Přispět na léčbu nemocného dítěte nebo na podporu rodiny, která přišla o střechu nad hlavou, je v Česku téměř samozřejmostí. U jiných témat je ochota darovat nižší, zvlášť pokud jde například o integraci menšin, bezdomovectví nebo lidská práva. „Existují ale filantropové, kteří naopak vyhledávají témata, na která není tolik nasvíceno,“ uvádí Zdeněk Mihalco, ředitel jedné z největších nadací v Česku, která mimo jiné provozuje dárcovský portál Darujme.cz. Kromě toho podporuje i firemní dárcovství a hledá originální formy, jak motivovat lidi k sousedské solidaritě.
Jedním z vašich cílů je spoluvytvářet v Česku prostředí, ve kterém je pomáhat zcela přirozené. Daří se to v posledních letech?
Řekl bych, že se to daří nad očekávání dobře. Přispěly k tomu některé krizové události posledních let, jako byla pandemie, tornádo na Moravě a válka na Ukrajině. Negativní události obvykle ukážou to dobré v nás a také tyto případy vyvolaly velké vlny dárcovství. Díky nim se o dárcovství jako takovém dnes více ví, lidé jsou solidárnější a už se to pravděpodobně nevrátí na úroveň, která tady byla, řekněme, před čtyřmi nebo pěti lety.
V minulém roce jste v Nadaci Via rozdělili mezi potřebné iniciativy téměř 80 milionů korun. Podle jakých kritérií projekty vybíráte?
Kromě dárcovství jako takového je naším hlavním tématem podpora aktivních lidí, kteří nějakým způsobem mění k lepšímu místo, kde žijí. Jsou to třeba malé spolky někde na venkově, které obnovují náves, provozují místní divadlo nebo něco podobného. Tím vzniká v Česku velká síť aktivních lidí, kteří berou odpovědnost za své okolí a obecně za společnost do vlastních rukou. Tvoří tak základy demokracie. Důležité je, že pečují o své okolí nad rámec vlastní rodiny, zajímají se o to, co je sdílené s ostatními. Tyhle lidi dlouhodobě propojujeme, učíme je získávat další zdroje a rozvíjet svou komunitu. Protože důležitá součást filantropie je také to, že si organizace umí o dar vhodným způsobem říct.
Nadace Via
je jednou z největších nadací v Česku, čerpá peníze zejména od dárců, firem a z výnosů nadačního jmění, čímž udržuje svou nezávislost a šíří tím také myšlenky filantropie a dárcovství v Česku.
Setkáváte se často s tím, že to neumí?
Celý nevládní sektor stále roste a profesionalizuje se. Dnes u nás máme tisíce organizací a mnohé z nich mají své fundraisery, kteří svou práci chápou skutečně jako profesi a nejen jako nějaké tahání peněz z lidí. Přístup k tomuto oboru se postupně mění a jde v něm stále více o vztah důvěry mezi dárcem a neziskovou organizací. Ideální je, když se na rozvoji podílí obě strany současně. Dárce svými financemi a organizace tím, co dělá. Měl by to být vlastně partnerský vztah. Z pohledu neziskové organizace je to umění nejen říct si o peníze, ale také poděkovat, odreportovat svou činnost, komunikovat s dárcem, zapojit ho do dalšího rozvoje a podobně.
S rostoucím počtem dobročinných organizací se zvyšuje i určitá konkurence mezi nimi. Pomáhá to celkovému rozvoji filantropie v Česku?
Ano, protože roste kvalita a objevují se nová témata, která oslovují nové dárce. Samozřejmě, že na ty nejvýznamnější dárce je tím vytvářen větší tlak, chodí za nimi spousta organizací a v tomto smyslu opravdu o jisté konkurenci můžeme mluvit. Myslím si ale, že je to konkurence partnerská, protože všem jde přece o dobrou věc. Do budoucna to může znamenat, že některé organizace zaniknou, když nebudou svou práci dělat dobře a když se neudrží na přeplněném trhu. V tuto chvíli bych ale řekl, že množství občanských spolků a organizací v Česku je pozitivní. V mezinárodním měřítku patříme k inspirativním zemím. Když kolegové z jiných států vidí, co všechno u nás děláme, často nás obdivují.
Co nám naproti tomu moc nejde?
