Jean-Pascal Duvieusart a Ladislav Bartoníček byli pro Petra Kellnera tak důležití, že dostali v jeho skupině PPF podíl. Po tragickém skonu nejbohatšího Čecha ovšem nastala nová éra a čas obou minoritních podílníků v PPF pomalu končí. Loni byli z vlastnické struktury vyplaceni a jejich manažerská role pomalu doznívá – Duvieusart působí pouze jako předseda představenstva společnosti PPF Financial Holdings a dohlíží na prodej aktiv v Asii. A tam už jich největší tuzemské finanční skupině moc nezbývá, jeho pozornost se tak přesouvá k vlastnímu investičnímu byznysu pod značkou BD Partners.

Sedmapadesátiletý manažer je napůl Belgičan a napůl Francouz, takže si na začátku rozhovoru pro HN naoko postěžoval, že jsem pro naše setkání vybral dejvickou kavárnu, kde nemají croissanty. Jinak mu ale v Praze nic nechybí. Město si zamiloval a zůstává tu i po prodeji svého podílu v PPF.

„Přišel jsem do Prahy jako zaměstnanec McKinsey v roce 1999 a zůstal do roku 2007. To jsem odešel do Moskvy a znovu se vrátil v roce 2020. Mám tu vybudované profesní vztahy, spoustu kamarádů,“ říká Duvieusart a zdůrazňuje, že jeho nejmladší dcera tu stále chodí do školy a drží ho tu i nový byznys s Bartoníčkem. „Byl bych idiot, kdybych šel někam jinam. Co bude za pět deset let, nikdo neví. Nikdy jsem neplánoval za střednědobý horizont.“

Co se vám líbí na životě v Česku?

Je velmi pohodlný a příjemný, i pro mě jako cizince. Kvalita života je tu extrémně vysoká, je tu bezpečno. Snadno doletíte za zábavou nebo byznysem, kam potřebujete, za hodinu jste v Paříži, za dvě v Londýně. Není divu, že tu je tolik expatů ze Západu.

Češi vždycky snili o tom, že jednou doženou Západ…

Myslím, že si spoustu Čechů neuvědomuje, že Praha je mnohem bohatší region než spousta jiných v západní Evropě. Nejde jen o kupní sílu, ale právě o tu absolutní kvalitu života. Víte, já oceňuji ten posun, kterým Praha za dobu, kdy ji znám zblízka, prošla. Před 25 lety tu nebyl Terminál 2 na letišti, nebylo nákupní centrum Nový Smíchov nebo Palladium. Všechny banky byly na Příkopech a moji kamarádi z ciziny mi říkali, že pojedeme nakupovat do Mnichova. Praha a celé Česko se rychle měnily k lepšímu a za pár let jste si tu mohl koupit cokoli, co jste chtěl.

Nic vám tu nechybělo?

Nejde o nějakou konkrétní věc, ale o mindset. Přece nestrávíte život tím, že si říkáte, co byste mohli mít nebo zažít v jiném městě.

Když jsme se domlouvali na rozhovor, říkal jste, že přijedete kamkoli tramvají nebo metrem. Jezdíte po Praze MHD?

Používám jenom MHD – nebo Liftago. Jinak nedává smysl po Praze jezdit autem, když je tu tak dobrá veřejná doprava. Jezdí jako švýcarské hodinky. Je rychlejší než auto, nemusím řešit parkování a ekologický aspekt je pro mě také důležitý. Mám Lítačku a docela často mě kontrolují revizoři.

Máte auto?

Když jsem se před čtyřmi lety vrátil do Prahy, odmítl jsem v PPF služební auto. Prostě jsem usoudil, že ho nepotřebuji. Pak ale přišel covid a bylo to všelijaké, tak jsem si nakonec jedno auto pořídil – Fiat 500. Jezdím s ním ale jen zřídkakdy, dám tak tři tisíce kilometrů ročně.

Co vás teď nejvíce zajímá?

