Vláda nepochopila, že politika je jako byznys. Kdo kašle na inovace a na zákazníky, zemře

Z výsledků evropských voleb nelze samozřejmě vyvozovat silné závěry, pokud jde o prognózu výsledků voleb sněmovních. Lze z nich ale vypozorovat, co v dnešní politice „jede“, a co by tedy neměl opomenout nikdo, kdo chce vyhrávat a vystoupat až na politický vrchol. Motivů, ze kterých by se měli poučit hlavně vládní politici, je několik, ale v zásadě se dají shrnout pod tři termíny: inovativnost, komunikativnost, srozumitelnost.

Na první pohled vidíme, že v eurovolbách výrazně uspěly formace, které jsou tak či onak nové. Motoristé jsou na scéně úplnou novinkou, formace Stačilo! jsou sice komunisté, ale v novém kostýmu. Není to nic překvapujícího. Z reklamní branže víme, jak dobře na zákazníky fungují nálepky „novinka“, „nové složení“ a podobně. Stejné je to s voliči. Nové nebo alespoň inovované formace jim asociují modernitu, změnu, čerstvost, vyšší kvalitu. A podle toho se i rozhodují. V těchto eurovolbách by jistě neuspěl samotný Robert Šlachta, ale s neokoukaným Filipem Turkem udělala koalice Přísahy a Motoristů díru do politiky. Většinu lidí by ani nenapadlo volit staré komunisty, ale Stačilo!, to je jiná písnička, těm to hodí ochotně. Prostě nový obsah nebo rebranding v politice funguje.

Abychom si rozuměli: Samotný rebranding samozřejmě nepomůže vždy, jak vidíme třeba na sociálních demokratech. Ti na tom byli mizerně jako ČSSD a nyní pod značkou SOCDEM jsou na tom ještě hůř. Změna značky musí být alespoň trochu důvěryhodná, ideálně doprovázená nějakou vnitřní inovací, nebo alespoň jejím náznakem. ČSSD se ale nezměnila vůbec, je to navenek pořád stejná parta unavených a bezradných strýců. To komunistka Konečná vyhlíží  oproti klasickým gottwaldovsko-jakešovským typům reprezentujícím starou KSČM moderně. Takže se jí nalákat nové voliče daří.

Pro všechny partaje, především pro ty vládní, to znamená, že pokud chtějí být úspěšné, musí stále přicházet s novinkami – ať už jde o nové osobnosti, nové způsoby komunikace, nová témata. Žádná ze stran vládní koalice to ale ke své škodě dosud nepochopila. Prezentovaly se v eurovolbách stejně jako vždycky. Stejné tváře, stejná slova, stejně nenápaditá kampaň. Nejlépe to bylo vidět na Pirátech, od kterých, coby strany pro mladší lidi, se inovativnost očekává obzvlášť. Co ale nabídli? Zase jenom obecné proklamace o modernizaci a nehoustnoucí dredy Ivana Bartoše. STAN přišel alespoň s Danuší Nerudovou (proto také získal nejlepší výsledek ze všech voleb, do kterých šel samostatně, 8,7 procenta), ale ani Nerudová nebyla v pravém slova smyslu novinkou. Působila spíš jako recyklát z prezidentských voleb. O koalici Spolu ani nemluvě, tam nebylo nového vůbec nic. Stejná sestava standardně „šila“ do Andreje Babiše, populismu a extremismu, což už působilo spíš únavně. Není divu, že Spolu s Babišem prohráli.

Dalo by se namítnout: „A co hnutí ANO? Vždyť to je také pořád stejné!“ Není to tak úplně pravda. ANO sice reprezentuje pořád stejný Andrej Babiš, ovšem ten samý Babiš dokáže permanentně inovovat. Jeho tým stále vymýšlí něco nového: Nová zapamatovatelná hesla („Česko, pro tebe všecko“ bylo vysmívané, ale je to jediné heslo, které si z těchto eurovoleb každý pamatuje). Nové způsoby prezentace (liberálové se chechtají nakrucování dam v letech, Aleny Schillerové a Kláry Dostálové, na TikToku, ale funguje to). Nové, až infotainmentové způsoby komunikace zásadních témat (Babišovo video s kohoutem Silverem bylo čiré dada, ale zprávu voličům doručilo dokonale). Babiš prostě funguje jako popová hvězda. Těží ze známosti a popularity, ale ví, že aby si ji udržel, musí publikum neustále zásobovat novinkami všeho druhu, jinak přijdou jiní sekáči. Toto si mimochodem ne zcela uvědomil Tomio Okamura, který je čím dál stejný a najednou v eurovolbách vyděšeně hleděl, že neskončil s jedenácti, ale pouhými šesti procenty hlasů.

Analýza

Vítězové a poražení eurovoleb: ANO objevilo nečekanou hvězdu i koaličního partnera, vláda smutní s Okamurou

11. 6. 2024 ▪ 7 min. čtení

Neméně důležitou a možná ještě důležitější záležitostí než inovativnost a komunikativnost je v dnešní politice srozumitelnost. Filipu Turkovi v evropských volbách pomohlo, že dokáže mluvit jednoduše, stručně a snadno pochopitelně. Voliči prostě nemají čas a často ani chuť a kapacitu na rozmotávání složitých myšlenkových konstrukcí. Těm by snad někdo zatleskal na politologickém či ekonomickém semináři na CEVRO Institutu, ale volební kampaň je jiná disciplína. Máme tady opět analogii z byznysu. Tak jako výrobci nejrůznějších technologických udělátek dbají na to, aby je vybavili intuitivním ovládáním a nikdo nemusel číst návod tlustý a komplikovaný jako román od Dostojevského, měli by i standardní politici přemýšlet, jak dopravit své poselství k voličům, aniž by od nich vyžadovali soustředění jako při skládání Rubikovy kostky.

Na námitku, že to odpovědní politici mají složitější než extremisté a populisté, kteří mohou šaškovat a slibovat jednoduchá řešení složitých problémů, odpovídám: Je to pravda, ale jen částečně. Každý, byť sebesložitější problém, lze srozumitelně a zajímavě vysvětlit i dětem. A pokud to někdo nedokáže, ukazuje to jenom, že tématu sám ve skutečnosti tak úplně nerozumí. Problém v politice nebývá na přijímači, spíše na vysílači. Když voliči svým politikům nerozumí, dojdou lehce k závěru, že si jich tito politici neváží. Což si z koaličních politiků zatím odpovídajícím způsobem uvědomil snad jen Vít Rakušan.

Vládní politici nyní mají jen dvě možnosti. Buď výše uvedené lekce plynoucí z eurovoleb vezmou a zařídí se podle nich, nebo je nechají ležet. První možnost jim sice nezaručuje nic, druhá jim ovšem stoprocentně garantuje, že po volbách sněmovních zůstanou ležet oni. A sice na lopatkách.