážně. A New York je tvrdý, protože je tam obrovská soutěživost.

Je tam silná konkurence?

Je tam mnoho nadaných lidí, kteří něco umí a chtějí uspět. Osobní iniciativa je velice důležitá. Ale to i u umělců, kteří mají za sebou řadu výstav a prodejů. Nemohou si dovolit sedět doma, musí být vidět. Je to práce na dvacet čtyři hodin denně. Etablovaný umělec mívá spoustu závazků vůči svým sběratelům. Když pořádá večerní party, na níž jsou vaše obrazy, musíte tam přijít. Ukázat se. Jinak už od vás nic nekoupí. 

Není těžké čelit takovému tlaku?

Je. Spousta umělců, kteří by mohli být zajímaví, tento společenský tlak, takovou tu společenskou exponovanost, vzdá. Je to někdy velká škoda. Jenže na to nemají nervy. Být umělcem není jednoduché. 

Vy jste do USA emigrovala v sedmdesátých letech z tehdejších normalizačních poměrů. To asi taky nebylo jednoduché uchytit se.

Měla jsem tenkrát obrovskou škálu znalostí. O současném umění jsem věděla o něco méně, protože v tehdejším Československu ho nebylo možné oficiálně studovat. Bylo trochu pod pokličkou. Ale měla jsem znalosti například afrického nebo asijského umění, protože jsem pracovala v Národní galerii. V Buffalu, kam jsem nastoupila, byla ale obrovská sbírka současného umění. Já vlastně ani nevěděla, jak ty věci ve světě vypadají. Překvapilo mě, že jsou barevné. Protože v Československu kolovaly jen velmi špatné, šedo‑černé xeroxy. Reálně všechno vypadalo úplně jinak.

Na jaké pozici jste v Buffalu začala?

Byla jsem na nejnižším žebříčku pracovníků v galerii. Musela jsem prokázat určité znalosti umění a to se mi nakonec podařilo. Můj první plat byl velmi malý. Postupně jsem ale prošla celou škálou muzejní nomenklatury. Do pozic jako asistent ředitele či ředitel jsem se už ale nehrnula. Tam už se od vás očekává, že budete shánět pro instituce peníze. To mi nikdy nešlo. Nikdy jsem nevěděla, jak to podat, aby někdo přišel třeba s milionem dolarů. Vy si navíc musíte třeba pamatovat i jméno psa dotyčného sběratele. Já to pletla. Vědomě jsem se proto zastavila na pozici vedoucí kurátorky. Věděla jsem, že to je něco, co můžu dělat dobře.

Kde berete stále energii na to, běhat po galeriích, přemisťovat se mezi dvěma kontinenty?

Jsem zvědavá. Zajímá mě, co se děje. Ale třeba v Lower East Side v New Yorku už je těch zajímavých galerií a muzeí tolik, že se to snad celé zvládnout ani nedá. Také kritici se obvykle už soustřeďují jen na jednu oblast.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Jaké mají Američané povědomí o českém umění?

Znají Kupku, více poznávají Evu Koťátkovou, znají Toyen, méně Šímu, někdy i Mančušku. Aby se povědomí o českém umění zvýšilo, je důležité, aby tam nějaký galerista díla přivezl. Aby si troufl, i když je třeba neprodá. Dá se prorazit, i když je to pomalý proces. Čeští umělci mají nevýhodu, že nejsou prezentováni v amerických sběratelských kruzích. Potenciálním zájemcům chybí souvislosti. Pokud se to prolomí, situace se zlepší. Jisté pokusy jsem teď zaznamenala třeba u Hunt Kastner Gallery. Je třeba, aby české umění bylo prezentováno mezinárodně. Čemuž bohužel nepomáhá třeba ani český jazyk. Je to škoda, protože talenty tu jsou.

K USA mě ještě napadá: Váš pradědeček je měl velmi v oblibě. Ví tam ale ještě někdo, kdo byl Masaryk?

Amerika se velmi rychle mění. Je to neustálý tok. Vše se tam nepřetržitě obnovuje. Nemají sílu paměti, která by je nějakým způsobem vedla k minulosti. Takže Masaryka už neznají. Mimochodem: To bylo moc dobré. Když jsem emigrovala do USA, ptali se mě, odkud jsem. Odpověděla jsem, že z Československa. A jejich reakce byla: „Aha. Tito, Tito.“ Masaryka jsem proto vůbec nezmiňovala. Byla jsem za to vlastně moc ráda. Mohla jsem si vybudovat svoji vlastní pozici bez této rodinné zátěže. Tam to nikoho nezajímalo.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.