Zažila největší český trapas v EU: Politici dělali haury a pak byli takhle maličcí

Zažila trapas s ministrem za ČSSD Milošem Kužvartem, který chtěl být eurokomisařem, ale uměl říct v zásadě jen jednu větu anglicky. Přesvědčovala výrobce paštik, aby zaplatili oslavy vstupu do unie, protože vláda na ně nedala peníze. Petra Mašínová, někdejší první mluvčí českého zastoupení v Bruselu, v rozhovoru pro HN vzpomíná na bouřlivou dobu před 20 lety, kdy se Česko stávalo členem EU.

Co jste coby tehdejší mluvčí našeho zastoupení v Bruselu dělala 1. května 2004, tedy v den, kdy Česko vstoupilo do unie?

Ten den byl hodně zajímavý. V Bruselu se konaly oslavy rozšíření, ale my jsme v té době neměli moc peněz z rozpočtu. Já jsem proto několik měsíců předtím objížděla Česko a na kolenou prosila jednu naši firmu za druhou, aby nám pomohly zasponzorovat oslavy. Což se podařilo. Jednak se nám podařilo vydat knížku v angličtině o tom, kdo jsme, kterou jsme dávali jako dárek cizím velvyslancům, aby nás znali. Pomohla nám Becherovka, pekaři, paštikáři, prostě kdekdo.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

A kromě knížky?

V centru Bruselu měla každá země pronajatý prostor a prezentovala svoje všemožné výrobky a speciality. Nám sponzorské dary vystačily jen na to, abychom si pronajali jeden klub v Bruselu, který byl známý tím, že se v něm nacvičovala salsa a bylo tam hrozně veselo. Uvnitř jsme měli spoustu vína a piva od sponzorů, ale taky jsme tam měli hodně konzerv, protože nám potravinářské firmy dovezly svoje výrobky v kamionech.

Byla to taková směs všeho možného, ale nakonec naše tančírna patřila k nejpopulárnějším místům oslav.

Protože jste tancovali salsu a k tomu jedli konzervy?

Protože přijela spousta zástupců vlády, i tehdejší premiér Vladimír Špidla, a byl to takový jeden velký tanec v latino klubu. Ráno jsem se probudila a byla jsem celá olepená hvězdičkami a českými vlajkami.

Jak to, že nebyly peníze na to, oslavit moment, ke kterému Česko začalo směřovat už krátce po listopadu 1989?

Většina peněz byla věnována na oslavy doma. Pořádala se spousta akcí a besed s lidmi před referendem v roce 2003. Vyčlenit peníze na to, že Česko se musí představit taky členským státům, se pozapomnělo.

Co byl váš hlavní úkol coby mluvčí našeho zastoupení při EU těsně před vstupem a po něm? Vysvětlovat cizincům v Bruselu, kdo jsou Češi?

Na začátku to určitě bylo představovat se, být vidět, navazovat vztahy v Bruselu. Ale velmi rychle se to přehouplo v každodenní tvrdý chleba – doprovázení ministrů na schůzky, seznamování se s novináři, prezentace toho, jak se stavíme k návrhům Evropské komise. Stala se z toho odborná, technicistní práce.

Jak se tehdy úředníci, diplomaté, politici v Bruselu dívali na Česko?

Tenkrát jsme byli my nováčci takoví outsideři a všichni čekali, co z nás vypadne. Když jsme vstoupili, byli jsme v jednom pytli všech těch deseti zemí, které vstoupily ve stejnou dobu. A relativně dlouho se k nám okolí chovalo ke všem stejně. My jsme se v tom pytli komfortně zabydleli, protože jsme si vzájemně pomáhali. Říkali jsme si, jak vlastně všichni nevíme.

Kdo byl náš největší pomocník?

Polsko bylo tím, ke komu se všichni upínali. Bylo velké a všichni si říkali, že budou mít silný hlas. Ale záhy se to začalo rozdělovat. Mnohokrát jsme se s Poláky názorově neshodli, protože měli jiné priority. U nich to vždycky bylo zemědělství, u nás ne.

Byla jste tehdy v Bruselu coby mluvčí na tiskovce se zahraničními novináři prvního českého kandidáta na eurokomisaře, exministra životního prostředí za ČSSD Miloše Kužvarta. Na dotazy v angličtině odpovídal jenom „I am very optimistic“, tedy „jsem velmi optimistický“, protože se ukázalo, že neumí dobře anglicky. Byl to tehdy pro Česko velký trapas?

Myslím, že interně trapas bylo už to, že ta nominace vůbec přišla. My, kteří jsme pracovali na předvstupních jednáních, jsme byli obrovsky nadšení pro to, stát se součástí Evropy, a chtěli jsme to nejlepší. Když přišlo jmenování pana Kužvarta, bylo to obrovské zklamání.

Proč?

Protože – a teď se nechci nikoho dotknout – to nebyla výrazná osobnost. Nebyl to nikdo, o kom je slyšet, je známý jeho vztah k Evropě. Byl to úředník, lokální politik.

To, že neumí anglicky, jste nevěděli?

Pro mě to byl šok. Ale myslím, že i pro něj to bylo extrémně těžké, protože nikdy takovou situací neprocházel. Na té tiskové konferenci se snažil, ale jak mi říkali budoucí šéfové, snažit se nestačí, musíte mít výsledky. A to se nestalo. V tom sále byl najednou šum, spousta cizích novinářů začala odcházet, protože se nic nedozvěděli. Očekávání od komisařů nových států byla přitom velká, všichni byli zvědaví, co to přinese. Nezapsali jsme se na začátku úplně nejlépe.

