Nedejme se mýlit, za stávkou je ještě něco jiného než vládní škrtací politika

Máme za sebou největší sociální protest od roku 1989. Stávka, které se zúčastnily statisíce lidí, byla formulována jako protivládní protest, ale bylo za ní něco víc. Za problémy, které ji vyvolaly, může tato vláda jen omezeně a jen omezeně je může řešit. Dalo by se spíše říci, že více než o vládě protest vypověděl něco o stavu české společnosti.

Stávka byla především projevem únavy z dlouhodobých potíží. Zažíváme léta, kdy jedna rána střídá druhou. Přišel covid, desetitisíce mrtvých, ekonomický propad. Po něm začala válka na Ukrajině, která nám sebrala iluzi věčného míru. Následovala energetická krize, zvýšení cen elektřiny a plynu, rozjela se inflace. Do toho bylo potřeba vyrovnat se s přílivem statisíců uprchlíků. A ve finále přišly vládní úspory. Společnost, která je navyklá, že by mělo být stále lépe, to všechno samozřejmě vnímá úkorně. Tři a půl roku žije ve stresu, který se nyní uvolňuje v masových protestech.

Dalším momentem je to, že 34 let po revoluci zřejmě velké části lidí došla trpělivost s věčným doháněním západní Evropy. Češi vnímají, že ač pracují stejně intenzivně jako Rakušané či Němci (nebo jsou o tom alespoň přesvědčeni), stále dostávají za svou práci výrazně nižší mzdu. Zároveň vidí, že se v těchto státech, ale třeba i v Polsku nakupuje levněji, že u sousedů jsou méně nákladné energie nebo služby mobilních operátorů.

Příčiny ponechme stranou, podstatné je, že lidé to všechno pociťují jako dlouhodobou nespravedlnost. Zatím byl relativní klid, i proto, že Češi nemají stávkování a protesty – na rozdíl třeba od Francouzů – v genech. Ale každý pohár jednou přeteče. A je možné, že se to stalo právě nyní a lidé se začnou hlasitěji ozývat a domáhat se toho, o čem jsou přesvědčeni, že jim právem náleží.

00:21

„Nejvíce by se měli bouřit rodiče.“ Nejde jen o platy. Za co dnes stávkují školy a učitelé?

27. 11. 2023 ▪ 00:21 min.

Za intenzitou protestů stojí i postupná proměna vnímání role státu. Ten je činěn stále větším množstvím lidí (nejen v Česku, ale vlastně v celé Evropě) odpovědným de facto za vše. Šéfodborář Josef Středula na demonstraci na Malostranském náměstí extaticky vykřikoval, že má zprávy, že stávkující odboráři byli povzbuzováni k protivládním protestům i zaměstnavateli. Středulovi to zjevně dělalo radost a dav to bral jako potvrzení oprávněnosti svého boje. Jenže nás by něco takového mělo varovat. Sociální střet jako by se už neodehrával mezi zaměstnanci a jejich zaměstnavateli, tedy na úrovni, na které by se mělo primárně rozhodovat o výši mezd a o životní úrovni jednotlivých lidí. Dělicí linie se přesunula mezi zaměstnavatele a zaměstnance na straně jedné a stát na straně druhé. Jako by se zaměstnanci a zaměstnavatelé postupně sjednocovali v představě, že stát je jakýsi univerzální nevyčerpatelný zdroj bohatství, který má jedněm zajišťovat všemožné benefity a úlevy a druhým výrobní dotace plus levnou, pokud možno také dotovanou energii. A jestliže to stát v dostatečné míře nedělá, je za tím jistě nějaká čertovina těch, kdo zrovna vládnou. A ti zaslouží dostat na náměstích za uši. Což se nyní děje.

Samozřejmě, vše se nedá svést jen na dlouhodobé společenské pohyby. Vláda Petra Fialy má na situaci také svůj podíl. Její chybou je především to, že nedokázala pochopit míru napětí ve společnosti a chovala se mírně řečeno necitlivě. Nejde o to, že by měla rezignovat na rozpočtovou odpovědnost a neměla by šetřit. Jde o to, že nedokázala řádně vysvětlit, a to ani těm, kteří byli ochotni poslouchat, proč je šetření tak nutné. Jak se říká v teorii vyjednávání: Dokud se mluví, tak se nestřílí. Jenže vláda jaksi zapomněla s lidmi mluvit. A oni, alespoň tedy někteří z nich, na ni začali obrazně řečeno „střílet“.

Další smutnou záležitostí, která jde za Fialovou vládou, je nasměrování škrtů. Minimálně část společnosti podle průzkumů nutnost úspor uznává, ale nechápe, proč by se mělo šetřit zrovna na školství, které je investicí do budoucnosti. Ministři si zřejmě myslí, že se škrcením rozpočtu ministerstva školství zachovali principiálně, ale principiálnost a umanutost jsou dva různé pojmy.

Za stávkou a pokračujícím napětím ve společnosti je tedy kombinace několika faktorů. Obecné únavy společnosti, rozšiřující se mentality nároku a vážných chyb vlády. Ta zkrátka působí, že sama sebe vnímá jako rozpočtového spasitele, který nespravedlivě trpí za to, že ho nikdo nechápe, a k tomu věří, že mu budoucnost dá za pravdu. Což pro praktickou politiku, která by měla stát, zvlášť v kritických dobách, na citlivé komunikaci a na respektování společenské smlouvy, opravdu není příliš dobré nastavení.