Bylo to jinak, říká v unikátním svědectví pamětník. Pět nejdůležitějších momentů, které film Vlny popisuje odlišně, než se staly

Historka nemusí být pravdivá, hlavně když je vtipná, říká se. U filmů ztvárňujících historické události to platí ve variaci: Děj nemusí zcela přesně odrážet historické detaily, hlavně když je dostatečně dramatický a přitažlivý.

Není na tom samozřejmě nic špatného. Pokud je dodržena základní linie a nedochází k zásadním ideologickým manipulacím, lze absolutní historickou přesnost v zájmu „koukatelnosti“, která je podmínkou předání základního poselství, legitimně obětovat.

Platí to samozřejmě i pro aktuální filmový hit Vlny, zachycující příběh skupiny československých rozhlasáků v roce 1968 a zejména během sovětské invaze do Československa. Historicky zcela věrný není, ale obraz nadějí roku 1968, statečnosti týmu novinářů a techniků i následné deziluze vykresluje a předává skvěle.

Přesto není bez zajímavosti podívat se, co v realitě bylo trochu jinak, než ukazuje film Jiřího Mádla. Vezmeme to v pěti základních bodech a pomůžeme si nejen historickým archivem, ale i jedním z přímých účastníků událostí zachycených ve filmu.

1. Rezignace prezidenta Antonína Novotného v březnu 1968. Film Vlny interpretuje události tak, jako by byl neoblíbený komunistický prezident přinucený rezignovat kvůli korupci. Konkrétně měli členové rozhlasové redakce pod vedením Milana Weinera investigativně odhalit, že jeho syn má bankovní konto ve Švýcarsku, a telefonátem ho usvědčit. Jenže nic takového se pravděpodobně nestalo. V rozhlasovém archivu je sice opravdu zaznamenán telefonát, který vedla redakce pořadu „Písničky s telefonem“ se synem Novotného. Ale nešlo v něm o konto v bance, nýbrž o to, že dotyčný protekčně získal místo ředitele podniku zahraničního obchodu Artia.

Telefonát byl sice odvážným počinem, ale na rezignaci prezidenta by to nestačilo. Novotný, který byl už předtím odvolán z pozice prvního tajemníka ÚV KSČ (nahradil ho Alexander Dubček), ve skutečnosti na prezidentský úřad rezignoval pod tlakem jak konzervativního, tak reformistického křídla v komunistické straně.

Konzervativcům, hlavně těm slovenským, vadilo, že se nedokázal dostatečně postavit liberalizaci v šedesátých letech, a také to, že byl odpůrcem federalizace Československa. Reformátoři ho zase nemohli vystát, protože symbolizoval názory i vystupováním starou éru (prezidentem se stal už v roce 1957). Radost, kterou rezignace Novotného ve společnosti vyvolala, nicméně film Vlny zachycuje zcela přesně.

2. Skutečný význam skupiny novinářů kolem Milana Weinera. Tehdejší redakce mezinárodního života, jejíž příběh film Vlny sleduje, byla na jednu stranu skutečně výjimečná. Osobnosti jako Karel Jezdinský, Jiří Dienstbier, Karel Kyncl, Luboš Dobrovský, Věra Šťovíčková hrály v době, kdy byla zrušena cenzura, velmi důležitou roli a přinášely do Československa nebývalé postupy jako ověřování informací, využívání i jiných informačních zdrojů než ČTK a TASS, tedy zahraničních agentur a západního rozhlasového vysílání. Ovšem představa, že jejich odvážný pořad „Písničky s telefonem“ byl nějakým ostrovem v moři zbabělosti a měl jako jediný zásadní vliv na tehdejší společnost, je lichá.

Tehdejší rozhlasový technik Zdeněk Tichý vzpomíná v textu, který dal HN k dispozici: „Větší vliv na dění ve státě a hlavně na mladou a střední generaci mělo vysílání pořadu Mikrofórum. Bylo vysíláno každé odpoledne od 15 do 17 hodin na stejném okruhu a mělo podle ohlasů obrovské množství posluchačů. Nejen kvůli zajímavým redaktorům, tématům a pozvaným osobnostem, ale i top hudbou, kterou jsme získávali na páskách nahraných z FM stanice BBC. Sestavili jsme hudbu podle žebříčku, který dálnopisem vydávala ve čtvrtek v poledne agentura Reuters, a již odpoledne vysílali. Byli jsme rychlejší než oblíbené rádio Luxembourg, které to samé vysílalo až ve 22 hodin. Písničky s telefonem se bohužel vysílaly v čase, kdy posluchači sledovali i televizní vysílání. To ubíralo počet posluchačů.“

rozhovor

Vlny jsem nedělal jako politický film. Na výhrůžky smrtí jsem zvyklý, říká Jiří Mádl

