Afrika je kontinent budoucnosti, Češi se jí ale bojí a Evropa vyklízí pozice, říká afrikanista Jan Záhořík

Ačkoliv v Africe budou koncem století žít čtyři miliardy lidí, v Česku o ni není větší zájem. Byznys ji pokládá za chudou a příliš komplikovanou a rovněž domácí politici ji po roce 1989 na dlouhou dobu přestali pokládat za zajímavého obchodního partnera. Přesto by podle Jana Záhoříka ještě bylo možné navázat na dřívější kontakty českých inženýrů či geologů. „Pozornost bychom měli upřít na země, kde kdysi byli – na Angolu, Mosambik, Etiopii nebo i Tanzanii či obě Konga,“ řekl afrikanista týdeníku Ekonom. Dodal, že vliv Evropy obecně na tomto kontinentu slábne a na její místo přicházejí Čína, Indie, Turecko a arabské ropné monarchie. Problémem prý je, že Západ málo investuje a příliš často mentoruje. Záhořík v rozhovoru přibližuje příčiny francouzského ústupu a způsoby pronikání Pekingu nebo Moskvy. Hovoří rovněž o africké demografii, jejím významu pro tamní konflikty i migraci a o budoucnosti tropických pralesů a přírody.

Když si s lidmi povídáte o Africe, je patrné, že v pohledu na ni existuje mnoho stereotypů – že je všude stejná, chudá, zaostalá, nemocná a nebezpečná. Proč tomu tak je?

Jedním důvodem je naše izolace. I když tu kdysi byly tisíce studentů z afrických zemí, nebyli jsme nikdy koloniální zemí, a tak kontakty takříkajíc napřímo, na rozdíl od Francouzů či Belgičanů, nemáme. Navíc se po roce 1989 Afrika velice rychle vytratila z českého povědomí a nebyla ani žádná vize, jak s ní pracovat. Hlavní ovšem je role vizuál­ních médii. Když už televize něco z tohoto kontinentu ukáže, jsou to negativa: konflikty, nemoci a různé katastrofy. Takže nejen běžná veřejnost, ale také podnikatelé okamžitě nabudou dojmu, že zabývat se jí vůbec nemá smysl.

Domácí podnikatelé opravdu do Afriky jít nechtějí, dávají přednost vyspělým zemím, USA či Jižní Koreji. Nepřicházejí o příležitosti?

Je to chyba. Nechci Afriku idealizovat a romantizovat, avšak na konci století půjde o nejlidnatější kontinent na planetě. Mnohé z jejích 54 zemí disponují přírodními zdroji, o nichž se nám ve střední Evropě ani nezdá. Nedůvěra českých podnikatelů a firem je dána rovněž tím, že Afrika je opravdu specifická. Poté, co jsme zpřetrhali vazby, které se po desetiletí budovaly, není úplně jednoduché znovu vkročit do téže řeky. Dělat tam byznys opravdu není stejné jako v Německu nebo ve Švédsku. Nestačí udělat whatsappový hovor, domluvit se na základních věcech a poslat si faktury. Musí se tam jezdit. Fandím sice vládním misím do Afriky, ať šlo o cestu premiéra Petra Fialy, nebo předtím ministra Víta Rakušana, nicméně představa, že si potřesete s někým rukou a mnohami­lionový obchod následuje, je scestná. Tak to nefunguje. Mezi tím je nezbytných nějakých deset patnáct kroků, byznys se tam nedělá prostřednictvím abstraktních úkonů přes e‑mail, ale pomocí osobních vztahů. Francouzi nebo Číňané to dobře vědí.

Nemá vliv i to, že Afričané už nechtějí jen kupovat a prodávat, ale mají zájem, aby u nich partneři stavěli výrobní závody a předávali jim know‑how?

My jsme po roce 1989 na tento kontinent opravdu zapomněli. V minulosti, ať už tu byl režim takový, jaký byl, se vychovaly stovky lidí, kteří Afriku uměli. Inženýři, geodeti, geologové tam v různých zemích žili celá léta a vybudovali si vazby. K tomu jsme uměli dodávat velké investiční celky, třeba nemocnice nebo výrobní továrny. To s ohledem na stav domácího průmyslu už není možné a situaci komplikuje, že domácí banky jsou v zahraničních rukách, takže financují jiné projekty. Chyběla i jasná politika státu vůči Africe a alespoň ta se teď obnovuje prostřednictvím strategie ministerstva zahraničních věcí. Nemáme však moc co nabídnout, lidé tam už opravdu nemají zájem o pouhé konzervy. Požadují pomoc při industrializaci a chtějí, aby přišel investor a něco pořádného postavil. Afrika má nejmladší populaci, a tak poptávka po technologiích všeho druhu poroste. Pozornost bychom měli upřít na země, kde jsme kdysi byli – na Angolu, Mosambik, Etiopii nebo i Tanzanii či obě Konga. I když v tom velkém, v Demokratické republice Kongo, byl za studené války silný americký vliv, s tehdejším Československem docela čile obchodovalo. Všude tam zatím máme dobrou stopu, a to nemluvím o severoafrických zemích, jako je Alžírsko, Libye, Egypt či Súdán. Když do těchto zemí přijedete a řeknete „Czechoslovakia“, generace čtyřicet plus hned ví, o co jde.

Po roce 1989 se Afrika vytratila z českého povědomí, a navíc tu nebyla ani žádná vize, jak s ní pracovat.

Existují nějaké první vlaštovky firem, které si v Africe umějí prosadit?

V zemích kolem Guinejského zálivu jako Nigérie, Kamerun či Gabon jsou energetické či plynařské firmy, třeba VAE. V Etiopii je jako doma kupříkladu Linet. Někde jde i o takzvané vázané dary skrze českou rozvojovou pomoc. Pak existují jakési střípky na velkých trzích jako Jihoafrická republika a Nigérie. Tam také, i v dalších západoafrických státech, je například Veba hlavním dodavatelem oblíbených brokátových látek. Vlaštovky tedy jsou, pokaždé to ale chce roky a roky budování pozic a vztahů. Právě na to se každá česká firma, která o toto teritorium má zájem, musí připravit a musí si umět počkat. Když vazby naváže, zůstává africký partner loajální.

Jan Záhořík v nigerském Niamey s Azízem Chehou, který se v neziskovce Alarme Phone Sahara stará o uprchlíky před suchem.

Foto: archiv Jana Záhoříka

Čína na to jde chytře

Bavíme se o Africe, hlavně o černé Africe. Je ale vůbec z hlediska politické korektnosti takový termín přijatelný?

Černá Afrika je skutečně zastaralé označení, já raději mluvím o subsaharské Africe. A vedle toho o Africe severní, která je hodně arabizovaná a má blíže k Blízkému východu.

Vraťme se k byznysu – kdyby čeští podnikatelé do subsaharské Afriky šli, na jakou konkurenci by tam naráželi?

Když zatím pomineme Čínu, často se tam potkáváte s Indy, ti se pohybují hlavně v zemědělství a potravinářském i textilním průmyslu. Působí skoro všude. Turecko za posledních deset patnáct let udělalo obrovský kus práce v dlouhém pásu mezi Somálskem a Senegalem. Turkish Airlines, jedna z největších leteckých společností světa, spojuje Istanbul s téměř celým kontinentem, což je předpoklad pro příchod podnikatelů. V severovýchodní Africe, na Africkém rohu, zase stále více operují sunnitské země jako Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty. Investují do přístavů v Somalilandu, neuznaném státu na severu Somálska. Do Afriky na sever od rovníku proniká i šíitský Írán.