Hodně mě zajímají francouzské volby do Národního shromáždění. Jsem napůl Belgičan a napůl  Francouz, můžu volit v obou státech. Víc mě ale zajímají francouzské volby, protože jsou důležitější pro Evropu.

Francouzské volby jsou velké téma. Dokonce fotbalový útočník Kylian Mbappé vyzýval spoluobčany, aby nevolili Marine Le Penovou.

Bylo to maličko jinak. Francouzský tým je v podstatě rozdělený do tří částí. Jedna říká: Prosím, jděte volit. Druhá říká: Nevolte Marine Le Penovou. A Mbappé říká: Děsí mě vzestup extremistických stran, volte střed, tedy koalici okolo Emmanuela Macrona. Extrémy myslel Le Penovou na jedné straně a Národní lidovou frontu na druhé. To je extrémní levice. Když se podíváte na jejich ekonomický program, znamenal by prakticky bankrot Francie. Mají v plánu šílené daně pro střední třídu nebo škrty ve financování policie. Podle mě to je ještě horší než Le Penová: lídr levice Jean-Luc Mélenchon je opravdový marxista. Já osobně se cítím jako středopravý volič.

Berete to jako odraz toho, co se děje v Evropě?

Vidíme dramatický posun ve veřejném mínění a náladách ve společnosti, ale když se podíváte do Evropského parlamentu, tak se odehrává spíš pozvolná změna. Je neoddiskutovatelné, že více a více Evropanů cítí nejistotu a žádají od politiků ochranu před reálnými i vymyšlenými hrozbami. Jejich pocit je reálný, nemá cenu ho popírat.

Co s tím?

Lidé chtějí méně evropské integrace. Podívejte se ale 25 let zpět, co EU přinesla středoevropským státům: demokracii a prosperitu. Přechod ze sovětského socialismu proběhl na legislativním a regulatorním rámci EU a principu finanční a sociální solidarity. Nemluvě o řadě výhod pro každého z nás, třeba schengenský prostor svobodného pohybu. Myslet si, že by Česko dosáhlo takového stupně rozvoje a bohatství bez EU by bylo jako chtít po Pavlu Nedvědovi, aby hrál fotbal s tenisovou raketou. Prostě by to nezvládl. Česko je úspěšné právě kvůli evropské integraci: volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu.

Uvědomují si to Češi?

Pro mě to je naprosto jasné, ale někteří politici, třeba bývalí prezidenti, to vidí jinak. Média v tom také hrají svoji roli. Češi si to prostě musí uvědomit. Hodně mě mrzí, že málo Čechů chodí k evropským volbám. Nějak se zapomíná, co všechno dobrého Evropská unie Česku přinesla. Je to selhání politiků, že to nedokážou lidem vysvětlit.

Nedávno jste mi říkal, že píšete vyznání lásky k Evropě. Už je hotové?

Ještě ne, jen jsem kousek publikoval na svém LinkedIn profilu. Je důležité lidem vysvětlovat výhody evropské integrace, protože na ní závisí prosperita mnoha států a celého kontinentu. Je potřeba spolupracovat a mít silnou evropskou kulturu, vzdělávací systém a zdravotnictví. Když budeme všechno jen dovážet a outsourcovat, stane se z nás země třetího světa, než bys řekl švec.

Směřuje tam Evropa?

Jsem optimista. Evropa je pořád silná, zvládli jsme covid a byli přitom solidární. Vždyť jsme sdíleli vakcíny, to je skvělé! Evropa to zvládne, má pro to dobré předpoklady.

Váš byznysový partner Ladislav Bartoníček nám v rozhovoru říkal, že Evropě hrozí, že se stane marginálním kontinentem kvůli přebujelé regulaci a nedostatku inovací. Je to reálná hrozba?