16. 8. 2024 ▪ 16 min. čtení

3. Události z dramatické noci 21. 8. 1968. Film Vlny pracuje s verzí, že kolaborantský ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann nařídil vypnout rozhlasové vysílače, aby se po okupaci nemohlo šířit svobodné vysílání, a to se podařilo rozhlasákům znovu rozjet až bezmála bondovskou operací. Bylo to trochu jinak, jak opět vzpomíná František Tichý: „Hoffmann již večer věděl, co se stane o půlnoci, a měl připravené prohlášení skupiny, která kolaborovala s Brežněvem. Toto prohlášení „dělnicko-rolnické vlády“, která s podporou armád Varšavské smlouvy přebírá moc ve státě, se do vysílání nedostalo. Rozhlas začal vysílat prohlášení tehdejší legální vlády a Ústředního výboru KSČ, a tak Hoffmann nařídil vypnutí rozhlasových vysílačů. Zapomněl však na rozhlas po drátě, kterým se dostalo prohlášení legální vlády k posluchačům jako první. Po urgencích ze strany rozhlasových techniků, aby byly vysílače znovu zapnuty, technici z rozhlasové ústředny na Žižkově volali na ÚV KSČ Smrkovskému, co mají dělat. (Nikoliv Dubčekovi, jak je ve filmu.) Ten odpověděl, že mají vysílače okamžitě zapnout, a kdo dal příkaz k vypnutí (Hoffmann), že bude stíhán za sabotáž. Hoffmann vypnutí sváděl na nutnou technickou pravidelnou denní odstávku a údržbu a chtěl, aby byla dodržena. Po tomto hovoru postupně vysílače zase naběhly a legální Československý rozhlas opět vysílal. To byl důvod k zásahu spojeneckých vojsk přímo v budově rozhlasu.“

Mimochodem: Za sabotáž byl Karel Hoffmann po roce 1989 skutečně odsouzen. Do vězení nastoupil v roce 2004, měl v něm pobýt šest let, ale strávil v něm jen 26 dní. Poté byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Zemřel v roce 2013. 

4. Skutečná pozice a role rozhlasových techniků. Hlavní postavou filmu Vlny je technik Tomáš Havlík, který „vyhrál konkurz“ do progresivní redakce Milana Weinera. Je to ale čistá fikce. „Přijímání nových techniků probíhalo přes ředitele techniky. Žádná redakce neměla přiděleného svého stálého technika. Technici, včetně zvukařů, patřili pod Oddělení zvukové výroby a to je prostřednictvím dispečinku přidělovalo na jednotlivé akce a určovalo studio a režii, kde se akce bude konat. Šéfredaktor si mohl vyžádat na akci konkrétního technika, ale ten pak musel plnit i ostatní zakázky (Stav vody na českých řekách, Mikrofórum, Hajaja a spoustu dalších relací),“ popisuje František Tichý, který tehdy ve věku 21 let v rozhlase působil. Podobně se podle něj nikdy nevysílalo přímo z redakcí, jak to zobrazuje film.

5. Rozhovor s ortodoxním komunistou. Ve filmu Vlny je scéna, kdy Milan Weiner v živém rozhovoru rozebírá na atomy řadového ortodoxního komunistu, kterého přinutí připustit, že volby v Československu jsou skutečně zmanipulované. „Ten rozhovor je skutečně skoro doslovně přesný s tím, co my máme v archivu,“ prohlásil nedávno šéf rozhlasového archivu Tomáš Dufka.

Jenže v realitě to bylo přece jen trochu jinak. Nevysílalo se živě a ortodoxní komunista Josef Záruba byl v oslabení. „Rozhovor jsem osobně natáčel,“ popisuje mistr zvuku Zdeněk Tichý. „Byla přítomna i Československá televize, která natáčela v režii zpravodajské šoty na němou filmovou kameru. Ve studiu byl Milan Weiner a Josef Záruba a u stěn studia sedělo několik redaktorů z redakce mezinárodního života. Mně osobně to připadalo jako přesilovka. Záruba používal naučené fráze ze školy marxismu-leninismu, které mu Milan Weiner vyvracel. Po natáčení jsem šel s Milanem Weinerem záznam sestříhat, aby Záruba nepůsobil tak hloupě, a vystřihávaly se některé dotazy ostatních redaktorů, kteří byli ve studiu, aby to jako přesilovka nevypadalo. Pak se teprve záznam vysílal.“

Takže některé věci byly v Československém rozhlase v roce 1968 doopravdy trochu jinak. Ale to samozřejmě není nic proti filmu Vlny. Přizpůsobení detailů pro účely dramatizace je zcela v pořádku. Základní étos, tedy svoboda proti útlaku, pravda proti lži, civilizace proti imperiálnímu Rusku, dokázal režisér Jiří Mádl současným divákům zpřítomnit skvěle.

Historickou přesnost bychom nakonec mohli zhodnotit podobně, jako diváci hodnotí kvalitu celého filmu na Československé filmové databázi. Osmdesát devět procent, což je v obou ohledech číslo více než skvělé.