Když se drží nějaká kniha čtyři týdny na prvním místě žebříčků prodeje, musí na ní něco být. Copak je to „něco“ v případě knihy Leoše Kyši nazvané Sudetenland?
Jsou to hned tři motivy. První: V módě je nyní alternativní historie a tohle je proklatě dobře napsaná alternativní historie. Druhý: Česko je fascinováno Sudetami a tohle je proklatě dobré zpodobnění Sudet. Třetí: Český čtenář miluje detektivky a tohle je proklatě dobře napsaná detektivka.
Logickým výsledkem tedy je, že čeští čtenáři jdou po knize, jejíž název je pro větší efekt na obalu psaný švabachem a grafika obsahuje nůž s hákovým křížem, se stejnou intenzitou, jako šel druhdy Mosad po Adolfu Eichmannovi. A nutno říci, že ani v tomto případě to nepostrádá smysl.
Leoš Kyša, který je známější pod pseudonymem František Kotleta, rozjíždí coby autor akční fantasy pod vlastním jménem opravdu jedinečnou show. V Československu po válce neproběhlo vyhnání (či chcete-li odsun) sudetských Němců. Aspoň ne všech, milion jich v pohraničí zůstal. Zvlášť na Bruntálsku, domovském to kraji autora, který každým písmenem prokazuje, že má svůj „heimat“ v krvi až do posledního leukocytu, jakož i erytrocytu. V tomhle alternativním, ale vlastně ne až tak moc alternativním světě, kde jsou Němci utlačení, kde se z Čechů vyskytují hlavně bolševici a kde vše doplňují slovenští Romové se svou specifickou kulturou rodina- zábava-čórka-kudla, začíná sametová revoluce.
No a jak asi tušíte, je to jízda. Probouzí se staré křivdy, nejen sociální, ale hlavně národnostní. Objevují se tabule se starými německými názvy měst, vesnic, ulic, začínají demonstrace, na kterých čeští skinheadi kopou do hlav staré německé demonstranty. Husto a ještě hustější husto. A do toho šup, vražda starého nácka propuštěného na Havlovu amnestii. Ve hře jsou prachy, domnělé nacistické poklady, konspirace, ale hlavně staré, dobře prokreslenými postavami zosobněné nenávisti.
To všechno vyprávěné tak autenticky, jak jen to jde. Ich forma, kterou Kyša zvolil, není úplně náhodná. Hlavní postavou je novinář s dokonalou místní znalostí, který působil v médiích krátce už za bolševismu. Leč není tak starý, aby zcyničtěl natolik, že by mu bylo všechno fuk. Dalo by se vsadit na to, že některé postavy, jako místní koordinátor Občanského fóra, ze kterého se vyklube prvotřídní prospěchářský ksindl, mají reálný předobraz. Nakonec všichni takové typy známe.
To, že se z hlavní postavy ve finále stane až akční hrdina se schopností politologicko-psychologicko-morálních soudů, cosi mezi Indiana Jonesem a Ciceronem, působí pravda trochu přepjatě. Až lze mít podezření, že by autor, který sám vyšel z komunistického prostředí, aby se ve svobodných poměrech stal novinářem, tak rád viděl sám sebe. Ale nakonec, proč se ze svých traumat nevypsat. Zvláště když člověk umí psát opravdu dobře, že ano.
Rusalky jako prostitutky, upíři a mimozemský sex. Moji čtenáři jsou úchylové obojího pohlaví, říká Kristýna Sněgoňová
Celkově má Sudetenland parádní švih. Objeví se v něm nezničitelný trabant, Saša Vondra, ruiny, prospěcháři, skvělá budoucnost, budoucnost zpochybněná pistolí parabelum, prostě celé devadesátky naspídované alternativní realitou. Vše navíc zarámované fajnově napsanou love story se sice šťavnatými, ale na Kyšu alias Kotletu vlastně až umírněnými erotickými scénami, které jako by autor sám zažil, nebo by je byl býval zažít chtěl. A k nim organicky přináležející srdcervoucí (doslova) konec. Kdo tvrdí, že Sudetenland nepřečetl za večer, ten ho číst nezačal.
