Supravodivost a investice podle Cimrmana. Není už lepší mířit na další terč?

Budoucnost patří aluminiu. Výrok, který už takřka před půlstoletím zpopularizovali otcové Divadla Járy Cimrmana, když ho začali vydávat za „Mistrův epitaf“, ve své době mohl sloužit i jako investiční doporučení. Když v osmdesátých letech 19. století – tedy v době, kdy byl fiktivní génius Cimrman na vrcholu sil – přišli hned tři vynálezci s metodou, jak ho vyrábět v průmyslovém měřítku, bylo jasné, že se s hliníkem musí počítat v řadě oblastí. Vždyť výhody lehkého kovu byly tak očividné a bauxit, nejdůležitější ruda s obsahem hliníku, tak hojný.

Cimrmanův „tip“ jako by rezonoval i v moderní době – na hliníku zbohatl například i jeden z nejvýznamnějších ruských oligarchů Oleg Děripaska a po desetiletí ho měli na očích i standardní investoři. To kvůli tomu, že jeho významný výrobce Alcoa tradičně zahajoval „výsledkovou sezonu“ americké burzy. Ovšem Alcoa už před deseti lety kvůli klesajícím akciím z indexu Dow Jones vypadla. Zlatým dolem jsou sofistikovanější obory, než je tavení hliníku.

Na konec dlouhé řady rychle přibývajících investorských hitů se nyní zařadily akcie jen trochu zavánějící byznysem, který by mohl vydělat na pokroku v supravodivosti. Snem každého spekulanta je naskočit na přicházející vlnu dříve než ostatní a inkasovat za svou předvídavost a ochotu akceptovat riziko snový výnos. Jenže v případě supravodivosti je háčků až příliš.