Házeli po mně odpadky a kameny, teď společně stavíme školy

V odlehlých oblastech Peru žijí lidé, o kterých místní úřady moc nevědí. Ve svých vesnicích nemají elektřinu, kanalizaci ani mobilní signál, chodí naboso a chybí jim často také školy, díky kterým by ženy mohly pracovat a děti získaly potřebné vzdělání. Nejen pro tyto komunity, ale především společně s nimi pracuje nezisková organizace Semillas, kterou před deseti lety založila italská architektka Marta Maccaglia. Ta hledá způsoby, jak v zapomenutých koutech peruánské džungle rozvíjet vzdělávání a vytvářet k němu kreativní prostředí. Školám, které tu buduje, dávají tvář kromě architektů i místní učitelé, děti a rodiče z domorodých komunit. Maccaglia totiž věří, že veřejná infrastruktura může vznikat v souladu s lokálními hodnotami a tradicemi.

Jak se mladá italská architektka dostane do peruánského pralesa?

Když jsem dokončila vysokou školu, pracovala jsem několik měsíců v Barceloně v ateliéru slavného architekta Carlose Ferratera. Potom jsem se měla vrátit do Itálie, ale lákalo mě poznat Latinskou Ameriku, protože jsem do té doby neměla moc příležitostí cestovat. A tak jsem se přihlásila do programu mezinárodní civilní služby, který byl zaměřený na předškolní vzdělávání dětí. Díky tomu jsem v roce 2011 odjela na rok do Peru.

Jako vychovatelka?

Ano, měla jsem být vychovatelkou v mateřské škole na okraji Limy. Takže to první, co jsem v Peru poznala, byla periferie jihoamerické megalopole, což je úplně jiné prostředí, než jaké známe z Evropy. Do té doby jsem nikdy nevycestovala mimo evropský kontinent a tahle realita na mě udělala ohromný dojem. Jsou tam rozsáhlé slumy, chudinské čtvrti, kde žije obrovské množství lidí. Měla jsem pracovat ve školce, ale žádná neexistovala. Nebyla tam fyzicky žádná školní budova ani projekt na její výstavbu. Setkala jsem se ale s velmi charismatickou ženou, byla to bývalá řádová sestra a jmenovala se Goretta. Ta mi jednoduše řekla: Ty jsi architektka? Máme tu jeden malý pozemek, tak tam tu školku postav!

A tak jste ji postavila…

Nebylo to tak jednoduché. Dnes to vyprávím s úsměvem, ale tehdy jsem byla vyděšená, každý den jsem brečela, byla jsem jak hozená do vody, aniž bych uměla plavat. Nikdy jsem do té doby nic nestavěla, nevěděla jsem, jak se to dělá. Nicméně ano, po pěti měsících ta školka stála. Žádná velká budova, ale jednoduchý domek z cementu, cihel a recyklovaného dřeva o rozloze 150 čtverečních metrů. Goretta mě prosila, ať to stavení vypadá chudě, protože když bude působit honosně, budeme platit vyšší daně. Byla to moje první realizace, kde jsem si vyzkoušela, jak v Peru vytvářet projekty odspodu a ve spolupráci s místní komunitou.

„Jižní Amerika má mnoho rozvíjejících se měst a málo expertů, kteří by městský rozvoj uměli plánovat.“

Co vás pak vedlo k dalším projektům a stavbám?

Po roční civilní službě jsem se měla vrátit do Itálie, ale začala jsem mezitím pracovat v jednom ateliéru v Limě, který se jmenuje Vicca Verde. Tam jsem se naučila spoustu věcí a získala jsem nový pohled na realitu v Peru. O rok později se na mě obrátil jeden kamarád ze společnosti Volcafé, která vyváží a zpracovává peruánskou kávu. Spolu s dalšími dvěma kolegy mě požádal, abychom se zúčastnili mezinárodního projektu na výstavbu školy v jedné z oblastí, kde se káva pěstuje. Projekt byl úspěšný, získal finanční podporu od Costa Foundation a já jsem se v roce 2013 přestěhovala do amazonské džungle, kde jsem pak žila dalších sedm let. Tam jsem založila neziskovou organizaci Semillas, která zastřešuje naše projekty.

Jaké zkušenosti jste v džungli získala?

Zpočátku to pro mě bylo jen takové dobrodružství, které má začátek a konec. Postupně jsem ale viděla, že se rozjíždí něco většího, a začala jsem snít. Dostala jsem se totiž do kontaktu s domorodými komunitami, které měly naprosto odlišný pohled na svět. Byla to pro mě velká škola života, musela jsem se naučit změnit perspektivu. Takže to, co charakterizovalo moji vznikající organizaci, byla jakási pokorná antikoloniální vize. Spolupracovala jsem s lidmi, kteří mluvili jiným jazykem, měli jiný způsob života a jejich postoj k ekonomickému rozvoji byl diametrálně odlišný od toho našeho. Pracovat společně s nimi na budování nových škol mě výrazně formovalo po profesionální stránce, ale i po té osobní.

Marta Maccaglia

Další 2
fotografie

V čem spočívá ta pokorná antikoloniální vize, o které mluvíte?

Jde o to, že svou práci nebereme jako charitu. Není to tak, že my pomáháme místním lidem, ale že něco budujeme společně s nimi. To jsem se naučila během svého prvního roku v džungli. Nepřijela jsem tam jako někdo, kdo jim bude pomáhat. Jak bych mohla? Vždyť jsem nic neuměla, neměla jsem peníze, neznala jsem jejich potřeby. A neměla jsem jejich důvěru.

Jak se vám podařilo si jejich důvěru získat?

Tohle byl asi ten nejtěžší úkol. Když jako Evropanka přijedu do velkého jihoamerického města, přivítají mě tam s otevřenou náručí, ale mezi domorodci je to úplně jiné. Modré oči jim nahánějí strach. Vzpomínám si, jak na mě ze začátku vesnické děti házely odpadky a kameny. A stejně nedůvěřiví byli i dospělí, kteří stáli v čele místních komunit. Bílý člověk je pro ně nebezpečný, protože v minulosti zažili mnoho násilí od přistěhovalců, kteří jim odebírali děti kvůli obchodu s orgány.

Když mezi ně přišel nějaký bílý člověk, byl to v lepším případě politik, který jim něco sliboval, a nedodržel. Takže získat si jejich důvěru bylo pro mě velkou výzvou. Když nad tím teď přemýšlím, řekla bych, že mi pomohla vytrvalost. Musela jsem je postupně přesvědčit, že nepřicházím s planými sliby, ale že chci s nimi spolupracovat na řešení jejich problémů. A nemohla jsem to udělat sama, musela jsem je žádat o pomoc. Myslím, že tento participační přístup mi nakonec pomohl získat si jejich srdce, navzdory kulturním a rasovým bariérám a navzdory určitému machismu, protože přece jen jsem žena na stavbě a to je neobvyklé.

Marta Maccaglia

Vystudovala architekturu na římské univerzitě La Sapienza, poté působila ve španělském ateliéru OAB Carlose Ferratera.

V rámci projektu mezinárodní civilní služby odešla v roce 2011 do Peru, kde později začala navrhovat školní budovy.

V Peru založila neziskovou organizaci Semillas, která se specializuje na participační architektonické projekty ve spolupráci s místními komunitami domorodých obyvatel.

Za svou práci získala řadu ocenění, v loňském roce se například stala vítězkou mezinárodní soutěže Diversity of Architecture Prize (DIVIA Award 2023).

Foto: HN – Václav Vašků

Jak konkrétně taková participace na stavbě školy probíhá?

Zpočátku to byla prostě nutnost. Neznala jsem vůbec jejich prostředí, neuměla jsem si sama poradit. U prvních projektů, které jsme s mými kolegy realizovali, bylo vidět, že náš způsob uvažování je oproti tomu jejich velmi městský. Navrhovali jsme třeba řešení, které bylo pro ně příliš drahé, nebo jsme počítali s materiály, které nebyly na místě k dispozici. Postupně jsme pak vytvořili metodologii a stanovili si procesy participace, které dnes používáme. Setkáváme se s komunitními lídry na workshopech, kde se bavíme o jejich potřebách a očekáváních, pracujeme hned od začátku společně s nimi. Je to důležité, protože my jsme vnější aktéři, zatímco oni jsou místní a nejlépe znají své potřeby, i když je kolikrát nedokážou ani pojmenovat, protože se jich na to nikdy nikdo neptal.

Na jaké problémy při komunikaci s nimi narážíte?