Byl nějaký rozdíl mezi tehdejšími českými a ostatními politiky z postkomunistické Evropy v otázce sebevědomí, jazykových znalostí, vztahu k unii?

V sebevědomí asi ano.

My jsme ho měli menší, nebo větší?

Navenek jsme sebevědomí měli spoustu, ale moje zkušenost s mnohými ministry a obecně politiky, kteří přijížděli v té době do Bruselu na jednání, byla, že pak měli takhle malou dušičku. Václav Klaus a jeho suita byli poměrně hlasití a čekalo se, jestli budeme skutečně vrážet klíny do EU a budeme protievropští. Jazykově na tom byli nejlépe vyjednavači z nových zemí a jejich týmy. Politici je doháněli.

Čeští politici jsou na tom i dnes jazykově hůř než třeba polští nebo maďarští. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Nevím. Ale je to strašná ostuda. Že si stoupne Emmanuel Macron před německý parlament a v němčině coby Francouz přednese svoji řeč, mi přijde famózní. Bez angličtiny si to vůbec neumím dneska představit. Jako stát se můžeme srovnávat se zeměmi velikosti skandinávských, Nizozemska a podobných. A tam je úroveň angličtiny v zásadě totožná s rodilými mluvčími. Možná za to může český dabing, který tak milujeme. Jazyková vybavenost mladé generace je ale naštěstí jiná. 

Po návratu z Bruselu v roce 2005 jste vedla odbor pro komunikaci o EU na Úřadu vlády. Co bylo hlavní náplní vaší práce? Při pohledu na tehdejší média to vypadá, že se v zásadě celá komunikace o EU v té době smrskla jen na to, co říká Václav Klaus, a že mu někdo – pokud vůbec někdo – oponuje.

Založili jsme vládní informační web Euroskop, založili jsme regionální centra, která pořádala debaty a lidi tam mohli chodit, když třeba chtěli vyjet pracovat do Bruselu. Postavili jsme něco, co mělo existovat už dávno. Vydrželo to pak až do prvního předsednictví v roce 2009. Pak se odbor přesunul na ministerstvo pro místní rozvoj a z informování o EU přestala být vládní priorita.

Češi jsou stále jedněmi z největších euroskeptiků v EU. Znamená to, že mimo jiné vaše mise selhala? A lze vůbec komunikační kampaní změnit dlouhodobé veřejné mínění?

Kdybych si myslela, že to je moje chyba, měla bych o sobě moc vysoké mínění. Já si myslím, že je to o evropanství, které by politická reprezentace měla mít v sobě.

Jak se evropanství získá?

Jednorázovou kampaní ne. Z mého pohledu je to věcí dlouhodobého vzdělávání, porozumění historickému kontextu. Evropská unie není pevná hmota, která takto bude vypadat za 20 let. Mění se, podobně jako se lidé mění ve vztahu. Myslím si, že znalosti politiků, obecně elit o Evropě a jejich odvaha o ní přemýšlet je to, co tu chybí.

Žijete teď ve Francii. Jsme už Západ?

Já myslím, že do velké míry ano. Globalizace nás spolkla. Dokážeme vyvážet do zahraničí, dokážeme stavět úžasné věci. Je tady svoboda slova, demokracie nám funguje. Nemám pocit, že jsme méněcenní.

Vnímají nás Francouzi tak, že jsme Západ?

Francouzi je hodně obecný pojem. Ti z velkých měst většinově ano. Praha nám pomáhá. To, že jsme součástí Evropské unie, je – k mému velkému a milému překvapení – už ve všeobecném povědomí.

Ještě pořád ve Francii rezonuje jméno Václava Klause? Dlouho platilo, že nás Francouzi – novináři, politici, elita – redukovali na takový „Klausoland“ kvůli jeho výrazné kritice evropské integrace.

Václav Klaus a Miloš Zeman zmizeli. Ti nejsou. Nikdo na ně nevzpomíná ani nepřebírá jejich názory. Snažím se číst francouzské noviny a že bych tam někde viděla odkaz, že něco kdysi řekl Václav Klaus, tak to nevidím.

Kdo z Česka existuje?

Pořád existuje Václav Havel. Druhý nejznámější politik je Andrej Babiš, protože jeho nedořešené záležitosti v oblasti francouzských daní jsou poměrně populárním tématem. Stoprocentně existuje prezident Petr Pavel. A pak Daniel Křetínský, protože vlastní nejedno vydavatelství ve Francii a zároveň známý řetězec obchodů s potravinami Casino. Moji kolegové mi píší, že Česko teď kupuje Francii. Je to zajímavé i v tom kontextu, jestli jsme vnímaní jako Západ. Dřív to bylo nemyslitelné, že by přišel český podnikatel a koupil si ve Francii obchodní řetězec.

Kdyby se udělovala státní vyznamenání za příspěvek při návratu Česka do Evropy, komu byste ho udělila?

Zůstanu ve svém oboru, protože tam se cítím kompetentní. Jednoznačně, absolutně, bych ho udělila Karlu Bartákovi, který byl v té době zpravodajem ČTK v Bruselu. Jeho znalost Evropské unie byla výjimečná. Měl famózní přehled o tom, co se v Bruselu děje, měl kontakty všude. Myslím, že i díky němu jsme prezentovali všechno, co se v Bruselu děje, způsobem, jakým jsme to dělali. Mnoho novinářů se od něj učilo. Takže já bych mu medaili dala.