Nemá smysl prozrazovat celý příběh. Ani ne tak proto, že by se na mě autor zlobil kvůli spoilování. Spíš proto, že jeho pointa je méně důležitá než vnitřní pointa celé knihy. A ta se prozradit dá – je jí příběh Sudet, Sudetenlandu, skrze který autor dokumentuje svoje zásadní přesvědčení: Že to, co lidi spojuje, je vždy slabší, než to, co je rozděluje. Že sice dlouhá léta může být klid, ale nakonec vždy vybublají staré křivdy a nenávisti. Že pro starý rezavý nůž, ať už je na něm hákový kříž nebo jiný symbol, nikdy není daleko.
Připomíná to leccos. Třeba smutné pozorování amerického spisovatele Forresta Cartera v knize „Odvedu vás do Sierry Madre“, že „Mír je stav, nikoli cíl“. Jistě si z literatury vzpomenete na další, lepší příklady. Ve všech jde o to, že starodávné motivy, jako je identita, národ, náboženství, mají větší sílu než motivy tolerance, ať už jsou postavené na křesťanském, nebo sekulárně lidskoprávním základu.
Těžko se téhle myšlence oponuje, když si vzpomeneme, jak motivy strachu ze sudetských Němců řídí do značné míry naši politiku dodnes. Právě na nich vyhrál prezidentské volby Miloš Zeman v roce 2013, hrál si s nimi Václav Klaus, nyní je opět vytahují nejen extremisté jako Jindřich Rajchl, ale setrvale je oživují i politici mainstreamoví, třeba Jan Zahradil.
Všichni tak dávají za pravdu Kyšovi, že nikdy, opravdu nikdy nebude setrvalý klid. Víra ve strašáka a mobilizace na základě strachu z něj jsou totiž základními konstitutivními prvky každé politiky. Ve spirále periodicky se vracející nenávisti nakonec můžeme spatřit i v situacích, které Kyša alias Kotleta rozvíjí ve svých jiných, formálně rozmáchlejších knihách – jako je třeba série Spad. Pokud vám to připadá přehnané, vězte, že právě v téhle sérii Kyša/Kotleta předpověděl útok Ruska na Ukrajinu docela přesně.
Ale zpět. V každém dobrém románu je více vrstev. A tou, kterou si lze v románu Sudetenland obzvláště užít, je vrstva novinářská. Je vidět, že autor, sám dlouholetý novinář, se dokázal perfektně vžít do situace žurnalistů z doby přelomu komunismu a demokracie. Zvláště těch regionálních. Strach, že je v nových poměrech vyhodí kvůli nedávným reportážím o hornících, kteří potřebují „klid na práci“, se rychle kompenzoval horečnou prací a co nejrychlejší adaptací na poměry nové. „Uf, nevyhodili mě. Dokonce jsem akcionář Mladé fronty DNES. Tak jedeme dál.“
Perfektně popsaná gumovost těchto lidí, kteří jsou ale upřímně řečeno jen zástupným symbolem všech těch, kteří za bolševismu říkali, že se jen snaží přežít, a přitakávali zločinnému režimu, ukazuje, že představa o ostrém švu mezi totalitou a demokracií je jen falešný konstrukt. A vlastně naznačuje i to, že pohyb zpět od demokracie do totality není nikdy zcela vyloučený. Lidé jsou až na výjimky přizpůsobiví. A to, jak se budou reálně chovat, záleží jen na vnějších okolnostech.
Připadají vám tyhle úvahy nad pouhou detektivkou ujeté? Skrze Kyšův Sudetenland se, dle mého, ukazuje to, co autoři takzvané vážné literatury neradi slyší. Totiž, že dobří autoři literatury žánrové, jako je sci-fi, akční fantasy či detektivky, tedy toho, čemu se říká literární brak, dokážou často vyhmátnout zásadní problémy kultury, politiky, společnosti, či dokonce i civilizace jako takové lépe než oni. A že se to ještě většinou mnohem, ale opravdu mnohem lépe čte. Proto se nakonec také dobří autoři žánrové literatury k výrazu „brak“ hrdě hlásí. Tuší, že ho čtenáři identifikují jako kód, pod který lze uschovat hodně závažného, ale který zároveň z definice umožňuje smích a sebeironii, což jsou nutné předpoklady k tomu, aby se člověk ze samé závažnosti nezbláznil.
Kyšův Sudetenland je v tomto smyslu ten nejlepší brak. A označení „brak“ zde zní, skrze Sudentenland, fakt hrdě.