Riziko tu je. Když budeme brát Evropu jako samozřejmost, rozbije se a zmizí coby dominantní světová síla. Vezměte si třeba AI – asi nechceme, aby všechny velké jazykové modely nejen pro generativní umělou inteligenci byly z Ameriky. Někteří evropští startupisté mi říkají, že sami používají Mistral, tedy francouzský model. Francie se stává AI centrem Evropy, Macron v tomto směru dělá chytré kroky, tlačí inovace, tlačí investice do AI. Je to podobné jako s leteckým průmyslem, kde je Evropa jasným lídrem – musí se spojit, aby dokázala být na světovém trhu protiváhou nejen USA, ale i dalším silným zemím. Ale Láďa byl vždycky skvělý v rozpoznávání rizik, takže i když já jsem optimista, jeho obavy bych nebral na lehkou váhu.

Pojďme si připomenout váš příběh, jak jste se dostal do Česka a do PPF. Kdy to začalo?

Přišel jsem na konci 90. let z Bruselu jako partner společnosti McKinsey a za rok jsem zdejší pobočku dostal na starosti. Moje první dojmy z vaší země? Potkával jsem se s mladými, nadšenými a tvrdě pracujícími lidmi, kteří nebyli zatížení komunistickou minulostí. Byli hladoví po možnostech, které doba přinášela. Na druhou stranu jsem u klientů přicházel do styku s čtyřicátníky, padesátníky, kteří se báli vyjádřit, říct svůj názor. Nemyslím si, že to bylo jen kvůli jazykové bariéře. Spíš se snažili věci zaobalovat, podat je tak, jak si mysleli, že to ostatní chtějí slyšet. A když šlo o něco nepříjemného, tak se snažili, ať to za ně řekne někdo jiný. Pro mě to byl šok, protože jsem přicházel z prostředí McKinsey, kde naopak musíte říct svůj názor, očekává se to, nehledě na hierarchii. Byl jsem z toho zmatený, nevyznal jsem se v tom.

Dnes je to jiné?

Naprosto. Český byznys byste v tomto směru nerozeznali od Západu. Naopak se mi líbí, že si dokážete říct věci víc narovinu, méně politicky než ve Francii nebo Belgii. Jste otevřenější, jdete po faktech. To je skvělé.

Jak jste na přelomu tisíciletí Česko vnímal?

Ještě jste nebyli v EU, takže si vybavuju spoustu papírování a také obavy, jak dopadne referendum o vstupu.

Opravdu? Vždyť pro vstup bylo 77 procent voličů.

Zpětně to zní jako jasná věc, ale tehdy mi to tak vůbec nepřišlo. Viděl jsem rýhu ve společnosti, která dělila na jedné straně ty mladé s rozjetou kariérou a na druhé straně ty, kteří s láskou vzpomínali na 80. léta a nehnali se do Evropy.

Jean-Pascal Duvieusart (57)

Pochází z Belgie. Na Katolické univerzitě v Lovani vystudoval komerční inženýring, titul MBA získal na univerzitě v Chicagu.

Mezi lety 1992 a 2010 pracoval pro poradenskou firmu McKinsey, vypracoval se na pozici šéfa pro region kopírující někdejší státy RVHP.

Mezi lety 2010 a 2023 byl minoritním akcionářem skupiny PPF. Obnos, který si po vyplacení podílu 0,535 procenta odnesl, se odhaduje na více než jednu miliardu korun.

Je ženatý, má pět dětí od 16 do 30 let. Pracují a studují ve Spojených státech, Velké Británii, na Novém Zélandu a v Praze. „To je v pohodě. Nemáte děti, abyste je držel u sebe, chcete, aby se rozletěly do světa a rozvíjely své kariéry a život,“ říká a ukazuje fotku, jak v červnu dělali narozeninovou oslavu po Skypu.

Rád sportuje, největší úspěch si podle svých slov připisuje pokaždé, když pomalým tempem doběhne maraton. Už jich takto zvládl 15. „Všechny jsem doběhl a nikdy se nezranil, to je největší vítězství.“

Jak jste se dostal do kontaktu s PPF?

