Jako malá chtěla být Lucie Ráčková popelářkou, její maminka astronautkou. Když si o vysněných pracích povídaly, Lucii překvapilo, že její maminka obě profese považuje za totožně absurdní dětské představy. „Přijde mi, že to bohužel vnímáme jako víc nereálné, než to doopravdy je,“ říkala v rozhovoru Hospodářských novin vědkyně Lucie Ráčková. Teď se ale chystá splnit maminčin původní sen a stát se astronautkou.
Ráčková je antropoložka a bioložka, která zkoumá stres lidí v extrémních podmínkách. Se svým výzkumem se dostala až na polární stanici v Antarktidě, věda ale sedmadvacetiletou Lucii žene mnohem dál – do vesmíru. Extrémnější, a tím pádem i lepší podmínky pro její bádání by jeden těžko pohledal. Proto se chopí každé příležitosti a zkušenosti, která by ji na cestě k vesmírné misi posunula o kousek dál, i když přiznává, že Česko není zrovna tou nejlepší startovní pozicí.
„Když mi profesorka Dobrovolná dala toto téma disertační práce, snažila jsem se dostat na nějaké stáže do zahraničí. Jenže tam si mě ze začátku nechtěli vybrat, protože nemám zkušenosti a zázemí, které by mě na to v Česku připravilo,“ říká Ráčková. Tvrdí, že studovat to, jak pobyt ve vesmíru působí na lidský organismus či jeho psychiku, z Česka nejde, není kde. Naopak v zahraničí, například v Německu, Francii či Nizozemsku, se vědci věnují výzkumu člověka ve vesmíru třeba už od bakalářských studií.
Dlouhá léta přitom slovo astronaut, nebo spíše kosmonaut, vyvolávalo v Češích jen jednu asociaci – Vladimír Remek. V roce 1978 jako první evropský a dosud jediný český kosmonaut vzlétl do vesmíru. Po pětačtyřiceti letech ale Češi znovu mají docela reálnou naději, že na ně z vesmíru zamává jejich spoluobčan. Může to být buď umělec Yemi A.D., kterého si do projektu cesty kolem Měsíce vybral japonský miliardář Jusaku Maezawa, nebo rezervní astronaut Evropské kosmické agentury (ESA) Aleš Svoboda, který uspěl ve výběrovém řízení mezi více než 22 tisíci uchazeči, z nichž bylo 200 Čechů.
Svoboda k vesmíru začal tíhnout jako dítě, kdy chodil do planetária, zajímal se o vesmír, letectví a kosmonautiku. Své kompetence, které zúročil také při výběrovém řízení ESA, rozšiřoval i v rámci studia vysoké školy. „Řada věcí se překrývá například s leteckou psychofyziologií, takže jsem měl možnost čerpat i ze svých znalostí ještě ze studia na Univerzitě obrany v Brně, kde jsme měli přímo na tuto oblast zaměřený předmět,“ vzpomíná Svoboda, který získal doktorský titul se zaměřením na leteckou a raketovou techniku.
Dodává však, že zájemci mohou využít i zahraničních vzdělávacích příležitostí. Například díky členství v prestižní profesní organizaci AIAA (American Institute of Aeronautics and Astronautics) Aleš Svoboda absolvoval kurz zaměřený na konstrukci nosných raket nebo lekce věnované pilotovaným kosmickým letům. Od věci podle něj není ani zahraniční odborná literatura nebo podcasty, které dělají buď dobře informovaní nadšenci, nebo lidé přímo z branže.
Spolupráce ve výzkumu
Aleš Svoboda přitom v tuzemsku pohnul ledy nejen ve vnímání vesmírného odvětví veřejností, ale i na univerzitách. Na konci května vzniklo konsorcium univerzit s názvem CAERPIN (Czech Aerospace Research Institute), ve kterém se spojily vzdělávací a výzkumné instituce jako Masarykova univerzita, České vysoké učení technické v Praze, Vysoké učení technické v Brně, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava a Univerzita obrany, a podepsaly memorandum o spolupráci v oblasti astronautiky, vesmírné fyziologie, medicíny a také vesmírných technologií a aplikací.
„Vidím to i jako velkou zásluhu Aleše Svobody, který hledal projektovou podporu v oblasti pilotovaných letů a astronautiky,“ říká vedoucí konsorcia Julie Dobrovolná. Astronauti totiž na ISS často míří se svým vlastním vědeckým programem, a Aleš Svoboda se českých univerzit proto ptal, jestli mají něco, co by mu mohli do portfolia nabídnout. „Už na podzim jsme začali komunikovat a zjistili, že jsou i jiné týmy, se kterými on vyjednává na jiných univerzitách, které dělají podobné nebo doplňující věci. A takhle jsme se přes něj propojili,“ vzpomíná environmentální fyzioložka Dobrovolná.
Podle ní existuje v Česku řada projektů kosmického výzkumu, problémem však je jeho rozdrobenost. „Někdy třeba žádáme o stejné granty a soutěžíme proti sobě, což je škoda vzhledem k tomu, jak jsme malá země,“ vysvětluje. Tomu by mělo napomoct konsorcium, kde by akademické instituce mohly jednat v týmech jako celek. Primárně by také pomohlo se více soustředit na oblast, která je podle Dobrovolné v Česku nejslabší, a sice výzkum zaměřený na zdraví či chování astronautů ve vesmíru.
