Autoprůmyslu v Česku už se nechci účastnit. Prodal jsem raději firmu irské konkurenci, říká muž, který se baví veterány

Josef Zajíček začal ve svých jednapadesáti letech další profesní životní etapu. Poprvé po třiceti letech bez přímé účasti v českém autoprůmyslu, byť s auty stále po boku. V rozhovoru pro HN vysvětluje, proč se rozhodl už dále nepokračovat v automotive segmentu, jaké plány má se značkou hodinek Robot a kdy by se měla dostat do zisku i proč letos opět organizuje závod veteránů do daleké ciziny. Po loňském Istanbulu se letos padesátka starých vozů nejen s byznysmeny za volantem vydá do Athén. 

Proč jste se stáhl loni z autoprůmyslu a prodal milovickou firmu AAS Automotive?

Jsem zastáncem toho, že menší firmy v autoprůmyslu nepřežijí a k růstu se potřebují spojovat. A mně už se do další expanze v oboru nechtělo. Tak jsme firmu, která se primárně zaměřuje na výrobu střešních nosičů, prodali Irům, firmě Decotek, tedy naší dosavadní menší konkurenci. Námluvy trvaly rok a půl, ale po sedmi letech jsme úspěšně exitovali. Dobrodružné to bylo hlavně v covidu, kdy jsme rozjížděli novou linku a zrovna přišel útlum celého odvětví. Ale banky nás podržely. Vyráběli jsme nejen střešní nosiče, ale také například přední masku či dveřní lišty na Aston Martin a komponenty pro Porsche. Vytáhli jsme obrat nad 400 milionů a do pár let by to měl být dvojnásobek.

 Proč jste u toho tedy nezůstal?

Atmosféra a podmínky v automobilovém průmyslu se tak hodně začaly lišit od mého vidění světa podnikání, že už se toho nechci účastnit. Zmizel prostor realizovat si podnikatelský sen, což v mém případě znamená rozvoj firmy. To je podle mého na podnikání to nejdůležitější. Marže už totiž nejsou tak vysoké, aby majitel vydělal dost na expanzi. Na tu jsem byl zvyklý celý život. I když jsem začínal u rodičů v garáži a prodával díly na Favority, tak to fungovalo. Ale teď už tu perspektivu v automotive nevidím. Minimálně na několik příštích let, dokud se obor zase nezmění.

Automobilky, včetně Škody Auto, ale hlásí velmi pěkné zisky.

Jenže ty končí u automobilek a dodavatelé jsou na tom podstatně hůře. Není výjimečná ani marže kolem tří procent. A nečekám, že to bude brzy jinak, když Volkswagen a další čeká souboj s Číňany, kteří jsou teď podstatně levnější. Povede to zase jen k maximální snaze uspořit u dodavatelů. Kdo chce tedy v oboru uspět, musí se spojovat, do čehož už se mi nechtělo. Rozhlížím se proto s kapitálem raději po jiných oborech s přidanou hodnotou. Těch je v Česku naštěstí pořád dost a možná se letos vydám někam úplně jinam. Ale ještě to nechci říkat, momentálně se soustřeďuji hlavně na naše hodinky Robot a mostecký autodrom.

Jaké letos v Mostě chystáte investice?

Každý rok investujeme do okruhu kolem deseti milionů, letos nás čeká například dokončení modernizace interiérů startovací věže. Autodrom mi dělá radost také tím, že na něm občas spokojení zákazníci poděkují, což z velkého automotive byznysu opravdu neznám. Pořádáme teď pět velkých událostí ročně, včetně mistrovství světa motorek a sajdkár, mistrovství Evropy tahačů nebo srazu veteránů Most Classic. A investice budou pokračovat, protože se každý rok zpřísňují podmínky Mezinárodní automobilové federace – FIA, za jakých lze velké závody pořádat. Čeká nás tak například celé nové zázemí pro zdravotníky, což je zhruba třicet milionů korun.

Jak zpomalená ekonomika dopadá na prodeje hodinek?

