Proč nynější summit NATO může být tím posledním, který ještě bereme vážně

Nejkrvavější útok na Kyjev a čtvrtý nejhorší útok na civilisty od začátku plné invaze Ruska na Ukrajinu je jasným signálem Moskvy. Den před summitem NATO a pár dní po „mírové“ misi Putinova spojence Viktora Orbána v Moskvě a Pekingu dává Rusko jasně najevo, že si na Ukrajině může dělat, co chce.

Na programu summitu NATO je dlouhodobý příslib každoroční vojenské podpory Ukrajiny i podpora její cesty do aliance, realita ruské agrese je ale naprosto odlišná. Zatímco Rusko může útočit v hlavním ukrajinském městě na dětské nemocnice, Ukrajina kvůli zákazu západních zemí nemá dovoleno ani udeřit na vojenské základny na ruském území, odkud startují letouny naložené raketami.

Tuto pozici znovu Bílý dům potvrdil. Rusku se daří postupně a za cenu obrovských ztrát pomalu posouvat frontu na východě Ukrajiny a pokračovat v pravidelných leteckých útocích po celé zemi. Postavení Moskvy na mezinárodním poli je také stále silnější, jak potvrzuje nejen návštěva indického premiéra Módího, posilování spojenectví se Severní Koreou, Íránem a Čínou, ale i udržení dobrých vztahů s řadou dalších velkých geopolitických hráčů ve světě.

analýza

Jak bránit Evropu s menším počtem Američanů? Summit NATO ukáže, jak silný je dnes Západ

10. 7. 2024 ▪ 4 min. čtení

Velký letecký útok na hlavní město Ukrajiny se tak jeví jako potenciální začátek větší válečné intenzity Ruska před americkými podzimními volbami a očekávaným posílením ukrajinské vzdušné obrany. Zbývající půlrok 2024 bude klíčový pro to, v jaké situaci se v roce 2025 konečně začne jednat. Rusko se tak připravuje na dramatické vylepšení vyjednávací pozice, v čemž mu zatím nechceme zabránit pod falešnou iluzí předejití eskalaci. Naopak právě nezastavení Ruska jasnou silou na území Ukrajiny povede k další eskalaci, a to ve formě povzbuzení Moskvy k budoucímu otestování evropské a alianční jednoty v Pobaltí či v dalších bývalých zemích sovětského vlivu. Proč ne, když to vždy vyjde?

Největší silou Ruska je slabost Západu. Konkrétně pak Evropy a její závislosti na USA, které nevyhnutelně budou přesouvat svou techniku a pozornost směrem k Jihočínskému moři. Východní Evropa nabízí mnohem více prostoru a času pro strategický ústup postupujícímu Rusku směrem na Západ než prostor mezi Tchajwanským průlivem. Jak moc oslabují závazky v Evropě, tedy podpora Ukrajiny, schopnost Spojených států čelit Číně v Indo-Pacifiku, je tématem sporu mezi dvěma tábory republikánů.

Stejně tak není jasné, jakou verzi Donalda Trumpa bychom od roku 2025 viděli v Bílém domě. Toho, který navýšil vojenskou přítomnost v Evropě, vyhostil ruské diplomaty a zvýšil sankce proti Moskvě, nebo toho, který zve Putina k útoku na členské země NATO, pokud nebudou zvyšovat výdaje na obranu, vydírá ukrajinského prezidenta a koketuje s vystoupením ze Severoatlantické aliance? Fakt je, že bezpečnostní architektura celé Evropy nemůže záviset na tom, jak se ve volebních místnostech zachová 60 tisíc voličů ze „swing states“, kteří často americké volby rozhodnou, nebo na tom, v jaké náladě se zrovna prezident USA probudí.

Nejjednodušším způsobem, jak pomoci americkým spojencům v dilematu o rozprostření jejich sil, je, pokud Evropa sama uvolní ruce Washingtonu a dokáže zabránit ruskému vítězství na Ukrajině. Jak? Bez zásadního navýšení v dodávkách zbraní, zrušení omezení na jejich použití na ruském území, ale také vyslání evropských vojáků pro nebojové, logistické a podpůrné funkce na Ukrajině je těžké si představit změnu v současné trajektorii války. Jestli Rusko vede válku proti Západu na území Ukrajiny, nebo o pár kilometrů dále na území Evropské unie, je totiž jen otázka času. Některé země jako Dánsko to velmi dobře pochopily a vědí, že je jejich vlastní stíhačky F-16 mnohem více ochrání, pokud je dají Ukrajině. To stejné by mělo platit i pro řadu dalších zemí a zbrojních systémů.

Neschopnost Evropy zastavit Rusko ve snaze dobýt Ukrajinu tak nemusí znamenat pouze přiblížení se agresora k hranicím EU či NATO, pravděpodobnou pokračující guerillovou válku a zásadní destabilizaci našeho bezpečnostního prostředí. Neschopnost Evropy demonstrovat základní politickou vůli a obranyschopnost vůči jasnému agresorovi na našich hranicích bude signálem pro USA, že transatlantický svazek nemá pro Washington už žádný přínos. S vítězstvím Donalda Trumpa v USA a neschopností Evropy zabránit ruskému vítězství na Ukrajině se také může jednat o poslední summit NATO, který ještě bereme vážně.