V některých oborech jsou české firmy na špici, ale chybí jim schopnost vést velké evropské projekty nebo větší zapojení do dodavatelských řetězců nadnárodních gigantů, říká Radka Konderlová, která jako vrchní ředitelka vede na ministerstvu obrany sekci průmyslové spolupráce. Ta pomáhá českým firmám na zahraničních trzích, které pořád tvoří více než 90 procent jejich odbytu.
V jaké situaci je vládní úředník, který má na starosti spolupráci s obranným průmyslem, když firmy z tohoto oboru mají hodně objednávek a nestíhají, což je za posledních třicet let naprostá novinka?
Práce tohoto úředníka nikdy nebyla nuda, ale za poslední rok se paradoxně množství práce znásobilo. Podporu ministerstva obrany k co nejrychlejším a nejefektivnějším dodávkám vojenského materiálu na obranu Ukrajiny ze strany našeho průmyslu není třeba snad už ani zmiňovat. Konflikt na Ukrajině zároveň ukázal, že domácí obranný průmysl hraje klíčovou roli v obranyschopnosti státu. Obrat v přístupu k obraně státu, navyšování rozpočtů na obranné výdaje, urychlování modernizace ozbrojených sil nejen v Česku, ale i v Evropě a ve světě přinesly obrovský zájem firem o tento obor.
Ano, firmy nestíhají, ale o to větší zájem je o naši podporu nejen na zahraničních trzích. Naše sekce průmyslové spolupráce je jakousi vstupní branou pro obranný a bezpečnostní průmysl do resortu, pokud chtějí představit své technologie a možnosti a jejich případnou využitelnost ve vojenských schopnostech. Na tomto poli jsme se od loňského února prakticky vůbec nezastavili a přibývá hráčů s technologiemi, které bychom na první pohled nezařadili mezi tradiční obranný průmysl. Exportní zájmy českého obranného průmyslu jsou stále velmi silné, více než devadesát procent výroby směřuje na zahraniční trh, a proto si pořád firmy samy o spolupráci s námi říkají.
Jak to vypadá kolem firmy Explosia, klíčové pro výrobu munice v Česku a v Evropě? Daří se vám kolegy na ministerstvu průmyslu a obchodu přesvědčit, aby firma podávala lepší výkon? Můžeme čekat navýšení výroby?
Podnik, jehož jediným akcionářem je dnes ministerstvo průmyslu a obchodu, vznikl v minulosti proto, aby zajistil nezávislost státu na dodávkách střelného prachu a trhavin ze zahraničí. Stejně tak dnes je ze strany ministerstva obrany i vlády považován za podnik klíčový pro zajištění bezpečnosti dodávek. Z mého pohledu je situace, která dnes existuje na světovém trhu s výbušninami pro výrobu munice, pro tuto pardubickou firmu obrovskou příležitostí a šancí, jak zachovat své klíčové postavení i v budoucnosti. Podnik se v posledních letech orientoval zejména na civilní výrobu a technologiím spojeným s dodávkami materiálu pro vojenskou výrobu se nevěnovalo tolik pozornosti. Je jasné, že navýšení produkční kapacity Explosie vyžaduje nemalé investice a přenastavit kurz je v době, kdy se významně prodloužily třeba i doby potřebné pro dodání nových technologií, velkou výzvou.
Co českému obrannému průmyslu v dnešní době nejvíce chybí? A může s tím ministerstvo obrany něco dělat?
Český obranný průmysl má tradici, velmi dobré renomé, schopnost být flexibilní. Je už silně etablovaný na zahraničních trzích, například v Africe, na Blízkém východě, v Asii. Zatím ale chybí jeho větší zapojení do dodavatelských řetězců zahraničních zbrojních gigantů. To by umožnilo lepší diverzifikaci odběratelského řetězce a získání cenných zkušeností v rámci mezinárodní spolupráce. Snažíme se v tomto ohledu české subjekty maximálně podporovat, například aby se účastnily výzev Evropského obranného fondu, jenž má zhruba osm miliard eur na sedm let a který umožňuje financovat společný výzkum a vývoj obranných technologií se zahraničními partnery. Projekty často vedou právě renomované zahraniční zbrojní firmy a my dnes chystáme ve spolupráci s Technologickou agenturou ČR nástroj, jak podpořit ty české subjekty, které byly ve výzvách v rámci mezinárodních konsorcií úspěšné a chybí jim třeba část financování.
Mohou nákupy výzbroje pro českou armádu posunout výš i technologickou úroveň českého obranného průmyslu?
