Vědci se často zlobí, že jim politici nebo veřejnost nenaslouchají. Jenže leckdy si za to mohou sami, říká v rozhovoru s HN Jan Jakub Surman, polský historik, který nyní píše dějiny vědy v Československu. A zajímá ho i to, jakou roli hrají vědci v současné společnosti. Surman, který, ať už aktivně či pasivně, ovládá více než 10 jazyků, získal velkou prémii Akademie věd a sestavil tak vlastní vědecký tým. Působí v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd.

Věnujete se hlavně vědcům za první republiky. Proč je to zajímavé?

V meziválečném Československu byla vědecká komunita mimořádně heterogenní. Vedle české univerzity tu byla německá univerzita, ale i ruská a ukrajinská. A taky židovští vědci – a ti všichni působili v relativně malé Praze. Nebylo běžné, aby v takovém městě byly čtyři univerzity s různými jazyky. Všechny kolem sebe samozřejmě zformovaly komunity. Já se tedy chystám napsat dějiny československé vědy skrze zkoumání těchto různých komunit. Půjde převážně o meziválečné období, ale i o to, jak se toto heterogenní prostředí radikálně změnilo po roce 1945.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Předplatit za 40 Kč
Máte již předplatné?
Přihlásit se

Zajímají vás další kvalitní články z Hospodářských novin? Výběr těch nejúspěšnějších posíláme každý všední den večer v našem newsletteru 7 v SEDM, který si můžete zdarma přihlásit.