Podle některých dat je v Česku poměrně nízká důvěra mezi lidmi obecně a také důvěra v instituce, včetně neziskových organizací. To je ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi znát a je to hodně složité zvrátit. Může to trvat několik generací. Nebo je možné, že je to zkrátka součást naší společnosti. Existují výzkumy, které ukazují, že většina našich obyvatel a priori nedůvěřuje lidem ve svém okolí: sousedům, kolemjdoucím… Rovnou jim nedůvěřujeme, aniž bychom o nich něco věděli.
Zdeněk Mihalco
Narodil se na Bruntálsku, pracoval 10 let v médiích jako editor v Aktuálně.cz, HN a Forbesu.
Už sedmým rokem pracuje v Nadaci Via, nejprve jako programový ředitel, později na pozici ředitele organizace.
Má na starosti hlavně strategické řízení nadace, spolupráci se členy správní a dozorčí rady a péči o rozvoj vztahů s klíčovými dárci. Zajišťuje supervizi několika nadačních programů a podílí se na finančním řízení.
Souvisí to s tím, že pak i charitu děláme raději na vlastní pěst, než abychom podpořili organizace, které se na pomoc druhým specializují?
Může se to projevovat i tímto způsobem. U nás je ale spíš velmi typické, že během velkých událostí darujeme nárazově opravdu hodně. V té první emoční fázi většinou přijde velká vlna solidarity. Po tornádu na Moravě nebo po vypuknutí války na Ukrajině jsme viděli, jak čísla najednou vyletěla a pak zase spadla. To není v ostatních evropských zemích běžné, v tomto jsme opravdu fenomenální. Ale „opravdová filantropie“ podle mě spočívá spíše v tom, že darujeme s rozmyslem, nezištně a pravidelně. Měli bychom se naučit dlouhodobě podporovat projekty, které nám dávají smysl. Nemusí to být nic globálního, stačí třeba sportovní klub v naší ulici nebo lokální spolek. Ale to kouzlo tkví v tom, že jim tu pětistovku nebo určité procento ze svých příjmů posíláme pravidelně. A tam ještě úplně nejsme.
Jak se to dá naučit?
Snažíme se o to pomocí platformy Darujme.cz. Ta slouží přímo neziskovým organizacím a ony s jeho pomocí mohou samy oslovovat své dárce, budovat s nimi vztahy, sbírat kontakty a podobně. A různými metodami mohou jednorázového dárce proměnit v dlouhodobého podporovatele.
Praxe, která si v Česku získává stále větší oblibu, jsou zaměstnanecké sbírky, kdy firma motivuje své zaměstnance k dárcovství například tím, že zdvojnásobí jejich příspěvky. Je tato iniciativa pro podniky prospěšná?
V dnešní době, kdy je velká poptávka po kvalitní pracovní síle, je to jedním z možných nástrojů, jak zvýšit u svých lidí loajalitu a motivaci. A také přilákat nové. Tím, že má firma dobrou pověst, přitahuje dobré zaměstnance. Nastupující generace se dnes hodně zajímá o to, jestli je společensky odpovědná. Podniky si stále více uvědomují, že je potřeba, aby dělaly něco prospěšného. Možností je hodně, od firemního dobrovolnictví přes zaměstnanecké sbírky až po specifické formy dárcovství, kdy společnost například přenechá svým zaměstnancům část zisku, aby ho sami rozdělili mezi dobročinné projekty, které si vyberou.
Stáhněte si přílohu v PDF
Hraje v tom roli i fakt, že od příštího roku budou muset velké firmy reportovat svoji společenskou odpovědnost?
Nedokážu říct, jestli to s tím souvisí. Pravdou je, že většina velkých společností už na tom nějakým způsobem pracuje dlouho. Je možné, že některé firmy se o to začnou zajímat právě kvůli tomu, že budou mít tuhle povinnost.
Je to podle vás správný způsob, jak motivovat podniky k dobročinnosti? Nebo to vede spíše k tomu, že to pak dělají jenom naoko?
Myslím, že to je případ od případu. Jako pozitivní bych určitě viděl to, že si firmy musí povinně začít klást některé otázky. Jejich management musí kromě zisku začít sledovat i jiné indikátory. Podle mě by ale filantropie měla být v ideálním případě vždy dobrovolná a nezištná. To znamená, že něco daruji, protože chci, ne proto, že mě k tomu někdo nutí, nebo abych si zlepšil svou reputaci. Většina lidí pak zjistí, že to přináší ještě jiný, vnitřní prospěch. Je prokázané, že lidé, kteří nezištně darují, jsou v životě spokojenější.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Byznys pomáhá.
