Kdyby Rusko zítra zaútočilo, Evropa se bez Američanů neubrání. Co musíme udělat, abychom měli šanci?

Donald Trump vyděsil Evropu prohlášením, že ty země, které nebudou dostatečně investovat do své obrany, odmítne coby možný americký prezident bránit. Většina evropských členů NATO znervózněla, protože dohodnutý podíl svého bohatství na obranu řada z nich nedává. Na případný útok Ruska – které teď oznámilo, že zdvojnásobí počet vojáků rozmístěných podél hranic s NATO –, by tak Evropané zůstali sami. Lze se bránit bez Američanů a co pro to případně evropské státy musí udělat? Přinášíme odpovědi dvou expertů na hlavní otázky.

Jak moc je Evropa závislá na USA, pokud jde o obranu?

„Je to jednoduché. Kdyby Rusko zítra zaútočilo na evropského člena NATO, sami bez Američanů se neubráníme,“ říká bez váhání bezpečnostní analytik Mihai Chihaia z bruselského institutu pro evropskou politiku EPC.

Proč přesně?

Vojáků dají alianční země dohromady 1,5 milionu z řad pěchoty, námořnictva i letectva. „Ale letadlové lodě, výsadkové lodě, jaderné odstrašení, prostředky na průzkum vesmíru. Tyto a další strategické systémy do kolektivní obrany jsou schopni dodat v dostatečném počtu jen Američani,“ upozorňuje Jan Jireš, vrchní ředitel na českém ministerstvu obrany, který řídí sekci obranné politiky a strategie. 

Nejde přitom jen o vybavení. „Problém“ je i stálá velitelská struktura NATO, což je síť deseti tisíc důstojníků – okolo 250 jich dodalo Česko –, kteří působí na základnách v Evropě a denně tam chodí za svůj počítač do práce. „I v této struktuře pracuje zdaleka nejvíc Američanů a na těch nejdůležitějších pozicích,“ zmiňuje Jireš a pokračuje: „Jejich lidi ve velitelské struktuře bychom si nemohli půjčit nebo je ze dne na den nahradit, pokud by se Amerika rozhodla dané operace neúčastnit.“

Co musí tedy Evropa prioritně dělat?

Masivně zbrojit. „Od ruské invaze na Ukrajinu se v Evropě nevyrobil ani jeden nový tank,“ uvádí pro ilustraci Jireš. V minulosti neměly evropské zbrojovky dostatek zakázek, a tak snížily kapacitu nebo přesunuly výrobu jinam. Teď mají problém rozjet rychle produkci ve velkém. Státy NATO se sice zavázaly dávat na obranu minimálně dvě procenta svého hrubého domácího produktu, většina to ale dlouho nedělala.

„Abychom dohnali náskok Spojených států, smazali uplynulých třicet let, kdy jsme se v obraně vezli, a postavili důvěryhodnou odstrašující sílu, museli bychom příštích pět až deset let dávat na obranu dvojnásobek než dnes. Tedy každá země 3 až 4 procenta svého HDP, podobně jako to dělaly západoevropské země v dobách studené války,“ popisuje vrchní ředitel Jireš. Investovat navíc musí státy chytře. „Evropským zemím nejvíc chybí strategické vybavení: letadla schopná doplňovat palivo ve vzduchu, zařízení na průzkum vesmíru, vagony pro převoz těžké vojenské techniky po železnici. Tohle všechno si musíme pořídit,“ vyjmenovává Mihai Chihaia. 

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Je to tedy hlavně o nákupu sofistikované techniky?

Nejenom. Společná cvičení vojáků z aliančních zemí v posledních letech podle Chihaie ukázala, že v Evropě není dostatečná infrastruktura pro přesun jednotek. „Nemáme silnice, které unesou vojenský náklad a neproboří se. A nemáme ani jednotnou šířku kolejí v Evropě, aby se lidé a technika mohly bez obtíží přesouvat mezi jednotlivými státy,“ uvádí analytik. Jireš pak upozorňuje i na zdánlivě banálnější potíže: „Když se sejde jedenáct různých armád v Evropě na cvičení, první výzva je, aby se spojily. Často si totiž přivezou jedenáct druhů vysílaček.“

Co spolupráce různých národních armád, jejichž vojáci mluví různými jazyky – je to problém?

Podle obou mužů zrovna tohle problém není. Smíšených cvičení aliančních armád probíhá na tisíc ročně a ukazuje se, že „kulturně jsou si transatlantické armády, dohromady zhruba 1,5 milionu vojáků, velmi podobné,“ tvrdí Chihaia. „Ve schopnosti jednotlivých armád operovat spolu pod mezinárodním velením zádrhel není,“ souhlasí Jireš. 

Děje se tedy v evropské obraně něco, co skrývá naději?

Ruská invaze na Ukrajinu obrací dosavadní negativní trend. Letos by mělo hranici dvě procenta HDP na obranu dosáhnout 19 zemí včetně Česka z 31 členů aliance. Tři země – Německo, Nizozemsko a Polsko – se dohodly na vybudování speciálního dopravního koridoru, který povede od přístavů v Severním moři do zemí na východním křídle NATO. To by mělo zajistit rychlý přesun jednotek do této oblasti v případě napadení Ruskem.

Německo, Česko a další země pracují na projektu výroby osmi stovek německých tanků Leopard během příštích let. A Evropská komise se ještě během února chystá zveřejnit plán, jak by EU mohla zafinancovat masivní výrobu munice, vojenské techniky a zbraní, které evropským zemím nejvíc chybí. Česko to podporuje; český ministr financí chce právě společné financování zbrojní výroby zvednout jako prioritu na schůzce šéfů státních kas EU tento týden. Pořád platí, že by Evropa měla dělat mnohem víc, ale něco se začíná dít. 

Mluví ještě někdo o samostatné evropské armádě, nebo je to ze stolu?

Pod „evropskou armádou“ si každý představuje něco jiného. Někdo druhou národní armádu jen pro EU vedle té pro alianční mise, jiný samostatné nadnárodní mužstvo v uniformě se žlutými hvězdami. „Ani jedno není realizovatelné,“ tvrdí Mihai Chihaia. „Žádný alianční stát si nebude vydržovat dvě armády najednou. A kdyby to byla unijní armáda, kdo by jí velel, když EU není vojenský pakt a má i neutrální členy?“ Podle Chihaie i Jireše musí evropské země prioritně investovat do svých sil, aby společně ubránily kontinent i bez Ameriky. Zda by to bylo pod vlajkou NATO nebo jinou, není podstatné.