Na Zátopka by v cíli čekal půl hodiny. Co si vzít od mladíka, který mohl zlomit „nepřekonatelnou“ hranici

Už za pár týdnů mohla padnout další hranice lidských možností. Zjevení světové atletiky – Keňan Kelvin Kiptum – ohlásil, že se v Rotterdamu pokusí jako první člověk v regulérním závodě zaběhnout maraton pod dvě hodiny. A bylo pravděpodobné, že se mu to povede. Jeho výkon z minulého roku z Chicaga byl nad dvouhodinovou hranicí pouze 35 vteřin. Hranice, která se ještě před pár lety považovala za nepřekonatelnou, ale nepadne. Světový rekordman zahynul v neděli při autonehodě.

Je to samozřejmě především individuální lidská tragédie. Zároveň je to ale ztráta obecná – prostřednictvím Kiptuma jsme se mohli dozvědět, čeho je člověk ve specifické oblasti schopen. Kiptum byl naprosto výjimečný. Bylo mu teprve čtyřiadvacet let, měl za sebou teprve tři maratonské běhy. Příznivci atletiky přitom vědí, že běžci na dlouhé vzdálenosti „dozrávají“ až v pozdějším věku. Kam až mohl výkon nakonec stlačit?

Pokud nyní někdo znuděně zívá a říká si „no a co, nějaký běh“, pojďme ukázat, co maraton pod dvě hodiny znamená. Emil Zátopek vyhrál v roce 1952 olympijský maraton v Helsinkách s časem 2:23. Kiptum by si v cíli maratonu mohl poslechnout před tím, než by do cíle dorazil Zátopek, sáhodlouhou rockovou baladu od Led Zeppelin Stairway to Heaven. A to dokonce třikrát. Nebo jiné srovnání. Obecně se za velmi slušný sportovní výkon považuje uběhnout 42 kilometrů a 195 metrů za čtyři hodiny. Kiptum byl schopen běžet dvakrát rychleji. Mezi ním a slušně trénovaným hobbíkem byl takový rozdíl, jako když jedete autem v obci a na dálnici. Ještě někdo zívá nudou?

Samozřejmě: Dvouhodinovou maratonskou hranici dříve nebo později prolomí někdo jiný. A skoro jistě ten někdo bude z horské oblasti v Keni, kde pásl Kiptum v dětství dobytek a kde si musel na první závod půjčit boty. Nakonec tím, komu se už v laboratorních podmínkách (s clonou proti větru, jednačtyřiceti vodiči a na dokonalém asfaltu automobilového okruhu) běžet pod dvě hodiny povedlo, byl Eliud Kipchoge, pocházející ze stejné oblasti. Některým je prostě dáno a rezervoár talentů z keňské a občas i etiopské vysočiny se zdá nevyčerpatelný.

Ale i mezi výjimečnými jsou výjimeční na druhou. A ti právě posouvají hranice směrem k dříve nemyslitelnému. Takže přes všechno se těžko ubránit pocitu, že předčasné úmrtí Kiptuma představuje obrovskou ztrátu nejen pro světovou atletiku, ale i pro zkoumání hranic lidských možností. Když to trochu přeženeme – podobnou ztrátu, jakou by byla bývala zaznamenala například hudba, kdyby předčasně zemřel dejme tomu W. A. Mozart. O co všechno bychom kvůli předčasně vyhaslé genialitě přišli? 

Jistě, už to slyším – nelze srovnávat ducha a tělo. Jenže ono je to propojené. Po úmrtí Kelvina Kiptuma se nedozvíme, alespoň prozatím, kam až lidské schopnosti v jisté oblasti sahají. Nedozvíme se, jak dokonalou symfonii může zahrát kombinace tělesného talentu a odhodlání ducha, bez kterého by se mimořádné dispozice nemohly rozvinout. Jednou to jistě zjistíme, ale tak výjimečný talent s tak výjimečným odhodláním a pracovitostí jako Kiptum se opravdu příliš často nerodí.

Ale abychom skončili tak pozitivně, jak jen to při smutné příležitosti jde. Inspirací pro překonávání našich vlastních, domněle nepřekonatelných hranic může být Kelvin Kiptum i dál. Já třeba zkusím na stará kolena ten maraton stlačit ještě jednou co nejhlouběji pod ty čtyři hodiny. Co Vy?