McKinsey pro skupinu začala pracovat v roce 2000, chtěli vylepšit výkonnost ve firmách, které kupovali. Začínali jsme na České pojišťovně a zrodila se z toho dlouhá a úspěšná spolupráce mezi PPF a McKinsey. Vytvořil jsem si osobní vazby a přátelství s Petrem Kellnerem, Láďou Bartoníčkem, Jiřím Šmejcem a dalšími. V roce 2005 jsem se stal šéfem McKinsey pro region bývalé RVHP, měl jsem na starosti lidi od Moskvy přes Záhřeb až po Prahu. V moskevských kancelářích nastal nějaký problém, tak jsem se tam musel s dětmi a těhotnou manželkou v roce 2007 přestěhovat. Myslel jsem si, že to bude na pár let, nakonec jich bylo 13.

Jaké to bylo?

Byl jsem nadšený, po profesní i osobní stránce. Kvalita života se během našeho pobytu v Moskvě výrazně zlepšila. Z předraženého a zkorumpovaného města pod starostou Lužkovem se stala moderní metropole. Politici na tom aktivně makali, asi se chtěli vyhnout nepokojům. Moskva byla nejméně proputinovské město v Rusku – je to pochopitelné, jelikož to je velmi mezinárodní metropole.

V roce 2010 jste přestoupil do PPF, ale zůstal jste v Moskvě, že?

Ano, měl jsem tam a dále na východě hodně práce. Hodilo se to i jako základna při cestách po světě, od jihovýchodní Asie po USA – moskevské letiště je se světem mnohem lépe propojené než to pražské. To nemá být laciná kritika Letiště Václava Havla, myslím, že je lepší mít i menší letiště s rozumnou nabídkou než velkolepé plány, masivní státní dotace a poloprázdná letadla.

To je zajímavá perspektiva při pohledu na chabou nabídku letů z Prahy.

Řekl bych, že je to součást obecného rozumného českého přístupu. Nespřádáte plány, na které nemáte, jen abyste vypadali před světem dobře. Líbí se mi, že jdete krok po kroku. Ani nevíte, kolikrát musel belgický stát hodit tamnímu leteckému dopravci záchranné laso, aby přežil. Belgii to stálo celé jmění.

Na co vás tehdy nalákal Petr Kellner?

Bylo jasné, že jakmile odejdu z McKinsey, půjdu do PPF. Naše vazby a přátelství už byly příliš silné na to, aby se tak nestalo. Líbil se mi duch, který v PPF vládl, a hodnoty, které management vyznával. A také ambice – Petr vždycky říkal, že chce být úspěšný na evropské úrovni. Lákalo mě být toho součástí. Zvlášť po 18 letech v McKinsey.

Dokázal byste ty dvě štace porovnat?

Léta v McKinsey mě naučila, jak řešit problémy, jak komunikovat, jak pozitivně ovlivňovat lidi i výsledky firem. PPF mě naučila leadershipu a pohybu ve světě investic. Když máte šanci pracovat s lidmi jako Petr, Láďa a Jiří Šmejc, byl byste idiot, kdybyste toho nevyužil.

Určitě také neškodilo, že vám Petr Kellner dal půlprocentní podíl v PPF. Blízkých spolupracovníků měl víc, jak to, že ukázal zrovna na vás?

To jste se měl zeptat spíš jeho. Jednou jsem se ho na to zeptal a on odpověděl: Bez podílu bys do PPF nepřišel. Měl pravdu. Mimochodem, to byla jedna z jeho nejsilnějších stránek – dokázal lidi výborně přečíst. Navíc věděl, jak fungujeme v McKinsey. Když tam přijdete, chce se po vás, abyste se choval jako partner. A když se tak opravdu chováte, stanete se jím. Být jen zaměstnancem nikdy nebylo součástí mého uvažování.

V čem byl ještě Kellner výjimečný?

Petr byl výjimečný v tom, jak mu šlo o podstatu, o obsah. Jiří i Láďa jsou v tom stejní. Nikdy se nepovyšují, nebouchají do stolu ve stylu „Já jsem tady šéf“. Petr vždycky lidi okolo sebe vyslechl, ale opravdu vyslechl a vnímal, co říkají. Nebylo nic, co by nesnášel víc než lip syncing. Přikyvovače nemohl vystát. To je u tak úspěšného člověka výjimečná vlastnost, jen málo z lídrů tohle skutečně dokáže.

