„Stavěly se byty a elektrárny, okupace zas tak špatná nebyla“. Strany, s nimiž může vládnout Babiš, už jdou Rusku otevřeně naproti

Aktuálnost výročí se neměří podle jejich „kulatosti“ a některé události neblednou úměrně době, která nás od nich dělí. Hezky je to vidět na letošním, 57. výročí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy v čele s tou sovětskou. A to hned ve dvojím smyslu – vnějším a vnitřním.

Agresivita východní mocnosti, která naši zemi 21. srpna 1968 přepadla, stále roste. Vraždí na Ukrajině, silou zabírá cizí území a zjevně nehodlá přestat. Povídačky, že současné Rusko není v jádru stejné jako Sovětský svaz, jsou k smíchu. Jde o stále stejnou, brutálně velmocenskou mentalitu, která se projevuje stále stejnými prostředky. Násilím, nerespektováním mezinárodního práva, šlapáním po svobodě jiných.

Je úplně jedno, že mocnář, který sedí v Kremlu, sám sebe formálně netituluje „generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu“, ale „prezident Ruské federace“. Ruští vládci se projevují stále stejně a stále stejný je i jejich zálusk na naše území, které považují za sféru svého vlivu. Dělat si iluze, že kdyby současné Rusko jen trochu mohlo, nezkusilo by expanzi své říše na území odpovídající bývalému východnímu bloku zopakovat, může jen geopolitický naiva.

Častá námitka „A co by si na nás Rusové vzali?!“ vychází z neochoty pochopit podstatu moskevského režimu a lze na ni odpovědět jednoduše: Přesně to co v roce 1968. Vzali by nám naši svobodu a nezávislost a tím by saturovali svoji patologickou touhu po velikosti a pocit, že naplňují jakési dějinné poslání spočívající v šíření „ruského světa“. Když to řekneme naplacato: Nevidět toto všechno znamená být buď blbý, nebo navedený. Přičemž je dost jasné kým.

Čímž se dostáváme k našemu, ryze českému problému.