Podle nedávno zveřejněné studie McKinsey se část zemí z regionu střední a východní Evropy zařadila v rychlosti růstu produktivity, tedy hodnoty vyrobené produkce na zaměstnance, do rychlého levého jízdního pruhu. S nadsázkou lze říci, že jde o sprintery, kteří mají šanci se někdy v budoucnu vyrovnat těm bohatším a výkonnějším. Naopak ty země, které „jedou“ v pravém, pomalejším pruhu, těm se vyspělé země natrvalo vzdalují.
Co odlišuje sprintery od lenochodů? Tempo růstu produktivity práce, dlouhodobě vysoká míra investic mezi 20 a 40 procenty HDP, úspěšné investice do urbanizace, rostoucí produktivita služeb a průmysl zapojený do mezinárodního obchodu.
A jak je na tom naše milé Česko? V žebříčku sprinterů ho nenajdete. Zato Polsko ano. Úspěšní nebudete ani v jiných kategoriích. Možná jsme moc malou a málo atraktivní zemí nebo nás jen autoři chtěli ušetřit ostudy. Není ale těžké si podle zmíněných kritérií Česko do žebříčku přidat. Zatímco ještě před koronavirovým šokem jsme patřili spolu s Maďarskem, Tchaj-wanem či Tuniskem ke střednímu proudu rychle se rozvíjejících ekonomik. V době „dokonalé bouře“, kdy se ekonomikou prohnalo v rychlém sledu hned několik šoků, jsme zařadili nižší neutrál a z pomalého pruhu míříme rovnou do odstavného. A každý řidič ví, že zařadit se zpět vyžaduje úsilí, výkon a rychlou reakci.
Stanjura předvídá lepší zítřky, HDP bude vyšší než před covidem. Ekonomové jsou střízlivější
V řeči čísel zní varování ještě naléhavěji. Od roku 2019 průměrný růst naší přidané hodnoty na hlavu (tzv. produktivity) zpomalil z více než dvou procent na necelé jedno procento. Cenová konkurenceschopnost našeho vývozu měřená reálným měnovým kurzem deflovaným mzdovými náklady se od roku 2017 snížila o čtvrtinu vlivem posílení kurzu a hlavně rostoucích mzdových nákladů. Pro srovnání polská cenová konkurenceschopnost se zhoršila jen o 6,5 procenta, Německa o 1,4 procenta a v případě Maďarska zůstala nezměněna. A to není zdaleka vše. Náklady na energie pro firmy v Česku vyrostly v porovnání s rokem 2017 na 3,5násobek podobně jako v Maďarsku či Rakousku. Jen v Chorvatsku, Německu či na Slovensku šly nahoru ještě výrazněji – na čtyř- až pětinásobek. Ve zbytku Evropy rostly výrazně pomaleji. V USA se ceny energií za stejnou dobu zvýšily o pouhých 17 procent. A v Číně? O nízké jednotky procent.
Česko (ale i celá EU) potřebuje více než kdy jindy růst přidané hodnoty neboli produktivity. Je to snad jediný zaručený recept na růst životní úrovně i při stárnoucí populaci, potřebnou ekonomickou a energetickou transformaci, posílení bezpečnosti a odolnosti dodavatelských řetězců a koneckonců i na ochranu před dalším případným cenovým šokem.