Máte nějakou osobní vzpomínku, kterou nikdy nevymažete z hlavy?

Petr byl extrémně lidský. Třeba mi zavolal o víkendu a já mu řekl, že zrovna obědvám s rodinou nebo jdeme do kostela, jestli mu můžu pak zavolat zpátky. A on řekl „samozřejmě“.

To je všechno?

Respektoval nás, naše životy a potřeby. Spousta šéfů to bere tak, že pro ně pracujete a nazdar. Já jsem pracoval s Petrem, ne pro něho.

Jak vás zasáhla zpráva o jeho tragické nehodě?

Extrémně. Byl to velmi bolestný, skličující moment. Zůstalo po něm velké prázdné místo, v PPF i v duších mnoha lidí – logicky, protože zasahoval do života spousty lidí. Česko ztratilo skvělého muže.

Jak podle vás PPF první rok dva po tragédii zvládla?

Můžu to hodnotit jen pozitivně. Byla to velmi komplikovaná situace a paní Kellnerová, širší rodina i management to zvládly výborně. Rád jsem byl a jsem u této tranzice, ale je jasné, že je jen otázkou času, než odejdu úplně. A bude to správná věc pro obě strany.

Nelitujete, že se váš čas v PPF chýlí ke konci?

Ne. Na život i na práci se musíte koukat jako na knihu. Někdy se prostě uzavře kapitola a musíte jít dál. Nikdy jsem nelitoval jediného dne v McKinsey a stejně tak jsem jediný den nelitoval toho, že jsem odešel. Léta v PPF pro mě byla fantastická a pořád ještě trošku jsou – jsem předsedou představenstva PPF Financial Holding. Beru to prostě tak, že moji dobu v PPF uzavřela jedna nečekaná událost, která následně spustila řadu dalších logických kroků.

Myslíte vaše vyplacení z podílu ze strany Renáty Kellnerové a dětí.

Ano. Konsolidace vlastnictví na straně rodiny dávala naprosto smysl. Pro PPF nastala nová etapa a pochopitelně v ní hrají důležitou roli jiní lidé. PPF byla neuvěřitelně úspěšná předtím, než jsem přišel, během mých let a bude i po mém odchodu. Mají skvělé firmy, hodně kapitálu a výborné lidi. Jiří Šmejc je extrémně talentovaný – a to říkám z vlastní zkušenosti, dělal jsem s ním 17 let.

Dlouho jste žil a pracoval v Rusku. Viděl jste tehdy ve Vladimiru Putinovi to, co se z něj dnes stalo?

Neviděl, ale měl jsem. To je tvrdá realita.

Změnilo by to pro vás nebo PPF něco?

Asi bychom z Ruska odešli dříve. Nikdy jsme si nemysleli, že by Putin zašel tak daleko. Na druhou stranu odchod PPF z Ruska po napadení Ukrajiny byl perfektně zvládnutý. Nemyslím si, že by ho nějaká západní firma zvládla lépe.

I když vás to stálo dost peněz…

V porovnání s variantou, že bychom odchod nějak protahovali, nám to spoustu peněz ušetřilo. Nejde jen o peníze, ale i o způsob, jakým jsme se tam vyrovnali s našimi partnery, klienty a zaměstnanci. Říkal jsem to interně: těch skoro 15 tisíc lidí, kteří tam pro nás pracují, jsou pořád stejní lidé, i když začala válka. Mají rodiny, svoje životy. Byla naše odpovědnost odejít takovým způsobem, abychom se s nimi férově vypořádali.

Jak se díváte na některé západní společnosti, které z Ruska neodešly?

Některé odejít nemohou, některé rády zůstávají. Víte, já si myslím, že co se týče ruského embarga, Evropa by měla být trošku vychytralá.

Jak to myslíte?

Využít ruský trh, jak to jen jde, aby posílila vlastní ekonomiku. To by nám neublížilo, naopak by to Evropě pomohlo. Rozhodně by to bylo lepší než ruský trh odevzdat Číně a dalším zemím. 

