Sloni v liberecké zoo se napájejí a myjí vodou z blízkého Labutího jezírka. Jenže během letního sucha vody v jezírku ubývá a výrazně se zhoršuje její kvalita. Zahrada ji proto musí doplňovat pitnou vodou z vodovodního řadu, což v praxi znamená, že naprostá většina této pitné vody skončí bez užitku v kanalizaci. „Za rok spotřebujeme asi šedesát tisíc kubíků vody, z toho téměř polovinu tvoří voda pitná,“ posteskla si mluvčí Zoo Liberec Barbara Tesařová.

Brzy by se to však mělo změnit. Letos na jaře startuje v Česku dosud ojedinělý projekt Life4zoo, jehož koordinátorem je Technická univerzita v Liberci (TUL). Voda použitá ve výbězích zahrady na koupání i napájení zvířat se přečištěná znovu vrátí do oběhu a v ještě lepší kvalitě.

Základem nového řešení bude umělý mokřad, který vznikne v podmáčené roklince vedle výběhu levhartů. Tam se svede znečištěná voda z bazénů zvířat v horní části zahrady, kterou obývají žirafy, tapíři, zebry nebo samice slona. Umělý mokřad kombinuje procesy filtrace pomocí srážení a biologického čištění. Voda pro napájení navíc projde ultrafiltrací a o zbytkové mikrobiální čištění se postará ultrafialové záření.

„Naším hlavním cílem je úspora vody. Nové řešení by mělo ušetřit až polovinu původní spotřeby,“ podotýká Tomáš Lederer, hlavní koordinátor projektu z TUL.

Již použitá voda slouží třeba k zalévání

Podobných projektů recyklace odpadních vod v posledních letech v Česku přibývá. Podle Jiřího Wannera z pražské VŠCHT, jednoho z nejrespektovanějších tuzemských odborníků na vodohospodářství, se recyklace ve velkém rozbíhá hlavně v konkrétních místech s nedostatkem vody. „Jsou to i celé státy nebo jejich území – jde o pás středomořských států v Evropě, Turecko, Izrael a Blízký východ jako takový nebo Nevadu. Las Vegas například recykluje 80 procent vody,“ dává příklady Wanner.

V Česku podle něj není nutnost recyklovat vodu ještě tak tíživá. Asociace pro vodu ČR ovšem už v letech 2022 a 2023 zaznamenala rostoucí počet zájemců z řad zemědělských a průmyslových podniků a také obcí v oblastech s omezenými zdroji vody, což je například ve středních a východních Čechách a na jižní Moravě. „Stejně tak se obce a města snaží o tvorbu umělých mokřadů a jiných prvků v boji s tepelnými ostrovy nebo recyklují vodu k zalévání zeleně. Z poslední doby je nejznámější příklad velkého golfového hřiště ve Vinoři, které je kompletně celé zavlažované vyčištěnou odpadní vodou z čistírny Kbely,“ popisuje Wanner.

Vyčistit vodu stojí stejně jako vyrobit pitnou

Česko se podle Wannera zatím nepotýká s tak výrazným suchem jako například středomořské evropské státy, ale i v rámci tuzemska existují velké rozdíly v dostupnosti zdrojů vody na straně jedné a potřebě vody, nejen pro obyvatelstvo, ale zejména pro průmysl a zemědělství na straně druhé.

„A právě lokální nedostupnost může hrát do budoucna významnou roli při nahrazování té části pitné kohoutkové vody, kterou dnes nespotřebováváme přímo pro pitné účely, vodou recyklovanou. Řada vodohospodářů v Česku se stále utěšuje tím, že úhrnné množství srážek včetně sněhových se tady dlouhodobě nemění. Mění se však jejich využitelnost, protože srážky jsou intenzivnější a lokálnější a intervaly mezi nimi se prodlužují,“ upozorňuje Wanner.

A kolik taková recyklovaná voda bude stát? Wanner s odborníky z Pražských vodovodů a kanalizací v roce 2020 pracovali na projektu využití vyčištěných městských odpadních vod tak, aby jimi města mohla nahradit vodu pitnou. V tomto projektu bilancovali i náklady na výrobu recyklované vody. „Ty se nijak výrazně nelišily od nákladů na výrobu vody pitné. Není to tak překvapivé, neboť i při výrobě pitné vody, zejména z vody povrchové, musíme používat stále sofistikovanější, a tedy i energeticky náročnější technologie,“ vysvětluje Wanner.

Chybí dvojí potrubí

Projektům recyklace však stojí v cestě česká legislativa. Vodní právo totiž doposud nezná pojem nakládání s recyklovanou vodou. A to je překážka pro to, aby se mohla ve velkém využívat. Ministerstvo životního prostředí ovšem tvrdí, že současný vodní zákon nijak recyklaci vody nezakazuje. V praxi tedy vždy záleží na příslušném vodoprávním úřadu, jestli bude ochoten vyhovět žádostem o recyklační projekty.

Další brzdou je i fakt, že Česko zatím nemá vybudovanou potřebnou infrastrukturu pro dvojí rozvod vody, tedy oddělené potrubí pro vodu pitnou a recyklovanou, jako to mají státy, kde už tento systém funguje desetiletí. To znamená dodatečné náklady na dopravu recyklované vody tam, kde se využije.

„Tyto dopravní náklady znova podtrhují to, co my na VŠCHT dlouhodobě prosazujeme, že opětovné využívání vody je určeno především k řešení lokálních problémů, a ne k nadlepšování celostátní bilance vody. Proto třeba s kolegy z ČVUT nyní v rámci projektu Wider uptake of water‑smart solutions jednáme s městskými částmi v blízkosti Ústřední čistírny odpadních vod Praha na Císařském ostrově o možnosti zahájit pilotní zavlažování městské zeleně v blízkosti čistírny přečištěnou odpadní vodou,“ nastiňuje Wanner.

Budoucnost vody

Stáhněte si přílohu v PDF

Do inovací, kdy se odpadní voda mění rovnou na pitnou, se v posledních letech pouštějí soukromé firmy. Například moravská společnost Hutira, která spolu s další českou firmou Seda Africa Group dodává kontejnerové úpravny vody do zahraničí, má aktuálně rozjetý projekt v africké Ghaně. Jejich zařízení dokáže ze silně znečištěné řeky pomocí sedimentace, srážení a filtrace vyrobit vodu vhodnou k pití. Úpravny vody, které podobnou přeměnu umí, jsou schopny nabídnout i tuzemským domácnostem. „Základní jednoduchá úpravna vody pro domácnost může začínat na nižších desítkách tisíc korun. Pokud je ale ve zdroji, tedy například vrtu nebo studni, komplikované znečištění, může se taková úpravna vyšplhat klidně na stovky tisíc korun,“ říká Petr Hajný z Hutiry.

Podobně například Výzkumný technologický institut, který sídlí v pražských Dejvicích, vyvinul filtrační zařízení tak účinné, že i z prasečí kejdy vytvoří vodu k napití. Teď jedná o tom, že by svou filtrační jednotku mohl dodat do válkou zasažené dětské nemocnice na Ukrajině, která leží přímo v bojové zóně a pitná voda je v jejím okolí vysoce kontaminovaná.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody.