Třetí generaci farmářů v Prosečném v Podkrkonoší tvoří tři bratři Basařovi: Jan, Ondřej a Jiří. Památku jejich prarodičů, kteří tu začali sedlačit v roce 1945, dnes připomíná kaplička nedaleko obce. Stejně jako všechny soukromé zemědělce i Basařovy čekalo v padesátých letech zabavení majetku a násilné ukončení jejich hospodaření. Po čtyřiceti letech se k němu vrátili rodiče dnešních farmářů, kteří si zpočátku pronajali teletník, později i kravín a nakonec od státu odkoupili celý areál. „Byly tady všude kopřivy a břízy, vypadalo to jako zámek Šípkové Růženky,“ vzpomíná na dobu rekonstrukce statku Jan Basař, jeden ze tří bratrů, kteří dnes na farmě žijí a pracují. Za třicet let se rozrostla nejen rodina Basařových, ale i celé hospodářství, které v současné době zahrnuje obdělávání více než 500 hektarů půdy, chov více než 200 kusů masného skotu, prodej masa, provoz penzionu a také menší bioplynové stanice, která celý areál zásobuje elektřinou a teplem.
Rozhodnutí převzít po rodičích farmu ale nebylo pro Jana, Ondřeje a Jiřího samozřejmostí. „Zpočátku jsme váhali, jestli nás to všechny uživí,“ přiznává Jan Basař. V prvních letech jim v tom pomohlo rozšiřování pozemků, které sourozencům pronajímali okolní vlastníci. Díky obdělávání půdy se rodině začalo dařit a k dalším úspěchům přispěla houževnatost a odvaha bratrů pouštět se do stále nových projektů. „Nejprve to byly služby,“ vypráví Basař. „V celém okrese byl jen jeden majitel stroje na vázání balíků slámy. Všichni začínající zemědělci si nechávali dělat balíky u něj a on to nestíhal.“ Basařovi se proto rozhodli pořídit si technologii na výrobu balíků, jezdili po okolí a zajišťovali zemědělcům lisování a balení senáže. Postupem času se rodině dařilo rozšiřovat pozemky i stádo a vrátila se k chovu dobytka.
Ani tady ale bratři neustrnuli. „My to máme v krvi, že pořád něco nového zkoušíme,“ říká Jan Basař. „Nejdřív jsme chovali dojnice. To obnášelo každý den ráno v půl páté a večer zase v půl páté dojit. Produkovali jsme tisíc dvě stě litrů mléka denně. Ale potom jsme usoudili, že nechceme být celý život uvázaní jen ke chlívu. A tak jsme přešli na masňačky.“ V roce 2006 Basařovi prodali celé mléčné stádo a pořídili si skot masného plemene aberdeen angus. Zvířata jsou černá a nemají rohy, na trhu jsou velmi žádaná pro vynikající kvalitu masa.
Bioplynku krmíme stejně jako krávy
Když Basařovi přestali dojit, měli zase prostor pro další inovace. „Tehdy se taťka v novinách dočetl, že existuje nějaká bioplynová stanice, která zpracovává zemědělský odpad a vyrábí z něj energii,“ vybavuje si Basař. V té době ještě v Česku žádné zemědělské bioplynky nebyly. To farmáře zaujalo, a když si pak ověřili, že některé technologie umí zpracovat i trávu, které měli Basařovi dostatek, rozhodli se postavit si vlastní bioplynovou stanici na své farmě. V roce 2008 ji uvedli do provozu a od té doby pracuje na plný výkon. Vyrábí 250 kW elektřiny a 230 kW tepla, kterým rodina v zimě vytápí penzion, zázemí, kravín, skleník i všechny obytné domy na farmě. Přebytky elektřiny prodávají do sítě.
S provozem bioplynové stanice mají Basařovi skvělou zkušenost. „Každý den se jen nakrmí trávou, stejně jako dobytek,“ konstatuje farmář. Digestát, což je zbylý odpad po fermentačním procesu, jde využít na poli jako výborné hnojivo. Obsahuje fosfor, dusík a draslík, které jsou zásadní pro úrodnost půdy. V případě malé bioplynky rodiny Basařových sice digestát nenahradí všechno hnojivo, ale dobře doplní hnůj a další suroviny, které půda na polích potřebuje.