Když jste se z Ruska vracel v roce 2020 do Prahy, kde jste se stal šéfem skupiny Home Credit, asi vás nenapadlo, že dva roky poté budete stát na hlavním nádraží a pomáhat tam ukrajinským uprchlíkům…

To opravdu nenapadlo. Po začátku invaze jsem se dozvěděl, že se hledají dobrovolníci mluvící rusky. Uvědomil jsem si, že jedna věc je dávat peníze na charitu, ale být tam fyzicky a přiložit ruku k dílu je mnohem smysluplnější. Zapsal jsem se mezi dobrovolníky a byl tam na několika směnách. Byl jsem tam většinou na nočních směnách, často i se synem Benjaminem, jenž také umí rusky. Pomáhali jsme jim s navigací, základními potřebami nebo třeba koupí lístku na další cestu. Pak jsme jim šli mávat na peron.

Jaká to byla zkušenost?

Hodně mi to dalo, člověk si přišel opravdu užitečný. Jednou na mě vyšla mladá maminka z Charkova, která přijela s dvěma malými dětmi, jednomu z nich byly pouhé dva týdny, a říká: Chci jet do Ameriky. Já na to: Je neděle brzy ráno, možná byste si měla odpočinout a zvážit možnosti. Ona: O. K., tak pojedu do Kutné Hory. Já: Proč tam? Ona: Protože tady v Praze je už moc uprchlíků. Nakonec skončila v našem bytě a žila tam rok a půl. Spoustu dalších uprchlíků jsem přesměroval do bytů svých známých z vysokého byznysu. Většinou jsem jim volal hodně pozdě v noci a oni to chápali. Byly to mimořádné a náročné chvíle a Česko je zvládlo skvěle.

Rusky umíte – a co čeština?

Když jsem přišel v roce 1999, začal jsem se učit česky vždycky večer v posteli a ráno se probouzel s knihou na obličeji. Vzdal jsem to, všichni okolo mě mluvili anglicky. Nejhorší dneska je, když se o češtinu někde pokusím – o víkendu jsem byl na jedné oslavě a byla tam malá holčička s narozeninovém kostýmku, tak jsem ji řekl, že je „krasívaja“. Její otec se na mě obořil: „To je rusky. U nás to říká krásná.“ Takže jak vidíte, tak česky nemluvím, ale docela hodně rozumím.

Co teď máte za plány?

Vybudovat s Láďou kvalitní investiční společnost BD Partners. Vidíme nedostatek venture kapitálu v Evropě. Využijeme toho, co už umíme, i toho, co ještě nevíme. Budeme se učit, těším se na to.

Už jste několik investic udělali, například do společností Advanto, So Concrete nebo Tector. Co mají společného?

Inovativní technologii, skvělý management, s kterým rádi spolupracujeme, a velké ambice co do růstu i mezinárodní expanze. Musím říct, že se to zatím rýsuje velmi pěkně. Pojďme si ale popovídat za pět let a uvidíme, jak jsme byli úspěšní.

Jak se vám s Ladislavem Bartoníčkem spolupracuje?

Výborně. Jsme každý jiný, takže se dobře doplňujeme v několika rovinách. On je introvert, já extrovert. On je přemýšlivý, já intuitivní. On je strukturovaný, já těkavě zvědavý. Ale tím, že spolu děláme 25 let, už víme, kde jsou silné a slabé stránky toho druhého. Mám velké štěstí, že můžu být jeho partner.

Jak dnes dělíte svůj čas mezi PPF a váš vlastní investiční byznys?

Naštěstí kanceláře BD Partners jsou hned za PPF Gate, takže zvládám rychle přebíhat (úsměv).

Chcete vědět, co se děje v české a světové ekonomice? Co si o aktuálních trendech myslí lidé z byznysu, majitelé firem a jejich šéfové? Každý týden v pátek vám naši top autoři přinášejí výběr toho nejlepšího a pohled z byznysové strany. Odebírejte Byznys newsletter.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist