Postavit jadernou elektrárnu je dnes docela risk. Vládě ale nic jiného nezbývá

V posledních týdnech se to na čtenáře a diváky zase valí ze všech stran. Politici chtějí více nových reaktorů, ČEZ zahájil další fázi jednání s uchazeči o dostavbu Dukovan a první malý blok by mohl v Česku vyrůst už za devět let. Zatímco Rakousko jadernou energii zakázalo už dávno a Německo odstaví pár posledních reaktorů co nevidět, podpora v Česku je dlouhodobě vysoká. Prakticky vždy se držela aspoň okolo dvou třetin, po energetické krizi posledního roku a půl bylo projaderných dokonce přes sedmdesát procent obyvatel.

Češi „jádro“ prostě milují. Je to velký, stabilní zdroj, máme z něj více než třetinu elektřiny a rádi bychom jí měli ještě víc. Shoda nad jadernou energetikou je i u politiků. Nový blok či bloky chtějí všechny parlamentní strany.

Tak proč, když se jejich výstavba plánuje minimálně posledních patnáct let a všichni jsou pro, zatím žádný nestojí?

Roky příprav vniveč

Jak už bylo řečeno, v Česku je z jádra více než třetina vyrobené elektřiny. Ta pochází ze šesti reaktorů, dvou „velkých“ temelínských a čtyř menších v Dukovanech.

O tom, že by se mohly postavit další, se uvažuje od dob Topolánkovy vlády v roce 2008. Tehdy vznikl plán postavit dva nové velké bloky v Temelíně, rozjelo se výběrové řízení a tři uchazeči, francouzská Areva, americký Westinghouse a ruský Atomstrojexport, dokonce podaly obsáhlé nabídky. Po letech příprav ale nakonec z toho všeho v roce 2014 sešlo. Proč? Peníze.

Ceny elektřiny v té době strmě padaly a jedna megawatthodina stála něco okolo 30 eur. Státem ovládaný ČEZ chtěl od vlády garance, tehdejší ministr financí Andrej Babiš o tom ale nechtěl ani slyšet. Tak se tendr zrušil a několik let práce přišlo vniveč.

S plány na nový zdroj se ale neskončilo. Státní energetická koncepce s jadernými bloky stále počítala. Čím nahradit energii ze špinavých uhelných elektráren, k jejichž konci se Česko v rámci zelených evropských politik zavázalo?

Navíc nejde jen o uhlí. V druhé polovině příští dekády začne postupně končit životnost i dukovanských bloků. A i tuto „díru“ ve výkonu musí Česko něčím nahradit.

Bez garancí to nepůjde

A tak ze dvou velkých bloků v Temelíně časem vysublimoval jen jeden nový reaktor v Dukovanech. Ani ten se ale dopředu zrovna mílovými kroky nehrne. A důvod byl stejný jako předtím, opět šlo o peníze a Andreje Babiše.

Místo dvou velkých bloků v Temelíně tak ČEZ aktuálně plánuje výstavbu jednoho bloku v Dukovanech. Do zkušebního provozu by podle aktuálních plánů měl být spuštěn v roce 2036.

Foto: ČEZ

Ten tentokrát v pozici premiéra opět tvrdil, že ČEZ žádné státní garance nepotřebuje. A že se firmě vyplatí postavit nový reaktor i bez nich. Ta to ale odmítala. Pokud by vyhověla svému většinovému vlastníkovi, tedy státu, vystavila by přílišnému riziku ty menšinové.

Nakonec Babišova vláda po letech odmítání otočila. Vznikl systém, podle kterého bude elektřinu z nového bloku vykupovat stát, a to za cenu, která ČEZ zajistí návratnost. Kolik to bude, se určí až podle konkrétních nabídek.

A tak konečně máme harmonogram výstavby: výběr dodavatele a uzavření smlouvy do konce roku 2024, začátek výstavby 2029, zkušební provoz 2036 a plné spuštění dva roky poté.

Dráž a později

I přes existující plán a zahájení výběrového řízení ještě ale stále není čas na bezmezný optimismus. I s pořešenými financemi není totiž výstavba nového bloku žádná hračka. A při pohledu prakticky na všechny projekty v Evropě v posledních dvou dekádách by se měl mít každý investor na pozoru.

Tak například projekt Arevy ve Finsku a reaktor Olkiluoto 3. Jeho stavba začala v roce 2005 a hotovo mělo být v roce 2009. Realita? Reaktor energii stále nedodává. Loni se konečně rozjel zkušební provoz, kvůli problémům musel být ale pozastaven. To samé další projekt Arevy ve francouzském Flamanville. Ten by měl být snad spuštěn koncem letošního roku, oproti plánům na rok 2012. Náklady? Namísto 3,3 miliardy eur zhruba 20 miliard.

Mnohaleté zpoždění a zdvojnásobení rozpočtu hlásí i americký Vogtle nebo slovenské Mochovce, u kterých se náběh předpokládá v letošním roce. Po každoročních odkladech si tím ale stále nikdo není příliš jistý.

Výstavbu reaktorů v elektrárně V. C. Summer v Jenkinsville na východním pobřeží Spojených států raději uprostřed projektu investor zastavil, když zjistil, že už spálili celý rozpočet a zaplatit by museli minimálně ještě jednou tolik.