My vám ty dotace nezávidíme
Ne každá bioplynová stanice je však spolehlivá. „Poslední dobou se vyrojila spousta dodavatelů těchto technologií a někteří farmáři naletěli podvodníkům. Postavili si třeba bioplynku za padesát milionů a ona jim teď nefunguje, protože se ucpává a vůbec se nedostanou na plný výkon,“ popisuje špatné zkušenosti některých zemědělců Basař. U sebe mluví o štěstí, že vsadil na důvěryhodného výrobce a s provozem je spokojený. Rozšíření bioplynových stanic mezi zemědělci považuje za přínosné, hlavně kvůli energetické nezávislosti a podpoře obnovitelných zdrojů. Prodej přebytků elektřiny do sítě byl ale před zvýšením cen energií závislý na státní podpoře ve formě zeleného bonusu. Tento rok se prodejci zelené energie obešli bez státního příspěvku, v současné době už ale výkupní cena energie opět klesá a potřeba zeleného bonusu se vrací. „Žijete v nejistotě. Jeden den se mluví o tom, jak chceme být energeticky nezávislí a podporovat obnovitelné zdroje, druhý den zase vláda prohlásí, že zelené bonusy zruší. Podnikat se státem je dost ošemetné,“ přiznává Basař.
Pro maso do automatu
Prodej masa je na farmě Basařových novinkou posledních let. Do roku 2019 se tu odchovávala telata k prodeji do zahraničí. „Dělá to tak devadesát procent chovatelů. V zimě se telata narodí, na jaře jdou na pastvu, na podzim přiběhnou třistakiloví zástaváci (mladá odstavená telata – pozn. red.), naženou se na kamion a odvezou do Turecka nebo Chorvatska. To nám bylo líto,“ říká Basař. A tak se ještě se sousedním farmářem rozhodl založit vlastní bourárnu a pustit se do zpracování masa. Prodávat maso přímo na statku nebylo moc praktické. Poptávka sice byla, ale zákazníci přijížděli v nepředvídatelných časech, a ne vždy byl po ruce člověk, který by jim maso prodal. Tak začali uvažovat o farmářské prodejně ve Vrchlabí. Do toho přišel nápad na další inovaci. „V Česku to nebylo obvyklé, ale na Západě jsme okoukali, že existují automaty nejen na tatranky, ale i na maso. A tak jsme navázali spolupráci s výrobcem těchto automatů, a nejenže jsme si je pořídili pro sebe, ale začali jsme je i zprostředkovávat dalším farmářům,“ popisuje Basař. Ukázalo se, že to byla správná volba. Právě farmáři totiž často řeší distribuci svých produktů a nemohou si dovolit strávit celý den osobně na tržišti, aby své výrobky prodali. Chladicí automat je pro ně ideálním řešením. Postaví ho k silnici nebo do prodejny, každé ráno doplní vyprodané kusy a mohou jít za svou prací.
Kromě neustále přístupného automatu přímo na farmě založili v nedalekém Vrchlabí takzvaný Farmářský dům, kde mohou své produkty formou automatů prodávat i okolní zemědělci. Zároveň jsou zde automatizované výdejní boxy pro objednávky z e‑shopu. „Ve Farmářském domě máme třeba za sobotu kolem osmdesáti prodejů a přitom tam nemusíme mít žádného prodavače,“ pochvaluje si Basař. „Funguje to tak, že každý týden porážíme na jatkách, následující den maso převezeme do naší bourárny, kde týden zraje ve visu, potom se rozbourá na 26 druhů masa a nechá se tři neděle zrát ve vakuu. Potom jde do těch automatů, kde se může ještě měsíc prodávat, protože další zrání tomu masu prospívá.“
O doplňování automatů se farmářům stará zaměstnankyně, která pomáhá i v bourárně s balením a etiketováním masa. Kromě ní Basařovi zaměstnávají řezníka a tři další pracovníky v zemědělství, z rodiny pracují na farmě všichni tři bratři Basařovi, jejich rodiče a manželky. Jedna se stará o administrativu, druhá má v areálu kadeřnictví a třetí zajišťuje chod penzionu, který rodina odkoupila a zrekonstruovala pro ubytování hostů. „Z ekonomického hlediska by bylo nejjednodušší prostě jen pěstovat pšenici a řepku. Rostlináři se občas diví, proč pořád vymýšlíme něco nového. Nám se ale ta diverzifikace činností hodně vyplatila,“ hodnotí Basař. „Když byl třeba covid, nemohli jsme provozovat ubytování, ale zas bylo o člověka víc na farmě. Na druhou stranu byl zase větší zájem o balené maso z automatu, tam stouply prodeje. Teď je zase krize, lidé nemají peníze a maso kupují méně. Tak se těžiště našeho podnikání různě posouvá.“
Nemusíme si nechat všechno líbit
K financování využívají Basařovi i evropské fondy, největší investicí byla stavba bioplynové stanice, podporu ale využili třeba i k vybavení penzionu. „Nebyla to jednoduchá záležitost,“ vzpomíná Basař na kauzu, která málem skončila u soudu. Vypsaný dotační program se týkal agroturistiky, Basařovi v té době rekonstruovali ubytování, a tak dotace využili pro nákup vybavení. Stáli o kvalitní práci a chtěli do ní zapojit místní truhláře, podlaháře a elektrikáře, jenže narazili na Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který jim doporučoval objednat všechno v jednom velkém nákupním řetězci. „To jsme nechtěli. Nejmenuje se to celé náhodou Program rozvoje venkova? Proč nerozvíjet venkov tím, že zaměstnáme místní řemeslníky?“ ptá se Basař.