Pořízení vojenského materiálu od zahraničního dodavatele u finančně náročných a strategických vyzbrojovacích projektů pro armádu je vždy spojeno s programy průmyslové spolupráce. Jejich hlavním cílem je minimalizace závislosti na zahraničním dodavateli při zajišťování životního cyklu pořizovaného materiálu. České podniky jsou zapojovány jednak do samotné výroby pořizovaného materiálu, ale z hlediska bezpečnosti dodávek jsou klíčové oblasti logistické podpory, údržby, oprav a podobně. To je ideálně spojeno s přenosem technologií a příslušného know‑how do českých podniků. V úplně nejlepším případě se podnik stane součástí dodavatelského řetězce. A takové úspěšné případy existují.
Záleží pak na obchodní strategii firmy, jestli získané know‑how využije k designu vlastního produktu. Čím sofistikovanější je pořizovaná technologie, tím vyšší nároky jsou samozřejmě kladeny na schopnosti průmyslu. Ministerstvo obrany nemůže ze zákonných důvodů zahraničnímu dodavateli předepisovat, s kým má uzavírat smlouvu v rámci průmyslové spolupráce. Samotného vyjednávání těchto komerčních smluv se neúčastní a ani účastnit nemůže.
A také je důležité si uvědomit, že nezbytným předpokladem pro to, aby se český subjekt mohl stát součástí programu průmyslové spolupráce, je úspěšné absolvování náročného procesu certifikace u zahraničního dodavatele. Ten je pak tím pověstným klíčem ke zvyšování technologických schopností našeho průmyslu.
Čekáte, že by některý z velkých zahraničních výrobců, od něhož si česká vláda koupí některý z velkých zbraňových systémů – letadla, tanky, bojová vozidla pěchoty, vrtulníky – v Česku investoval například do založení nové továrny?
Průmyslová spolupráce, tak jak je teď nastavená u strategických projektů, zajišťuje, že nedojde ke snížení schopností vyrábět a provozovat moderní vojenskou výzbroj a bude zajištěn její životní cyklus, tedy servis, náhradní díly, a k tomu všemu patří i kvalifikovaný personál. Důležitý je pak určitý „překryv“ ve schopnostech mezi armádou a průmyslem, tak aby nedocházelo k jejich ztrátě například při odchodu vojenských specialistů na jiné pozice. Naše armáda je relativně malá s poměrně rychlou rotací lidí na pozicích. V současné chvíli ale nepředpokládám, že by v rámci probíhajících vyzbrojovacích projektů některý z dodavatelů založil u nás úplně novou továrnu pro výrobu svých produktů a systémů. Budovat nový podnik na zelené louce vám dá smysl jen tehdy, pokud je výroba navázána na stabilní dodavatelský řetězec a její kapacita bude dlouhodobě využívána, například v širším regionu, a ekonomicky obhajitelná. Nemá smysl stavět kapacitu, ve které se svaří 200 vozidel pro dodávku české armádě a následně pro ni nebude další využití.
Stáhněte si přílohu v PDF
Kde je z vašeho pohledu místo českého obranného průmyslu v evropském kontextu? Mohou se české firmy dostat v některých oborech i na technologickou špici, nebo jsou a budou spíš subdodavateli velkých hráčů, hlavně z Francie a Německa, případně z USA?
V některých oborech představuje český obranný průmysl evropskou, ale i světovou špičku. Co mu ale podle mého názoru chybí, je schopnost vést velké mezinárodní projekty. Z velké části je to pochopitelné, protože ve srovnání se zahraničními hráči jde u nás o několik málo firem střední velikosti, ale valná většina jsou malé podniky. Do velké míry je to důsledek privatizace 90. let, která oddělila výrobní, vývojové, manažerské a obchodní části podniků a došlo ke ztrátě schopnosti realizovat velké projekty. Podobný problém řešili v minulosti i v západních zemích, vznikla tehdy například organizace OCCAR, což je mezivládní organizace pro vyzbrojování. Ta dnes řídí velké mnohonárodní projekty. Snažíme se nyní najít cestu, jak umožnit českým firmám, aby se projektů řízených v OCCAR mohly účastnit. A to zejména v případech, kdy jde o projekt výzkumu a vývoje financovaný z Evropského obranného fondu a český subjekt je členem mezinárodního řešitelského konsorcia. Právě zapojování českého obranného průmyslu do mezinárodních projektů výzkumu a vývoje je klíčem k tomu, aby dodával technologie s vysokou přidanou hodnotou a mohl tak konkurovat třeba i v úzce specializovaných segmentech.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obrana a bezpečnost.