Myslím, že největší bariérou jsou kulturní rozdíly. Tím nemyslím rozdíl mezi Evropou a Latinskou Amerikou, ale mezi kulturou měst a kulturou venkova. Je to propast mezi světem zaměřeným na modernizaci a tím zaměřeným na živobytí. Koncept pokroku je tu vnímán zcela odlišně.

Jak se to pak projeví v podobě školních budov, které budujete?

I když stavíme školu v džungli, stále se jedná o státní vzdělávací instituci, která musí odpovídat určitým standardům. Držíme se samozřejmě předpisů, které mají zajistit, aby budova byla dostatečně prostorná, bezpečná, odolná proti zemětřesení a proti kriminalitě. Ale to, co nás odlišuje, je koncept školy, kterou vytváříme společně s místní domorodou komunitou. V tomto prostředí je škola obvykle jedinou veřejnou budovou v obci. To znamená, že neslouží jen jako škola, ale také jako komunitní centrum, kde se lidé potkávají, stane se jakýmsi srdcem vesnice. Díky tomu místní obyvatelé přejímají za školu větší odpovědnost. A má to i politický dopad: Obyvatelé těchto zapomenutých krajů jsou často pro vládu téměř neviditelní, ale od chvíle, kdy mají ve vesnici školu, si jich úředníci všimnou a řeknou si: „Aha! Tady žijí lidé, se kterými musíme počítat!“ Dnes už díky tomu spolupracujeme s vládními programy na podporu vzdělávání.

„Nemyslím si, že krása pochází z hojnosti. V kreativním procesu je spíš výzvou pro architekta dosáhnout jednoduchosti.“

Dalo by se říct, že architektura v těchto případech mění i politiku?

Právě že to není jen architektura. Nemyslím si, že architektura změní svět, ale že jde o spolupráci mnoha různých aktérů a disciplín, zástupců místních komunit, politiků, úředníků, žen a dětí… Je to trochu utopie, ale naše zkušenost říká, že to funguje.

U architektury často hodnotíme její estetickou stránku. Jakou roli hraje tento rozměr u vašich realizací?

Samozřejmě že velkou! Ty školy jsou překrásné. Když je navštívila kurátorka projektu A Lot With Little Noemí Blagerová, vůbec nechtěla odejít. Říkala, že tu chce zůstat kvůli atmosféře, která na ni působí. Je pravda, že naše projekty vznikají s omezeným rozpočtem, ale nemyslím si, že krása pochází z hojnosti. V kreativním procesu je spíš výzvou pro architekta dosáhnout jednoduchosti. Vidím to i při práci se svými kolegy. Na začátku vždycky přijde exploze nápadů a pak je tím nejtěžším a nejdůležitějším úkolem ubírat a ubírat, až dojdeme k podstatě.

Mají peruánské děti ke škole jiný vztah než evropské?

Musím začít otázkou: Chodila jste do školy ráda?

Na základce ne.

Ani já ne. Pro mě byla škola noční můrou. Věřím, že dnešní školní systém už je trochu jiný, používají se různé inovativní metody, ale moje vzpomínky jsou takové, že jsem se do školy bála chodit. Neříkám, že školy, které budujeme v džungli, jsou nějak výjimečné, institucionálně jsou to klasické státní školy, kde se používají tradiční výchovné metody. Ale rozhodně se na nich podepisuje vliv okolí, přírody, lesa. A fakt je, že děti ani učitelé nechtějí ze školy odcházet a tráví v ní dobrovolně celý den. Škola je tam organismem, který žije 24 hodin denně. Už proto, že je to leckdy jediné místo v okolí, kde je díky solárním panelům elektřina, takže se tam svítí a lidé si tam nabíjejí telefony. Ráno tam probíhá vyučování, odpoledne volnočasové aktivity a večer třeba různá komunitní setkání.

Lidé tam mají do školy neomezený přístup?

Ve městech bývají školy oplocené. Většinou je obklopuje vysoká zeď s ostnatým drátem. Škola je chráněná jako izolovaný ostrov. Jenže na venkově mají lidé úplně jiné vnímání nebezpečí. Zatímco ve městě přichází hrozba zvenku, takže je potřeba se před ní oplotit, na vesnicích lidé dlouho věřili, že v zavřeném prostoru zůstanou uvězněni zlí duchové. Takže své tradiční domky stavěli tak, že ani neměly dveře. Tyhle lokální charakteristiky se promítají i do našeho pojetí stavby, i když pochopitelně musíme respektovat určité normy.

S jakými dalšími kulturními aspekty při navrhování škol pracujete?