Ještě větší trable pak zažili s nákupem dalšího drobnějšího vybavení. Od dodavatele hotelového zboží Basařovi koupili řadu položek od prostěradel přes držáky na mýdlo až po záchodové štětky. Zástupci SZIF přijeli na kontrolu zakoupeného zboží a všechno bylo v pořádku. Pak ale přišlo rozhodnutí o proplacení pouze poloviny zboží, protože mezi zakoupenými položkami byly věci, které nevydrží po dobu trvání projektu. Šlo tedy o výrobky, které mají pravděpodobnou životnost menší než pět let. „Ale byl to program na vybavení ubytování! Nebylo tam napsáno, že jde jen o postele a matrace. My jsme navíc nakoupili zboží u kvalitní firmy, která nám garantuje, že to pět let vydrží,“ oponuje Basař. Po odvolání případ postoupil k pražské pobočce SZIF, která nákup dokonce vyhodnotila ještě přísněji a zamítla proplacení všech položek. Basařovi to tak nechtěli nechat a rozhodli se podat na SZIF žalobu. Kauzu řešila i Evropská komise, která musela posoudit podmínky dotačního programu. Po předžalobní výzvě nakonec SZIF své rozhodnutí přehodnotil a proplatil Basařovým celou požadovanou částku. „Peníze jsme dostali až po pěti letech. Šlo ale hlavně o princip kvůli ostatním žadatelům. My jsme v tom měli jen 700 tisíc, ale když si někdo postaví stáj a čeká na výplatu patnácti milionů, je to likvidační,“ shrnuje svou zkušenost Basař a dodává: „Myslím, že jsme vytvořili dobrý precedens, že si malý zemědělec jako koncový příjemce dotace nemusí nechat všechno líbit.“
Příběh zároveň ilustruje, jaké potíže mohou mít zemědělci s podáváním žádostí, vyplácením a vyúčtováním dotací, o kterých ve společnosti stále přetrvávají předsudky. „Občas na obecním zastupitelstvu slyším jízlivé poznámky typu: My vám ty miliony nezávidíme,“ krčí rameny farmář. Většina lidí má podle něj zkreslenou představu o tom, co ve skutečnosti využívání dotačních programů obnáší.
Víc než jen štěrk na poli
Inovací se Basařovi nebojí ani v přístupu k obdělávání půdy. „Největším tématem je teď pro nás regenerativní zemědělství. Protože i když jsme zmenšili pole a zatravnili svažité pozemky, klimatické změně a s ní související erozi půdy se nevyhneme,“ konstatuje farmář a ukazuje to na příkladu silných bouřek, které dřív přicházely jen v létě, ale teď se s nimi setkává i v únoru nebo v říjnu. Taková bouřka dokáže vymlít zakořeněnou pšenici nebo spláchnout pole tak, že zásadně sníží jeho úrodnost. „Došlo nám, že pokud chceme svým dětem předat něco víc než jenom štěrk na poli, musíme půdu lépe chránit,“ dodává Basař.
