Souběh událostí v roce 2024, zejména reálný scénář odchodu USA z Evropy a měnící se situace na východě Ukrajiny, vyžaduje dramatickou změnu evropského přístupu k válce na Ukrajině. Pohled na volební preference v ČR a prohlášení Andreje Babiše nám zároveň ukazují, že naši zemi dělí jedny volby od podobného směřování, jako mají Maďarsko a Slovensko. Se stejnou intenzitou, s jakou se naše středně malá země věnuje podpoře Ukrajiny, se musí věnovat domácí komunikaci o řešeních konfliktu, od vysílání vojsk až po jaderné odstrašení.

Nemůžeme čekat na výsledky amerických voleb ani na to, jak se zachová Vladimir Putin. Jako Evropané musíme sami začít diktovat tempo hry. Jediné, mezi čím můžeme volit, je, kolik prostředků na tento dlouhodobý konflikt s Ruskem vynaložíme. Čím dříve, tím méně. Pokus o omezený útok na některý členský stát NATO do roku 2030 je považován za pravděpodobný.

Prvním krokem ve změně evropské pozice je koncept strategické nejasnosti, který od minulého týdne komunikuje francouzský prezident Macron. Otevřeně začal mluvit o vyslání francouzských a dalších evropských vojenských jednotek na ochranu hranic a klíčových bodů zájmu na Ukrajině. Zda, kdy a jak se něco takového může stát, není jasné, a zejména Rusku to má být nejasné.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

Vyslání evropských vojsk na Ukrajinu pro celou řadu úkolů, od logistiky, ochrany hranic s Běloruskem, civilní pomoci až po ochranu nových evropských zbrojovek, je prvním mentálním blokem, který je nutné překonat napříč celou unií. Bez dostatečně velkých dodávek zbraní a munice ze strany Evropy a narůstajícího vyčerpání ukrajinské armády je to jediné další řešení, které Evropa má, aby předešla své porážce.

Stejně tak je nutné otevřeně hovořit o potřebě evropského jaderného odstrašení. V situaci, kdy je naprosto realistickým scénářem zvolení Donalda Trumpa a následné zásadní oslabení transatlantické bezpečnostní architektury, a tedy i amerického jaderného deštníku nad Evropou, nemůžeme jen stát a čekat na to, co se stane. Bez koordinovaného přístupu k evropskému jadernému odstrašení riskujeme proliferaci nukleárních zbraní napříč Evropou, zejména pokud si poslechneme některá prohlášení přicházející z Polska.

EU jako mírový poválečný projekt nemůže pokračovat a prosperovat tak, jak vznikla. Evropská unie se musí stát vojenskou mocností se schopností čelit největší jaderné velmoci, která proti Evropě rozpoutala válku. Hlavními hybateli této tvrdé změny ale budou lídři jednotlivých zemí, ne Evropská komise, jak již naznačuje řada setkání, summitů a cest iniciovaných francouzským prezidentem.

Změna evropské pozice z pasivní do proaktivní ale vyžaduje neúnavnou a jasnou komunikaci vůči veřejnosti, která se války logicky bojí, zejména pokud je již dva roky sužována obrovskou inflací a dalšími socioekonomickými slabostmi ČR. Neschopnost srozumitelně komunikovat evropskou pozici ve stínu amerických voleb či postupu Ruska na východě Ukrajiny je ihned využívána opozicí k nesmyslnému volání po míru a ustupování Putinovi. Po dalších volbách se tak ČR může ocitnout mimo jádro EU nejen v ekonomických tématech kvůli absenci eura, ale také mimo zahraniční a obranou politiku. Takový euroskeptický úspěch by nic dobrého nepřinesl. S oslabující transatlantickou vazbou totiž není jiná bezpečnostní garance pro ČR než silná Evropa.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky

Baví vás číst názory chytrých lidí? Odebírejte newsletter Týden v komentářích, kde najdete výběr toho nejlepšího. Pečlivě ho pro vás každý týden sestavuje Jan Kubita a kromě jiných píší Petr Honzejk, Julie Hrstková, Martin Ehl a Luděk Vainert.