Komplikovaný unikát

Proč je dnes vůbec takový problém postavit jadernou elektrárnu? Jedná se o jedny z nejkomplikovanějších a nejkomplexnějších výtvorů, které je nyní lidstvo schopné postavit. Kvůli specifickým lokálním podmínkám je každá elektrárna prakticky unikát. Už rozestavěné projekty se navíc potýkaly se zpřísněním bezpečnostních požadavků po jaderné katastrofě v japonské Fukušimě v roce 2011.

Elektráren se ještě k tomu staví poměrně málo. Všechny firmy se mohou v posledních letech chlubit maximálně jednotkami projektů. Výjimkou je jen ruský Rosatom. Ten byl ale v Česku kvůli bezpečnostnímu riziku ještě s čínskou CGN z výběrového řízení dopředu vyloučen.

To vše staví investora, v tomto případě ČEZ, do velmi nelehké situace. I když si po dlouhém výběrovém řízení nakonec zvolí dodavatele elektrárny, při pohledu na výše zmiňované projekty si prakticky nemůže být jistý, kdy a za kolik mu nový blok či nové bloky dodají.

Šéf firmy Daniel Beneš může sice v rozhovorech říkat, jak se harmonogram dodrží, v jeho rukou to ale bude jen částečně. A jak ukazuje například Olkiluoto, domoci se potom peněz od dodavatele není vůbec jednoduché. Vždyť i americký Westinghouse prošel v posledních letech bankrotem, vláda musela zachraňovat i Arevu, jejíž byznys byl následně většinově začleněn pod EdF.

Malé, ale ve velkém

A co menší reaktor v roce 2032, o kterém se v posledních týdnech rozpovídali politici i zástupci ČEZ? Řeč je o malých modulárních reaktorech. „SMR“ (small modular reactor) je energetickým buzzwordem posledních let, častěji se hovoří snad jen o vodíkových technologiích.

SMR představují poměrně široký pojem. Od těch miniaturních o velikosti lodního kontejneru, které mají sloužit někde v odlehlých končinách nenapojených na rozvodnou síť, až po poměrně velká zařízení s výkonem desítek či nižších stovek megawattů.

Někdy může jít o historický krok zpět. Staří energetici často říkají, že nejlepší reaktory byly „dukovanské veverky“, čti reaktory VVER o výkonu 440 MW. A že problémy začaly až s honěním se za reaktory o co nejvyšším výkonu, ideálně 1000 MW a víc.

Modulární reaktory přichází s myšlenkou, že se budou vyrábět bloky o menším výkonu, ale ve větším počtu. Mohli bychom se tak vyhnout tomu, že každá nová elektrárna bude unikát, protože SMR bude možné vyrábět sériově.

Pro plány ČEZ na vlastní takový blok v roce 2032 může být problém to, že se zatím žádný takto ve velkém nevyrábí. A ty, na kterých se pracuje, opět řeší problémy se zpožděním a někdy i násobným růstem nákladů.

Nejvíce nadějí se vkládalo do projektu NuScale. Ten plánuje výstavbu modulárních reaktorů, které by bylo možné na místo dovézt po silnici či železnici, a to o výkonu až 77 megawattů. Těchto reaktorů by se na jednom místě mohlo „vyskládat“ až dvanáct.

Nedávno firma ale oznámila, že jeden reaktor vyjde až o 75 procent dráž, než se plánovalo. A namísto původního roku 2025 se se zprovozněním první jednotky v Idahu počítá až o pět let později. Takže jsou namístě obavy, že nepůjde o poslední zdražování. Podobné problémy navíc řeší i další projekty.

Malé modulární reaktory tak sice mohou představovat v budoucnu zajímavou alternativu, ale v současné době, podobně jako u těch velkých, nikdo moc netuší, jak dlouho bude výroba trvat a na kolik to vyjde.

Nezbývá než to risknout

Jak už bylo zmíněno na začátku, Česko přitom nové bloky pravděpodobně potřebuje. I když to zastánci zelených zdrojů neradi slyší, v současné době se energetika bez velkých konvenčních elektráren neobejde. Aspoň do té doby, než bude mnohem efektivnější a hlavně mnohem levnější ukládání energie, ať už do baterií či například do vodíku.

Jaderná energie

Stáhněte si přílohu v PDF

Nestabilní obnovitelné zdroje stále potřebují na jedné straně elektrárny, které vyrábí pořád. A na té druhé zdroje, které „naskočí“, pokud zrovna nesvítí slunce nebo nefouká.

Plán byl minimálně na dalších 10 až 15 let nahrazovat špinavé uhelné elektrárny plynovými. To sice stále vyloučené není, vše se ale významně opozdí. Ruská invaze na Ukrajinu ukázala, jak moc je Evropa závislá na ruském plynu. A jak moc se to může prodražit. Ve chvíli, kdy se plyn namísto dřívějších 15 až 20 eur za megawatthodinu prodával loni na jaře i za více než 300 eur, byly i ty nejopožděnější a nejpředraženější projekty jaderných bloků za hubičku.

Vládu i ČEZ to staví do nelehké situace. Prakticky jim nezbývá nic jiného než to s tím jádrem i přes popisované problémy risknout. Snad jim ta sázka vyjde a z Dukovan nebude nové Olkiluoto.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Jaderná energie.