V regenerativním zemědělství je podle něj důležité, aby se nehýbalo s půdou. To znamená udržovat pole stále zakryté plodinami, pomocnými plodinami nebo meziplodinami, které zajistí život v půdě. O kypření se mají starat kořeny rostlin a žížaly. Stroje pak vůbec nemusí se zemí hýbat, což ji ochrání před tím, aby z ní každá bouřka vymlela všechny živiny a půdu odnesla do řeky. Na první pohled je to jednoduché, ale vyžaduje to změnu přemýšlení nad pěstováním rostlin. A překonání dalších předsudků. „My to teď zkoušíme na pár polích a zatím úspěšně. Lidé se nás ptají, jestli tam nemáme víc myší a škůdců. Neumí si představit, že by pole neměli na podzim zorané a čisté. Myši jsou ale na všech polích. Na tom zoraném i na tom regenerativním. Stejně tak další škůdci, v tom není rozdíl,“ popisuje své zkušenosti Basař.
Nevýhody mohou být podle něj v tom, že ze začátku je regenerativní pole náročnější na hnojiva. A Basař také připouští, že půda může mít v prvních letech nižší výnosy. Z vlastní zkušenosti ale říká, že to není tak hrozné, jak se zemědělci obávají. Výsledky bude možné hodnotit až s odstupem let. Dát půdu do stavu, aby žila, je podle Basaře dlouhý, ale nevyhnutelný proces. „Dávno víme, že největší erozi způsobuje orba. V regenerativním přístupu vidíme cestu, jak se bez ní obejít,“ říká rozhodně.
Každé čtvrté prase je vaše
Nový vítr přinesli farmáři z Prosečného i do myslivosti. „Když se zaseje, hne se s hlínou a ona voní. To láká divoká prasata. Stejně tak zralé obilí. Mívali jsme na něm i statisícové škody,“ popisuje Basař. Hledat pomoc u místního mysliveckého sdružení však bylo marné. Lovci třeba pracovali ve směnném provozu v blízké automobilce, a než si na lov udělali čas, zvěř už mezitím úrodu zničila. „Myslivost a zemědělství k sobě patří, ale my jsme s těmi místními myslivci měli jen samé neshody,“ dodává farmář a přidává historku o tom, jak jednou šel se svými bratry a otcem na obhlídku pšenice a myslivec číhající tam na posedu je vyhnal z jejich vlastního pole: „Tehdy mi došla trpělivost a rozhodl jsem se, že založíme vlastní honitbu.“
Stáhněte si přílohu v PDF
To ovšem není tak jednoduché. Podmínkou je dát dohromady 500 souvislých hektarů půdy a to málokterý zemědělec má. Ani Basařovým jejich pozemky nestačily, protože území musí na sebe navazovat, nesmí ho rozdělovat ani sebemenší mez. Farmáři se proto museli domluvit s vlastníky dalších pozemků a získat jejich souhlas. Po roce vyjednávání uspořádali valnou hromadu, která jim honitbu schválila. „Byla to opravdu revoluce ve vztahu zemědělců a myslivců. Konec starého režimu,“ hodnotí to Basař. Vše se začalo budovat od začátku. Posedy, krmelce, ale především nový způsob komunikace mezi farmáři a lovci. Ti dnes mají společnou whatsappovou skupinu, a když někde farmář zahlédne škodu, stačí mu sdílet fotku místa a někdo z myslivců se tam hned vypraví. „Pro nás je výhodou, že to máme pod kontrolou. Myslivce motivujeme tím, že každé čtvrté zastřelené prase si mohou nechat. Nějakou zvěřinu z toho máme do své bourárny a k prodeji, takže celé je to krásně v souladu. Samozřejmě nám to tu myslivost nezaplatí, ale my díky té vlastní honitbě nemáme třeba třísettisícové škody na úrodě. V tomto smyslu to pro nás není ztrátové,“ říká spokojeně Basař.
Systém by nejspíš fungoval i dalším zemědělcům, potíž je ale v podmínkách založení honitby. Dát dohromady souvislé pětisethektarové území nebo se domluvit se všemi jeho vlastníky je pro většinu farmářů obtížné. Asociace soukromého zemědělství se proto snaží prosadit změnu této legislativy. Farmářům, kteří se stejně jako Jan Basař nebojí nových věci, by se tím otevřely další možnosti k proměnám českého zemědělství.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Proměny zemědělství.
My vám ty dotace nezávidíme