Příliš ne, jsme v segmentu, který to necítí. Ale značka Robot teď potřebuje nejen moje finance, ale i energii. Zapojil jsem se naplno do denního řízení, jezdím dělat obchod po světě a na různé veletrhy. Budování brandu je zdlouhavé, což jsem trochu podcenil, ale už víme, kam přesně směřujeme. Do jakých cen, strojků, zákazníků. Baví mě na tom, že máme například klienta, který už si od nás koupil šestery hodinky. Začínáme přitom s cenami na 60 tisících korun a nově budeme končit někde na 200 tisících. Za rok bychom měli představit model s komplikovaným strojkem za více než 250 tisíc, takové Bugatti mezi švýcarskými strojky, a dáme mu zase nějaký dobrý československý průmyslový příběh. Tím se odlišujeme od konkurence, chceme mladé generaci ukazovat, co všechno se tady úspěšně vyrábělo. Máme takto například hodinky navázané na závodní Minor, který vyhrál Le Mans v roce 1958, a hodně se věnujeme také starým Tatrám a jejich konstruktérovi Hansi Ledwinkovi. Letos zase rozjíždíme poctu letadlům Albatros.

Funguje taková stopa v zahraničí? Necílíte tím jen na československý trh?

Tatra funguje i ve světě. Ale pochopitelně to není jednoduché u některých zahraničních prodejců. Raději prodávají již zavedené značky, u nichž nemusí nic moc vysvětlovat a zákazník je za čtvrt hodiny odbavený. My potřebujeme větší péči, ale zase nabízíme větší unikát. Hodně proto míříme na německý trh, ale zajímají nás také USA a Asie, hlavně Japonsko a Singapur. Máme tříletý plán, kam se chceme dostat.

Jaký je?

Letos chceme vyrobit 200 kusů mechanických hodinek a potom chceme každý rok o třetinu prodeje zvýšit. Hlavním cílem v kratším horizontu je tak dostat se na pět set kusů ročně. Mně by se samozřejmě líbila za pár let tisícovka.

Od jakého počtu začnete být provozně v plusu?

Zhruba od těch pěti set kusů, byť se ten bod zvratu stále trochu posouvá, protože více investujeme do obchodu a marketingu.

Nejsou to nakonec vyhozené peníze? Čeští hodináři se dost trápí.

Mě to baví a neumím si představit, že bych byl jen investor a rentiér žijící z úroků. Těší mě budovat, i když je to těžké. A nějakou výrobu přece v Česku potřebujeme. Nemůžeme se všichni živit jen službami a e-shopy. Tak mi ta budoucnost občas připadá. Snad nebudeme jen ležet doma s 3D brýlemi a konzumovat virtuální svět. Já chci být venku.

Vytrvalostní závod veteránů Praha–Istanbul úspěšně dorazil do cíle. Tam konvoj zjistil, že musí jet dál

26. 5. 2023 ▪ 3 min. čtení

Proto jste loni uspořádal závod veteránů do Istanbulu?

Staré vozy jsou dávno moje vášeň, a mám navíc kamaráda Turka, který mi vždy vyprávěl, jak si v osmdesátých a devadesátých letech jezdil do Německa pro nějaké ojeté auto. Cestoval vlakem z Istanbulu a potom přes celou Evropu dva tři dny v kuse zase autem domů. Tak nás napadlo, že pojedeme z Prahy do Istanbulu. Vznikl závod 23 historických vozů a také dobrá parta nejrůznější lidí, z různých oborů a zázemí, které spojuje nadšení pro veterány. Dojeli všichni a všichni zdraví, což bylo nejdůležitější. Letos pořádáme druhý ročník Oldtimer Expressu, který povede do Athén.

Jak velký projekt to letos bude?

Míříme na účast 50 posádek, celý závod se prodlouží na šest dní a cílem je dojet pro olympijský oheň v roce, kdy bude olympiáda v Paříži. Loňský ročník byl hodně hektický, každý den se jelo více než 400 kilometrů, což je ve starých vozech náročné. Z toho moc neubereme, ale chci, aby to byl pro účastníky ještě větší zážitek přes doprovodný program. Pojedeme například jednu zkoušku jízdy přesnosti v Rijece na závodním okruhu a také více kolem moře a méně dálnicemi. Zároveň vzniknou dvě kategorie, pro auta starší třiceti a padesáti let. Nejstarší účastnické vozy jsou zatím Aston Martin 15/98 Bertelli z roku 1937 Lubomíra Pešáka z Veterán arény Olomouc a MG Abbey Magna ze stejného roku, s nímž pojede Jan Červenka.

Je to také byznys?

Je to radost, ale samozřejmě to musí být také ekonomicky zdravé. Letos už bychom měli být v plusu. Uvažujeme také o tom, že uděláme přesah do celé střední Evropy a budeme mít první posádky z Německa a z Rakouska. Závod je i byznysový networking, protože se ho převážně účastní podnikatelé. Ale zásadní je ten zážitek. Cesta, benzin a vůně starých interiérů.