Akademie věd třeba spustila vlastní projekt s názvem Vesmír pro lidstvo, který by měl posílit spolupráci mezi vědeckou komunitou a technickými týmy. Spolupráce se doteď soustředila především na vývoj a testování nových kosmických technologií, zejména družicových přístrojů pro astronomická pozorování. „V nově připravované strategii jsou již zahrnuty pilotované kosmické lety jako jeden z pilířů,“ přibližuje záložní astronaut Aleš Svoboda.
Popularizátor kosmonautiky Jan Spratek z pražské hvězdárny a planetária přitom říká, že zájem o práci v kosmickém odvětví v Česku roste, i když o jednotky procent. „V lidech stále rezonuje představa, že ‚pořádný‘ vesmír se dá dělat pouze v USA, Rusku nebo Číně,“ říká. Pozitivní zprávou podle něj však je, že přibývá aktivit, spolků a projektů, které o vesmírných příležitostech informují a prakticky nabízejí uskutečňování prvních krůčků k vesmírné kariéře, a počet škol, učitelů a žáků se zájmem o vesmír rovněž rok od roku roste.
Příležitostí, kde se vesmír a kosmické technologie dají studovat, už ale podle Spratka tolik není. „V Česku například neexistuje technický bakalářský obor s tímto konkrétním zaměřením, a proto zapálení studenti míří za studiem často do zahraničí, především do Anglie a Nizozemska,“ říká. Naopak třeba studium astronomie a astrofyziky je v Česku možné již po střední škole na bakalářském programu. „A tak je vidět, že české vědecké vesmírné renomé ve světě rezonuje více než v průmyslu, ve kterém si už sice nevyšlapáváme jen pěšinku, ale žádná dálnice to taky ještě není,“ míní Jan Spratek.
Vesmírní inženýři z Brna
Od loňského roku ale brněnská VUT nabízí magisterský program pro budoucí vesmírné inženýry. V Česku jde o první a zatím jediný obor zcela zaměřený na vesmírný průmysl. I když astrofyzika, matematika, elektroinženýrství nebo strojní inženýrství jsou na českých vysokých školách zastoupeny hojně a mají dobrou kvalitu, obor, který by je všechny sdružoval a zastřešoval ústředním tématem vesmíru, zde podle garanta projektu Tomáše Götthanse chyběl.
Studenti se učí třeba sestavit satelit, na kterém prváci již pracují a který ponese do vesmíru vysušené bakterie, jež se studenti pokusí oživit na dálku, nebo zmapovat terén vesmírného tělesa a získají také velkou šanci najít zaměstnání ve špičkové vesmírné firmě. První ročník oboru již absolvovalo deset Čechů a Slováků a garant, studenti i český kosmický průmysl si tento počin nemohou vynachválit.
„Jsem nadšený, program předčil moje očekávání. Jak v kvalitě uchazečů, tak ve zpětné vazbě, kterou dostávám z průmyslu,“ říká docent Götthans. Dvouletý magisterský obor Space Applications, jako jakýkoliv vysokoškolský obor v angličtině, je ze zákona placený. Celé studium stojí dva tisíce eur (bezmála 50 tisíc korun).
Univerzita se proto dohodla s kosmickými firmami na možnosti placených stáží pro studenty během studia, aby si školné mohli kompenzovat a nasbírali cenné zkušenosti. „Spousta studentů už měla dokonce několik stáží. Participují i na reálných projektech,“ přibližuje Götthans. Letos výběrovým řízením do prvního ročníku programu prošlo 16 lidí, mezi nimiž jsou i zahraniční studenti. Kolik se jich nakonec zapíše, ale zatím není jasné.
Už teď má přitom průmysl zájem o budoucí absolventy. Alespoň to tvrdí manažer uskupení vesmírných firem Brno Space Cluster Václav Havlíček. „Vím o firmách, které se nemohou pouštět do dalších zakázek, protože na to nemají lidi. Mají řadu trainee programů nebo pozic pro absolventy a jsou rádi za každého šikovného člověka,“ říká. Nábor ve zhruba dvou desítkách firem v klastru tak podle Havlíčka neutichá. „Ne že by firmy potřebovaly desítky studentů ročně, ale dohromady těch 10–15 studentů za rok nabereme,“ vypočítává.
Stáhněte si přílohu v PDF
Podle Havlíčka jsou studenti technických oborů horkým zbožím a jedním z nejpreferovanějších způsobů, jak získat odborníky do kosmických firem. Rychleji se učí novým věcem, netíží je zvyklosti z předchozích zaměstnání, a navíc stejně budou potřebovat řešit problémy a úkoly, které budou zcela unikátní. „Není to ale všespásné. Velmi záleží na správném mixu juniorů a seniorů. Proto často vidím, že firmy to mají ve vlnách, nebo nabírají rovnou dva lidi na stejnou pozici, ale jedna je určena pro zkušeného profesionála a druhá pro juniora, aby mohli spolupracovat a přenášet si zkušenosti,“ vysvětluje Havlíček.
Vesmírní inženýři ale na českém pracovním trhu, alespoň zatím, prakticky nejsou. Proto mnohé firmy podle Havlíčka loví talenty v zahraničí, hlavně ze západních firem, ale také třeba z Polska nebo Rumunska. I proto se český vesmírný průmysl těší na přísun čerstvých tuzemských odborníků.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Letecký průmysl.