Hezkým příkladem je vybavení škol. My z naší kultury známe, že na židlích se sedí, na stole se jí nebo píše, na posteli se leží a spí. Ale v kultuře peruánských domorodců se používají bambusové koberce, na kterých se odehrává všechno, od spánku přes jídlo až po studium nebo práci. Kontakt se zemí je pro ně důležitý.

Takže ani ve škole nemají stoly a židle?

Ve škole je mají. Pořizujeme je i do našich škol, hlavně kvůli předpisům. Ale mladší děti nechceme nutit, aby seděly u stolu, protože z domova na to nejsou zvyklé. Představte si tříleté dítě, které od narození žilo v určité kultuře a najednou přijde do školky, kde mu už uspořádání budovy vnucuje odlišný způsob života. Je to autoritativní architektura, která způsobuje traumata. Tomu se chceme vyhnout, a tak do mateřských škol místo židlí umisťujeme tyto bambusové koberečky. Není na tom nic špatného, když je člověk zvyklý sedět na zemi.

Co z vaší zkušenosti v Peru by mohlo být inspirací pro evropskou architekturu?

Bohužel i Peru se ubírá směrem, který určuje eurocentrická kultura, takže má sklony ke standardizaci a industrializaci, zatímco já si myslím, že je důležité vždy udržovat místní znalosti a materiály, zachovat lokální identitu a osobitost. Netýká se to jen architektury. Všimněte si, jak se tu všichni stejně oblékáme, máme stejné účesy, napodobujeme stejné modely. Ve své praxi naopak věřím, že je důležité inspirovat se lokálními specifiky. Jestli bychom si něco mohli vzít jako inspiraci z naší zkušenosti, je to podle mě umění naslouchat. Architekt nemá být v pozici moci, ale naslouchání. A nejen architekt. Já už pracuji několik let i na univerzitě a v roli učitele je to stejně důležité. Asi to platí pro všechny profese. Naslouchat druhým, vnímat souvislosti, snažit se porozumět.

Co byste jako vysokoškolská pedagožka řekla o mladé generaci peruánských architektů?

Výuka architektury v Peru je velmi ovlivněná realitním trhem. Je tu asi osmdesát architektonických škol, jen v Limě je jich přes čtyřicet a kvalita výuky je dost nízká. Samozřejmě se najdou výjimky, například UNI (Universidad Nacional de Ingeniería) nebo Papežská katolická univerzita, která je více zaměřená na sociální rozměr a výzkum. Problém je v tom, že se pořád tak trochu ženeme za ekonomickým rozvojem, což je pochopitelné, všichni se přece chceme mít dobře. Ale v důsledku toho univerzity často formují studenty k tomu, aby se řídili instrukcemi, namísto toho, aby přemýšleli. Mladí architekti jsou připravováni na to, aby vstoupili na realitní trh a stavěli další a další budovy. Chybí promýšlení urbanismu, což mě velmi mrzí, protože Jižní Amerika má mnoho rozvíjejících se měst a málo expertů, kteří by městský rozvoj uměli plánovat.

Stavba

Stáhněte si přílohu v PDF

Vaše organizace Semillas už v Peru působí deset let. Jakým projektům se dnes věnuje?

Pracujeme v mezinárodním týmu, který zahrnuje architekty, stavaře, řemeslníky a specialisty na participaci. Snažíme se vytvářet kvalitní infrastrukturu pro vzdělávání především v amazonské džungli, ale i v dalších zapomenutých oblastech, které jsou často vnímány jen optikou těžby. Za deset let existence jsme samostatně postavili 15 škol, dva internáty a dvě komunitní centra, kromě toho, že spolupracujeme na projektech jiných státních a soukromých subjektů.

Za svou práci jste dostala i řadu významných ocenění. Na co jste osobně nejvíc hrdá?

Pro mě je největší radostí vidět naše školy, ve kterých to žije. Ceny, které jsme obdrželi, nás samozřejmě také těší, mimo jiné proto, že často zahrnují finanční podporu naší organizace a přinášejí nám jistou publicitu. Nemyslím tím marketing cílený na klienty, ale možnost šířit naši vizi a způsob, jak uvažujeme nad svou profesí. Ne že by teď všichni měli jít budovat školy do džungle, ale mohou se inspirovat naší participační filozofií a aplikovat ji v různých kontextech. To je naše mise a to nás také motivuje pokračovat.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.